Všechny filmy brazilského režiséra Klebera Mendonçy Filha mají víceméně podobný dějový rámec: sledují postupné invaze organizovaného zločinu do života běžných lidí. Žádný z nich se ale nespokojuje s jedním dominantním tématem. Jejich vyprávění bývají rozkošatělá do různých dějových větví, které občas dokonce ani nemají jasná vyústění, ale existují v příběhu jen jako další vrstva dokreslující komplexnost existence v určitém čase a prostoru, jež snímek zachycuje. Nejnovější Tajný agent je nejen v tomto ohledu autorovým dosud nejambicióznějším dílem.

Společnost prorostlá zločinem

Režisérův celovečerní hraný film Zvuky od sousedů (O Som ao Redor, 2012) líčil komunitu jedné ulice v brazilském městě Recife, v níž začíná působit podezřelá skupinka mužů, kteří tvrdí, že chtějí dohlížet na pořádek v okolí. Následující Aquarius (2016) byl o stárnoucí hudební kritičce, kterou se z jejího bytu snaží pomocí nátlaku dostat developerská firma. Fantaskní Bacurau (2019), které Filho natočil a napsal ve spolupráci s Julianem Dornellesem, pojednával o městečku, jež začnou ohrožovat ozbrojení žoldáci. A v Tajném agentovi jde o muže v totalitní éře Brazílie pronásledovaného najatými vrahy.

Všechny tyto filmy ukazují, jak organizovaný zločin prorůstá do oficiálních struktur brazilské společnosti, obzvlášť do korporátní sféry – v podstatě tu představuje jakési pokračování kapitalismu jinými prostředky. Zejména Aquarius se přitom stal v Brazílii velkou kulturní událostí, protože měl premiéru v době politických nepokojů a zástupci filmařského štábu na promítání na festivalu v Cannes přinesli transparenty upozorňující na aktuální ohrožení demokracie v zemi. V případě Tajného agenta se zase strhla vlna veřejných protestů ohledně toho, zda ho Brazílie zvolí za svého kandidáta na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Agent byl totiž favoritem kritiky, ale skupina vlivných obchodních firem se snažila favorizovat sociálně kritický snímek o sexuálním obtěžování nezletilých Manas (Sestry, 2024).

Hrůza z plakátu

Filho přitom nepatří mezi tvůrce, kteří by se svými snímky programově snažili rozpoutávat společenskou debatu. Nebo přinejmenším mu nejde zdaleka jen o to. Zvuky od sousedů jsou zároveň komplexním portrétem každodennosti v brazilském velkoměstě, který prostřednictvím sítě interakcí různých postav ukazuje frustrace svobodných matek, třídní rozdíly, divokou přestavbu města i pocit ohrožení vepsaný do samotného prostředí, které je plné členitých uliček a mříží, díky nimž město působí jako obří vězení. Nejkomornější Filhův snímek Aquarius je zase vitalistickým portrétem stárnoucí intelektuálky, která má víc životního elánu než většina mladších postav.

Filho je navíc zřetelně cinefilní autor. Původně působil jako filmový kritik a celovečerně debutoval dokumentem Crítico (Kritika, 2008), složeným z rozhovorů s filmovými kritiky o smyslu jejich práce. Jeho další dokument Portréty přízraků (Retratos Fantasmas, 2023) je bezmála hauntologická procházka dnes již zavřenými kiny v Recife. S filmovými odkazy ale pracuje i ve svých hraných filmech, například na domácí ohlasy Aquaria mělo dopad i to, že hlavní roli zde ztvárnila brazilská herecká legenda Sônia Braga.

