Ad Úlitby a únava v psaní o kultuře (A2 č. 25/2010) a Janečkův protiúder (A2 č. 26/2010)

Článek Libuše Bělunkové o úbytku kritičnosti v psaní o kultuře vyznívá hodnověrně i značně pesimisticky, ale naznačuje pouze díl pravdy nebo spíš neradostný výsledek dlouhodobého procesu v české kultuře, kde ideologická cenzura byla vystřídána neméně razantní a samolibou cenzurou redaktorů, šéfredaktorů a uměleckých bossů či pohlavárů všech těch partiček a mafií, jež autorka textu až na výjimky nekonkrétně zmiňuje. O těchto záležitostech jsem už mnohokrát psal na stránkách A2 a jinde. Zmatení nastává už v základních hodnotových kritériích, jak nastavit kritiku, jak seřídit její mechanismus, aby účinně pracoval a nezadrhával se. Bělunková v článku hovoří o „alternativních či nezávislých kriticích“ a „advokátech umění“, většinou samozvaných a málo erudovaných, jenomže opomíjí skutečnost, že opravdový kritik, pokud by se nám zázrakem
narodil, bude okamžitě v českém milieu zašlapán do země nebo vyexpedován na jinou planetu. Jak se má v dnešním prostředí zrodit či „vypěstovat“ velký kritik, když už během prvního setkání s kterýmkoli kulturním periodikem mu bude naznačeno, že může psát pouze o tom, co mu bude přikázáno, někým dopředu vybráno a také náležitě okomentováno. Pokud půjde hlavou proti zdi, možná se mu podaří napsat dvě nebo tři nezávislé kritiky nebo spíš recenze, ale u čtvrté mu dojde trpělivost i elán a buď se podřídí zavedené praxi kvůli honoráři, spočívajícímu ve většině případů „v daru“ recenzované knihy, nebo jednoduše vystoupí ze stojícího vlaku. Kritik, i ten nejpronikavější, je ovšem vždy sekundární osobou. Daleko větším trpitelem je autor. Má na vybranou: buď ponechá své dílo takzvanému osudu a jeho artefakt propadne nejspíš na dno lhostejnosti a nezájmu. Nebo se začne doprošovat, ponižovat, obcházet redakce, recenzenty, nakladatele, aby to nějak šikovně
zařídili. Rezultátem takových pochmurných úvah může být buď naprostá rezignace nebo přinejmenším „plíživá“ pochybnost o kvalitě, konsekventnosti a hodnověrnosti takových rádoby kulturních rubrik a médií.

V 26. čísle A2 jsem očekával v článku Janečkův protiúder s podtitulem Šéf ČT vyhrožuje otevřeností konečně závan něčeho alternativně aktuálního, týkajícího se vlastně stejného problému, tentokrát se však odehrávajícího na půdě veřejnoprávní televize. Filip Pospíšil přizval do debaty o nekalém dění a lobbování v ČT mimo jiné také předsedu Asociace režisérů a scenáristů Petra Kaňku. Pro nezasvěceného čtenáře hřmí Kaňka velmi výmluvně, což může vyvolávat příznivou odezvu, ba potlesk, kdyby si ovšem jedním dechem nepřisvojil mou práci na našem společném scénáři k dokumentu
o Máchovi, který Česká televize přijala a vzápětí ho z neznámých důvodů odmítla realizovat. Projekt jsem inicioval, napsal první verzi scénáře, Kaňkovu druhou verzi, vycházející z té prvé, jsem rozšířil a hlavně máchovsky usměrnil. Z článku se ovšem dozvídám, že televize nepřijala „můj (tj. Kaňkův) pořad o Máchovi“.

Kopírovat, zcizovat, ano brát si na úkor druhých se dnes rovněž bez skrupulí pokládá za nedílnou součást kulturního espritu, který ovšem nemá nic společného ani s postmodernou proklamovanou citační mánií.

Co z takových neradostných úvah může vyplynout? Určitě by si redaktoři měli uvědomit, že kritiku v pravém slova smyslu mohou zachránit pouze silné osobnosti, kritičtí arbitři vskutku nezávislí, jejichž slovo i výběr titulů, o nichž chtějí referovat, by měly být respektovány.

Jan Suk, redakčně kráceno, plná verze na advojka.cz