Cena Jindřicha Chalupeckého 2011

DOX – Centrum současného umění, Praha, 4. 11. 2011 – 15. 1. 2012

Výsledky jsou vyhlášeny a umělecká obec se může dohadovat, jestli si Mark Ther cenu „zasloužil“, či zda bylo rozhodnutí očekávatelné. Letošní novinkou bylo, že se finalisté postupně představili v negalerijních prostorech. Dominik Lang svou nominaci nejprve pyšně oznámil na plakátu, poté své práce představil v táborském gymnáziu a zájemce provedl po městě. Do rozměrné hliněné instalace v DOXu pak rozvěsil úryvky z osobního archivu. Jiří Thýn si vybral Ďáblické zahradnictví, kam kdysi chodil s babičkou nakupovat květiny. Ve své prezentaci, založené na promítání z vlastního rozsáhlého fotoarchivu místa, se mimo jiné zamýšlel nad průmyslovou výrobou květin. V DOXu pak představil velmi konceptuální fotografickou instalaci, vypovídající o tom, čím vším může být fotografický proces. Filip Cenek vystavil dílo podobné tomu, které představil dříve v Jihlavě: další ze série karuselových instalací, využívajících sled diapozitivů, v nichž se obraz prolíná s textem. Prezentace Pavla Sterece odkazuje ke dvěma akcím:
jedna z nich – Živá knihovna – proběhla v Koněpruských jeskyních, kam pozval pětici odborníků z různých oblastí, aby odpovídali na dotazy návštěvníků. Mark Ther si porotu získal podmanivým – až perverzně krásným – videem o chlapci ztraceném v Sudetech (či slovy samotné poroty, „smyslovou interpretací existenciálních a politických témat“). O svých dílech v listopadu diskutoval s diváky v sudetských Kytlicích. Záznamy z akcí je možné vidět na www.cjch.cz.

Lenka Dolanová

Vojta Švejda, Warion Ideal

Plošina (forgotten sector)

Studio Alta, Praha, premiéra 25. 11. 2011

Studio Alta se přidalo k podzimní premiérové smršti a uvedlo novinky svých rezidentů. Jedním z nich byl Vojta Švejda a zhruba rok staré uskupení Wariot Ideal. Inscenace Plošina (forgotten sector) je popsána jako „genderově nevyvážené představení o zápase mužů vydaných napospas sobě samým“. To je docela lákavé, výsledek je ale spíš smutný. Sklony k introverzi provázejí Švejdovu tvorbu od začátku, v Plošině ji se svými kolegy (Jan Kalivoda, Patrik Vojtíšek, Jan Beneš a další) dotáhl na samou mez divácké snesitelnosti – vystavěli jevištní svět, v němž se mohou donekonečna ritualizovaně pohybovat, aniž by k tomu vůbec potřebovali diváka. Scénu zaplňují těžkými dřevěnými paletami, překládají je přes sebe, vrší na sebe, budují jejich pomocí lávky a tunely, až se jejich počínání prolne se zaseklými postavičkami v bludišti nějaké jednoduché počítačové hry přenesené na obrazovky dvou televizí. Švejda vystupuje jako outsider a věčný smolař, který dokáže zaběhané dění života a práce na opuštěném místě během chvilky
totálně destruovat – vyhodí proud nebo se opije tak, že do sebe neváhá bodnout kudlu, využívá přitom svůj mimický arzenál a zjevně je fascinovaný absurditou míst odříznutých od světa, kde platí pravidlo „chlapi sobě“. Na papíře vypadá záměr inscenace výborně, na hudbě a světle si tvůrci dali záležet, vlastně všechno, co se na scéně děje, je docela dotažené. Ale ve vztahu k publiku němé.

Jana Bohutínská

Michał Budny

Galerie Svit, Praha, 11. 11. 2011 – 7. 1. 2012

Studia v sochařském ateliéru zanechal Michał Budny (nar. 1976 v polském Lešně) po prvním roce, ale potřeba práce s hmotou a prostorem ho neopustila. Jeho trojrozměrné objekty precizně vymodelované z papíru, lepenky či kartonu abstrahují běžné předměty nebo naopak zhmotňují věci pomyslné. Umělec rád obaluje prázdný prostor a klade ho do kontrastu se zaplněným. Na čisté tvary se mění domy i vzduch mezi nimi (Air, 2003), z novinového grafu ekonomického růstu a poklesu je rázem cosi jako dětská skládačka (Data Source, 2006), kousky lepenky se vlní v linii polských hranic – záměrně ponechanou mezerou má do země proudit čerstvý vzduch (Borders, 2006). I když z kartonu vytváří monumentální instalace – jako obří děravá krabice od bot vypadá model umělcova vlastního pokoje v měřítku jedna ku jedné s vyříznutými obrysy dveří a nábytku (Empty Room, 2004) –, zůstává Budny minimalistou. Aby se mohl vrátit na počátek, zbavuje věci významů, které jim lidé dávají a on je nepokládá za samozřejmé. Zdá se, že důkladné
odloučení formy a obsahu považuje za osvobozující. Oproštěné formy si jsou rovnocenné. V pražské galerii Svit nechává umělec vyznít průběžnou prázdnotu samotného výstavního prostoru. Jeho jednolitý tvar doplňuje obrazy­-zrcadly, rámy zaslepenými papírem a lepenkou a subtilními papírovými instalacemi. Velké plochy hedvábného papíru nebo průhledné lepicí pásky jsou na zdech skoro neviditelné, jen nepatrně mění odraz světla a stínu, vyniká nerovnost stěn.

Martina Faltýnová

Agatha Christie

Krev na chodníku / Znamení

CD, Radioservis 2011

Leckdo by se mohl ptát, proč vůbec psát o adaptaci dvou detektivních povídek. Odpověď je nasnadě – jednak jde o texty, jež se vymykají strukturou svému žánru, a nadto obě nahrávky Českého rozhlasu z roku 1994 v režii Petra Adlera představují výborně odvedenou práci. Příběhy se objevily ve výboru Osmnáct oříšků k rozlousknutí, v každém vypráví jeden z účastníků typicky anglického soirée před krbem starou historku s detektivním motivem, již mají ostatní objasnit. Je jasné, že vítězí nenápadná babička s pletením na klíně a že ještě na závěr celou záhadu osvětlí svým přátelům i čtenáři. O to však nejde, popis všednodenních zločinů má spád a budí hrůzu – krátký rozsah jen zesiluje jejich intenzitu. Provedení nechává velký prostor textu, účinkující příběh zbytečně nedramatizují, jejich vyprávění je nanejvýš přirozené. Člověk tak nemá dojem, že slyší záznam neviděného divadelního představení, z něhož zbývá jen patos slov (jenž je na jevišti vyvážen dalšími výrazovými prostředky), ale že naslouchá komusi, kdo
skutečně líčí dávno zapomenutou historii. A líčí ji tak, aby adresát naslouchal, měl čas představit si sdělované a případně rozkrýt i celé tajemství. To je sice vyhrazeno jen dámě s pletením, ale radost z toho, že si někdo necelou hodinu dává záležet na tom, abychom se propadli do cizího příběhu, se tím nijak nezmenšuje.

Anna Vondřichová