Vzpomínky slavného bosenského a srbského režiséra Emira Kusturici Smrt je neprovjerena glasina (Smrt je neověřená zpráva, 2010) v mnohém připomínají miniaturu jeho rozsáhlého uměleckého díla. Odráží se v nich výjimečná představivost, tvůrčí nadání, vysoká míra empatie i tolerance. Zároveň zde však najdeme prvky sebestřednosti a krajní subjektivnosti, setkáme se i se stylistickou jednorozměrností, únavou z tvorby a s ní spojeným stereotypním opakováním tvůrčích postupů.

Čtenářsky nejpoutavější jsou úvodní kapitoly, vypravující o autorově dětství a dospívání. Podobně jako v jeho především raných filmech tu najdeme krásné, dojímavé, s realitou úzce spjaté, ale současně fantaskní obrazy z každodenního života dobře situované sarajevské úřednické rodiny. Kusturicovo vyprávění se v mnohém podobá Márquezovu magickému realismu. Skutečné události tvoří jen základ příběhu a čtenář obtížně rozpoznává, co z vykreslovaných komických, groteskních, dojemných i smutných příběhů a situací autor sám prožil, co dobásnil a co je pouze výsledkem jeho obrazotvornosti. Vypravování ale postupně ztrácí na přitažlivosti. Tvůrčí postupy se opakují, zplošťují, poetické obrazy zvolna šednou. To platí již o pasážích, které autor věnoval svým studiím na pražské FAMU.

Hledání národní identity

Rozpad Jugoslávie Kusturica sledoval především prostřednictvím zahraničních televizí a během svých krátkých návštěv domova. Na konci osmdesátých let patřil k světově nejznámějším umělcům země a na pozvání Miloše Formana vyučoval na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Z jeho vzpomínek vztahujících se k této době se zcela vytrácí lehkost a kreativnost. Nelze z nich jednoznačně rekonstruovat důvody, kvůli nimž přerušil vazby k Sarajevu, vzdálil se muslimskému (bosňáckému) národu a posléze přijal srbskou identitu. Zdá se, že velký vliv měla jeho averze k tehdejší vlně muslimského klerikálního konzervativismu. Právě nositelé tohoto myšlenkového proudu měli podle autora největší podíl na rozbití multikulturního a multietnického sarajevského prostředí, s nímž byl bytostně spjat. Přímo to dokazuje výrokem, že by si život nedovedl představit bez oblíbeného
vepřového dalmatinského pršutu, a pochopíme také, že totéž platí o alkoholu.

Další důvod Kusturicovy distance od Sarajeva a Bosny zřejmě představoval málo citlivý či nedostatečně promyšlený přístup tehdejší muslimské (bosňácké) elity k náladovému a zhýčkanému režisérovi, jedinému skutečně světoznámému umělci bosňáckého původu. Naopak srbské politické a umělecké prostředí (včetně jeho vyhraněně nacionalistických proudů) mu ve stejné době zřejmě dokázalo vyjít vstříc a získat si jeho důvěru.

Vysoce subjektivní svědectví

Ve světle rozporuplných, subjektivních reminiscencí musíme přistupovat k poměrně obsáhlému vyprávění o setkání s Alijou Izetbegovićem. K rozhovoru došlo z Izetbegovićovy iniciativy někdy koncem roku 1991, tedy jen několik měsíců před vypuknutím války v Bosně, zřejmě se záměrem získat v kritické době od věhlasného režiséra podporu pro bosňácký nacionální program. Izetbegoviće Kusturica líčí jako prohnaného manipulátora a sebestředného nacionalistu, ochotného kvůli uskutečnění nacionalistickoklerikálních vizí riskovat válku a desetitisíce životů obyvatel Bosny. Nejasně, neobratně a nepříliš důvěryhodně Kusturica vysvětluje také své dobré vztahy se Slobodanem Miloševićem. Lze uvěřit, že byl Miloševićovi vděčen za intervenci, díky níž se jugoslávská premiéra jeho filmu Dům k pověšení (Dom za vešanje, 1988) mohla v roce 1989 konat v největším bělehradském promítacím sále. Důvody, proč se s ním dále stýkal i v polovině devadesátých let, působí nepřesvědčivě. Kusturica, často duchaplně kritický k bosňáckému nacionalismu, v jedné pasáži knihy neobratně papouškuje několik hlavních tezí srbské šovinistické reflexe vývoje 20. století. Příznačně se také ani slovem nezmiňuje o své konverzi k pravoslaví a veřejném přijetí srbské identity. Dále také připustil, aby byla kniha vydána v cyrilici. Minimálně tím tak Bosňákům, Chorvatům i zájemcům ze Slovinska ztížil její čtivost.

Zhruba první polovina knihy nabízí poutavé a čtivé vyprávění. Závěrečné kapitoly ale už mají hodnotu jen jako vysoce subjektivní svědectví o přelomovém desetiletí moderních dějin jihoslovanského areálu.

Autor je historik.