Filmových aluzí je plný i Tajný agent. Jednou z jeho klíčových lokací je právě kino, kde se promítají Spielbergovy Čelisti (Jaws, 1975). Odtud pak vycházejí hned dvě složité motivické linie. První je věnovaná žralokům, na které Filho občas odkazoval ve svých předchozích filmech, ale tady kolem nich vystavěl dvě dílčí zápletky. Jedna se týká reálného žraloka, v jehož útrobách se našla lidská noha, a druhá nočních můr, které plakát Spielbergova díla vyvolává v hrdinově malém synovi. S prostorem kina, či ještě spíš s fenoménem kinematografie, ale souvisí i obecnější vrstva snímku, která jako by zkoumala samotnou povahu filmového vyprávění.

Stejně jako všechny předchozí Filhovy tituly má i Tajný agent složitou strukturu rozdělenou do několika kapitol a také pracuje s rafinovaným zadržováním informací. Záměrně matoucí je tu už název, který dlouho nedokážeme plně zařadit (v jedné scéně pak vidíme, že jde zároveň o brazilský distribuční titul komedie s Jeanem­-Paulem Belmondem). Stejně unikavý je dlouho i hlavní hrdina v podání Wagnera Moury, který je bedlivým, ale zamlklým pozorovatelem okolního dění a zároveň je jasné, že má nějaké tajemství. Celý děj je vystavěný na principu velmi pozvolna se stahující smyčky. Tu tušíme už v úvodní scéně: hrdina zastaví na benzínce, před níž už několik dní tlí opuštěná mrtvola, kterou se policie zatím neměla čas zabývat. Teprve postupně se dozvídáme, co je vlastně hrdina zač a co mu hrozí. Vyloženě thrillerových situací, a dokonce i akční pasáže se ale dočkáme až v závěru dvouapůlhodinového filmu.

V síti odboček

Filhovy vypravěčské strategie nejsou přímo antidivácké ve smyslu slow cinema nebo různých metanarativních experimentů, ale pro diváctvo navyklé na hollywoodské mechanismy jsou podle ohlasů evidentně frustrující. Klasické hollywoodské vyprávění totiž přísně aplikuje narativní Occamovu břitvu – soustředí se na hlavní dějovou linii a eliminuje všechno, co z ní vybočuje. Naproti tomu Filhovy filmy se větví do řady odboček a epizod, které jsou mnohdy z hlediska hlavního děje nadbytečné. V Tajném agentovi jich je poměrně hodně, od scény s návštěvou bývalého nacistického vojáka, který přebývá v Brazílii, až po fantaskní pasáž s oživlou ukousnutou nohou, jež nakopává milenecké páry na nočních ulicích. Podobně jako v předchozích snímcích i tady se tvůrce snaží o několik věcí naráz – na jednu stranu líčí dramatický příběh o muži v ohrožení a na druhou přináší vrstevnatý portrét určitého časoprostoru, v tomto případě urbánní Brazílie v éře diktatury.

Zároveň se ale nedá říct, že by film „honil příliš mnoho psů najednou“. Naopak, rozvětvená narativní struktura i unikavá povaha hlavní postavy tu pomáhá uchopit ústřední téma snímku, k němuž se také musíme skrze různé peripetie postupně dopracovat. Filho se tu dotýká témat identity a paměti, které jsou pro historické fikce zásadní, ale často přehlížené. Značná část hlavních i vedlejších postav tu má nějakou skrytou identitu a vydávají se za něco, čím reálně nejsou – od disidentů žijících nové životy pod falešnými jmény přes zmíněného bývalého nacistického vojáka po nájemného vraha. Děj navíc občas odbíhá do současnosti, kde mladá studentka poslouchá dobové nahrávky týkající se hrdinova života a pokouší se rekonstruovat jeho osudy. V závěru se všechny tyto rozbíhavé tendence navíc potkají v ústřední metafoře, která se nakonec vrátí k úzkosti ze žraločích Čelistí.

V Tajném agentovi Filho dotáhl rozbíhavé tendence svých předchozích filmů do nebývalé košatosti a vytvořil filmový labyrint, ve kterém sice narážíme na slepé uličky, ale zjišťujeme, že všechny mají svůj význam.

Autor je filmový publicista.