Ad A2 č. 1/2013

Zakoupil jsem si, patrně v nějakém zatmění smyslů, kulturní čtrnáctideník A2. Musím se přiznat, že obsah novin mě šokoval do té míry, že ani nejsem schopen zatím rozmyslit, co mě vlastně šokovalo nejvíce a proč. Chtěl bych se vás tudíž zeptat na jediné: Myslíte to opravdu vážně? O kulturu se zajímám celý svůj život, ale nad vaším „kulturním“ čtrnácti­­deníkem vám musím sdělit, že ten nemá s kulturou společného ani zbla. Filosofie vašeho listu je zřejmě založena na tom, že něco říkáte, a něco zhola jiného děláte. Bylo by hezké, kdybyste se vy i celá redakce řídili názvy ilustrací na stranách 4 a 5 (které se mi mimochodem jinak vůbec nelíbí): „Value is what you get“ a „People’s love is my reward“. Vašemu postoji ke čtenáři však mnohem více odpovídá věta z komiksu na poslední straně: „Jsem smutnej, vypadni!“

Milan Staníček

Ad Sen a „my“ (A2 č. 1/2013)

Lidská bytost dokáže milovat jinou lidskou bytost. Je to souřadný vztah – dávám a dostávám podle principů, jimž dokážu osobně porozumět na základě stavby svého těla a psychiky. Není to vyloženě snadné, ale jde to dobře – mít rád lidi po jednom. Pokud chci ovšem v zahrnování svou láskou postoupit k něčemu, co mě přesahuje (buďtež zde vynechány spekulace o tom, že druhý jedinec mě svou jinakostí přesahuje jako nerozluštitelné tajemství „jiného“), co mě vskutku strukturálně překračuje, tedy mocensky, šířkou záběru i množstvím vazeb řádově vyšším, než dokáže udržet jedinec. Nabízí se tedy, a nejen nabízí, ale vnucuje, kudy jinudy by cesta měla vést, když společnost, jako ona velká chobotnice vazeb a aspirací, je nad jedincem se klenoucí i ustavená soustava pilířů toho lidského soužití.

A odtud plyne potíž s přitakáním té mašinerii. Tomu nepřehlednému zauzlení, jehož vývoj nelze ze své strany nijak kormidlovat, nýbrž jen s výrazem údivu přijímat. Vždyť je to saň o příliš mnoha hlavách, přitom stejných. Ze sta bližních jeden dav. 

Co zříš nad ním, je opět krok směrem k určité integrální jednotě. Výš je cosi nadlidského, čemu se lidskými prostředky nedá porozumět, a proto se s tím dá „komunikovat“ pouze mimo­ lidsky a milovat to lze také ne­ lidským stylem. Ale ten mezičlánek mezi lidským a tímto by měl vést přes pochopení, jak milovat společnost coby nejbližší nadřazený systém.

Pavel Ctibor