Ruský román (Roman rusi, 1988) izraelského spisovatele Meira Šaleva si vysloužil mnoho kategorizací: antisionistický román, historický román, moderní bukolický román, naturalistický román a podobně. Pravda je, že Ruský román v sobě obsahuje od každého něco ve velmi vyvážené kombinaci. Děj čtenáře přenáší na počátek 20. století, do období tzv. druhé alije, tedy přistěhovalecké vlny hlavně z Polska a Ruska, ale částečně i z Jemenu v letech 1904 až 1914. „Otcové zakladatelé“ Mešulam Cirkin, Jaakov Mirkin a Eliezer Liberson do Palestiny přišli z Ruska a usadili se v Jezreelském údolí, kde se rozhodli založit zemědělskou usedlost, mošav.

Ve stínu Modré hory

Realistická část Šalevova románu líčí těžkosti prvních pionýrů při obdělávání na troud vyschlé země a při vysušování bažin, boj s malárií, s divokou zvěří i s místním arabským obyvatelstvem. Je třeba také zmínit určité napětí mezi dvěma druhy židovských zemědělských osad – svobodomyslnějším mošavem a striktně kolektivistickým kibucem. Tuto tenzi autor využívá k dramaticky vystavěným zápletkám. Bezejmenný mošav, geograficky určený pouze blízkou Modrou horou a lokalizací kdesi v Jezreelském údolí, pak Šalev zalidňuje množstvím pitoreskních postav. Najdeme tu zapáleného muzikanta, oddaného včelaře, jemuž kape z prstů med, ženu posedlou úklidem a čistotou, strážníka neustále se připravujícího na boj s nepřítelem a skladujícího v podzemí nesčetné množství zbraní, politicky angažovanou ženu a další figurky na pomezí historie a mýtu. Každý z obyvatel vesnice představuje komplexní mikrosvět, sní si své sny,
hledá pevné místo v nové zemi a současně vede žabomyší války se svými sousedy.

Sžívání s novou zemí

Vypravěčem je Baruch Šenhar, vnuk Jaakova Mirkina, jednoho ze zakladatelů. Jeho prostřednictvím se čtenář dozvídá nejen o rodinné historii rodiny Mirkinů, ale i o počátcích celé osady. Baruchovi rodiče zemřeli při útoku na rodinný dům ve vesnici, a tak jej od malička vychovával děda Mirkin. Od útlého věku slýchal rozhovory dědy s učitelem Jaakovem Pinesem, který též tvoří neodmyslitelnou součást osady: nejenže vychovával vesnickou drobotinu a Barucha naučil poznávat izraelskou přírodu, ale stal se i jeho blízkým přítelem.

Sžívání s novou zemí a prozření ze sionistického snu, které zažívali někteří přistěhovalci, je lakonicky vyjádřeno v některých zvyklostech dědy Mirkina: „Měl takový zvyk, že si nechal rozkousnutou olivu v ústech, napil se čaje a opatrně si uhryzl z kostičky cukru, kterou měl schovanou v dlani. Tahle směsice hořkého a sladkého mu lahodila: ‚Čaj a olivy, Rusko a Izrael.‘“ Mnohem vážněji a sarkastičtěji je ono procitnutí obsaženo v Mirkinově výtce vůči vlastnímu bratru Josefovi, který přišel do Palestiny společně s ním, ale „onemocněl a propadl zoufalství, utekl do Ameriky a už se nevrátil“. Mirkin na jeho adresu poznamenává: „Zatímco my jsme si v zimě nasazovali na hlavu pytle a brodili se blátem v ponožkách vycpaných novinami, on prodával obleky americkým buržoustům.“ Nejostřejší a současně nejjasnější vyjádření odklonu od sionistických ideálů však zprostředkovává Baruchovo plnění posledního přání
dědy Mirkina – na zúrodněné půdě Mirkinových sadů zakládá Baruch „hřbitov pionýrů“, kde jako prvního pohřbívá dědu a pak i spoustu dalších. Mrtvá půda, jíž přistěhovalci vdechli život, se tak opět dostává do vlastnictví bytostí patřících do onoho světa.

Král, královna a osel

Ruský román má také svou fantastickou linii, která je v té či oné míře typická pro celou Šalevovu literární tvorbu. Kromě reálných bytostí a událostí se čtenář ve vesnici setkává například s legendárním Zajcerem či jeho předchůdcem: „Měli jsme osla, který se jmenoval Kačke. Přes den nosil vodu ze studně, a v noci, když všichni spali, si Kačke oblékl frak, vyleštil si kopyta a klapky na oči, roztáhl uši a letěl do Londýna. Anglický král právě snídal, když vtom přišel Kačke a zaklepal kopytem na hradní bránu. Král ho hned pozval, aby šel dál, nabídl mu vejce do skla a měkký bílý chléb. Kačke mu vyprávěl o vesnici a král rozkázal svým služebníkům, aby zrušili všechny ostatní schůzky. ‚Ale, Vaše Výsosti, v kanceláři čeká Boris, král bulharský.‘ ‚Jen ať čeká,‘ odvětil anglický král. ‚V zahradě vás očekává belgická královna.‘ ‚Ta si také bude muset počkat,‘ řekl král, ,dnes si povídám s Kačkem, židovským oslem ze
země izraelské.‘“ Podobných snových či fantastických momentů je v Šalevově knize povícero, nepůsobí však nikterak násilně ani nepatřičně a tvoří zcela integrální část celého románu.

Kniha je psána barvitým jazykem, jenž neztratil překladem do češtiny na své originalitě a kráse, což je i holdem překladatelce Šárce Doležalové. Šalevova románová prvotina je určena čtenářům, kteří mají zálibu v historických románech ne zcela obvyklého typu a rádi se něco dozvědí o pionýrské minulosti státu Izrael.

Autorka je hebraistka.