Jiří Černický: Gagarinova věc a věci, kterých mi není líto

Galerie Václava Špály (Národní 30, Praha 1)

10. 9. – 31. 10. 2010

Výstavní projekt Jiřího Černického, který znovu otevřel pražskou Špálovu galerii (nyní pod vedením společnosti PPF Art), je rozsáhlý výzkum, věnovaný fiktivní Gagarinově věci – záhadnému předmětu, který byl nalezen v Gagarinově kabině, když nouzově přistál v poušti 12. dubna 1961. Chruščov tento předmět – tyč se světelným svazkem vláken, sálající neuvěřitelně silnou energií – věnoval prezidentu Kennedymu do USA, kde byla podrobena dlouholetému výzkumu v NASA, až se dostala do rukou Jiřího Černického v době, kdy byl v USA na stáži. Výsledkem šestiletého výzkumu je vyčerpávající dokumentace „věci“, jež se vyskytovala na nejrůznějších absurdních místech na pozadí historických událostí. Tolik legenda. Historické fotografie, popisy a vzpomínky zachycují imaginární předmět jakožto absurdní bod historie. Na umělecké mystifikaci je nejzajímavější umanutost, s níž archeolog Černický vynalézá nové a nové způsoby popisu. Řazení jednotlivých drobných artefaktů za
sebou je únavné. Nevíme-li, co vlastně popisujeme, možnosti popisu se znásobují a samotná aktivita popisu vyvolává neklid z úsilí natolik nadbytečného. Gagarinovu věc doplnil Černický neméně absurdními nálezy, staré filmy cyklí chyby vznikající opakovaným promítáním, věci získané od náhodně oslovených cestujících v metru plují prostorem, dívka v psychologické výpovědi sděluje, co předtím ještě nikomu neřekla.

Lenka Dolanová

Architecture Week

4. ročník mezinárodního festivalu moderní a současné architektury

Praha 4.–17. 10. 2010

Letošní, čtvrtý ročník festivalu Architecture Week se zaměřil na zelenou architekturu a urbanismus. Jednou z nejočekávanějších akcí (jak ukázal i do posledního místa zaplněný sál Francouzského institutu) byla přednáška botanika Patricka Blanka, „vynálezce“ vertikální zahrady, konceptu, který zažívá v posledních letech nebývalý boom. První zelenou stěnu použil Blanc už v roce 1986 jako součást své instalace v pařížské La Villette, tehdy ale nevzbudila větší ohlas. S následujícími lety stoupal s počtem lidí žijících ve městech i zájem o ekologii. Dnes Blanc spolupracuje s věhlasnými architekty (nejraději s J. Nouvelem a švýcarskými H&deM) a svou rostlinnou architekturu aplikuje na všechny typy staveb vně i uvnitř (od rodinných domů po mrakodrapy nebo podzemní garáže) po celém světě (Musée du Quai Branly v Paříži, kulturní centrum CaixaForum v Madridu, Národní divadlo v Taipei ad.). Postup je
u každé realizace stejný: rostliny prorůstají plstěný podklad uchycený spolu s PVC fólií na kovový rám mírně předsazený před budovu. Zavlažování (lze použít odpadní vodu) i hnojení je automatizované. Ideální jsou tropické rostliny, nenáročné na světlo a rostoucí přirozeně na příkrých svazích, Blanc ale používá i druhy typické pro danou oblast. Stěna se po třech až pěti letech vyvine v živoucí organismus s vlastním mikroklimatem a neocenitelným vizuálním efektem. S přibývajícím zájmem o vertikální zahrady roste konkurence a padají ceny (metr čtvereční se pohybuje okolo 120 dolarů), velký je i výběr ready-made systémů. Podle některých nadšenců se zelená stěna stane v budoucnu povinnou výbavou každého domu.

Martina Faltýnová

89 minut s českým divadlem

DVD, Institut umění – Divadelní ústav a FAMU 2010

Institut umění – Divadelní ústav vydal ve spolupráci s FAMU propagačně­-edukativní DVD 89 minut s českým divadlem, které je podle tiskového prohlášení určené především zahraničním zájemcům. Nutno říci, že účinný (sebe)marketing je náročná disciplína a úskalí vydaného DVD zřejmě odhalí spíš domácí divák než zahraniční zájemce (toho, jak je materiál statický a bez nápadu, si však – obávám se – všimne každý). „Film“ je koncipovaný tak, že umělci, ředitelé divadel nebo vedoucí kateder hovoří sami o sobě, o své vlastní práci a instituci. Absolutně postrádá jakýkoliv nadhled a přesah. Není tedy divu, že nejednou skončí debata u peněz. To, že si na jejich nedostatek stěžují tvůrci, se ještě dá pochopit, fakt, že děkan DAMU za úspěch své školy pokládá, že absolventi umějí dobře chodit v grantech, už působí spíš tragikomicky. Film je také pragocentrický. Nevím, zda za to může omezený rozpočet, který tvůrcům neumožnil cesty do regionů, ale
o českém divadle a školství tu hovoří především lidé spjatí s pražskou scénou a institucemi (o divadelní síti ředitel pražského Národního divadla, o školách vedoucí katedry divadelní vědy FF UK a děkan DAMU atd.). Alespoň že do regionů zavítali slovně, což bylo jistě součástí zadání. Propagovat české divadlo za humny je činnost záslužná a snaha přitáhnout k němu v zahraničí pozornost ještě víc. Vůči úspěchu 89 minut s českým divadlem na tomto poli jsem ale po jejich dvojím zhlédnutí skeptická.

Jana Bohutínská

Jules Verne

Patnáctiletý kapitán, Ocelové město, Tajemný hrad v Karpatech

Supraphon 2010

Vydavatelství Supraphon vydalo už druhou krabičku s romány Julese Verna v podobě rozhlasových her. Dvě z nich natočil zkušený rozhlasový režisér Jiří Horčička, Tajemný hrad v Karpatech pak Miroslav Prokeš. Všechny hry vznikly v 70. letech a jsou herecky hvězdně obsazeny. Uslyšíte Rudolfa Hrušínského, Jiřího Adamíru nebo Františka Němce. Ze všech tří her je patrné, proč zrovna Verne nepatřil v dobách komunismu na index zakázané pokleslé literatury. Ocelové město varuje před mocichtivými válečnými štváči, Patnáctiletý kapitán je obžalobou otrokářství a Tajemný hrad v Karpatech kritikou zbohatlíků, kteří by si rádi přivlastnili to, co by mělo patřit všem (v tomto případě talent operní divy). Náhodná patrně není ani doba vzniku těchto adaptací – první desetiletka normalizace, kdy komunistický režim potřeboval zabavit lid a odvést jeho pozornost od politiky. Nejvíce tu s formátem rozhlasové hry experimentuje Jiří Horčička v Ocelovém městě,
které inscenuje jako novinovou reportáž. Všechny tři adaptace patří k tomu nejlepšímu, co u nás v oblasti mluveného slova pro mládež vzniklo, snad jen s menšími výhradami vůči trochu vleklému Patnáctiletému kapitánovi, rozdělenému na dva disky. Napínavé poslouchání na víkendové odpoledne.

Jiří G. Růžička