Nelson Mandela se narodil v roce 1918 v rodině náčelníka kmene Xhosa a váženého poradce královské rodiny. Odmítl však rodinou dohodnutý sňatek, utekl do Johannesburgu, a stal se tak součástí početné migrační vlny, která v té době směřovala z vesnic do měst. Krátce pracoval jako vrátný v dolech a brzy se začal politicky aktivizovat v Africkém národním kongresu, socialistické straně hájící práva černochů. Ač studia práv formálně nedokončil (podařilo se mu to až ve vězení v roce 1989), byl jedním z prvních praktikujících černošských právníků v Johannesburgu a řešil mimo jiné případy policejní brutality.

Proč se běloch bojí demokracie

Po zákazu Afrického národního kongresu a dalších režimních represáliích se Mandela radikalizoval, přešel do ilegality a jako spoluzakladatel vojenské organizace Umkhonto we Sizwe (Kopí národa), inspirované hnutím Fi­­dela Castra a díly Mao Ce­tunga a Che Guevary, spoluorganizoval guerillové boje proti vládě. Brzy však byl zatčen a obviněn z podněcování ozbrojených nepokojů.

Po jeho smrti o něm bylo řečeno mnohé, připomeňme si však jeho vlastní slova. Pokud někde zazněl „Mandelův sen“ se zvláštní silou a naléhavostí, bylo to v jeho proslovu na závěr soudního procesu, kterým byl v roce 1964 odsouzen na doživotí: „Především, pane soudce, chceme stejná politická práva, protože bez nich se našich handicapů nikdy nezbavíme. Vím, že bělochům v této zemi to zní revolučně, protože většinu voličů zde pak budou tvořit Afričané. Proto se běloch bojí demokracie. Tento strach ale nesmí stát v cestě jedinému řešení, které zaručuje harmonii mezi rasami a svobodu pro všechny. Není pravda, že všeobecné udělení volebního práva vyústí v rasovou nadvládu. Politické dělení založené na barvě pleti je zcela umělé, a když zmizí, zmizí i dominance jedné rasy nad druhou. Africký národní kongres strávil bojem proti rasismu půl století. Jakmile zvítězí – jako že nutně zvítězit musí – svou politiku nezmění. Náš zápas je
výsostně celonárodní. Je to boj afrického lidu, inspirovaný naším vlastním utrpením a vlastní zkušeností. Je to boj za právo na život. Celý svůj život jsem zasvětil boji za africký lid. Bojoval jsem proti bělošské nadvládě i proti černošské nadvládě. Ctil jsem ideál demokratické a svobodné společnosti, v níž žijí všichni společně v souladu a mají stejné příležitosti. Je to ideál, pro který žiji a v jehož uskutečnění doufám. Ale pokud to bude třeba, je to zároveň ideál, za který jsem připraven zemřít.“

V této řeči je ještě spousta bojovnosti a marxistické inspirace, jak bylo pro emancipační snahy padesátých a šedesátých let na africkém kontinentu příznačné. Když Mandela o sedmadvacet let později opouštěl vězení, sen zůstal stejný, jen se změnil slovník i způsob, jakým ideálu dosáhnout. Boj nahradila strategie smíření. To po desetiletích tvrdého apartheidu, v němž si vládnoucí bělošská menšina držela standardy západního světa, zatímco černošskou většinu nechala živořit v nedůstojných podmínkách, nebylo zdaleka samozřejmé. Naopak, vládla atmosféra násilí a začátek devadesátých let přinesl spoustu otevřených konfliktů – v černošských slumech údajně zemřelo až dvacet tisíc lidí. Že tyto boje nepřerostly v celonárodní konflikt či další rasovou represi, bylo právě zásluhou Mandely, který v požehnaném věku působil jako vyzrálý „otec národa“ a dával ostatním příklad – pokud po mnohaletém věznění odpustil svým věznitelům
on, mohli i jiní.

Strategie smíření

S trochou nadsázky by se dalo říct, že z jihoafrického Che Guevary se ve vězení stal africký Gándhí. Mandela poznal, že budoucnost země je jedině v odpuštění a smíření, že násilí by bylo sebezničující. Jeho vlastními slovy: „Pokud se chceš se svým nepřítelem usmířit, musíš s ním spolupracovat. Pak se stane tvým partnerem.“ Jako symbol usmíření následně prezident Mandela provedl svou zemi klíčovým obdobím a po pěti letech odmítl další prezidentskou kandidaturu. Na kontinentě, kde se vládci drží své moci, dokud to jde, a volební porážky jsou nezřídka provázeny ozbrojenými konflikty, to bylo výjimečné gesto a výzva pro budoucí generace vládců.

V posledních letech se Mandela držel stranou veřejného života a vystupoval pouze při mimořádných událostech, jako byla například podpora Jihoafrické republiky při pořadatelství světového šampionátu ve fotbale. Mnohokrát se spekulovalo o jeho zhoršujícím se zdravotním stavu – po návratu z vězení však žil téměř čtvrtstoletí a dožil se úctyhodných pětadevadesáti let.

Ani on samozřejmě nebyl ve své zemi ušetřen kritiky – pro některé byl pokrok příliš malý, kriminalita příliš vysoká a spousta černochů z chudých čtvrtí si stěžuje na „pokračující apartheid“. To vše jde pochopitelně i na vrub symbolu změny, kterým se Mandela stal. Skutečnost se vždy nakonec liší od snů, které jsou výjimečné osobnosti schopné zhmotnit svým životem.

Autor je doktorand politické filosofie na FF UK.