Široké promenády, horké písečné pláže, slunečníky, příjemný stín kaváren a bister s vyhlídkou na klidné moře, líná dovolenková atmosféra, jejíž poklidné tempo mírně naruší jen příjezdy a odjezdy přátel a známých, letní lásky a letní koktejly. Do takové Arkádie zasazuje Volker Weidermann svůj román Ostende s podtitulem 1936 – Léto jednoho přátelství (Ostende. 1936 – Sommer der Freundschaft, 2014), který na sklonku minulého roku vyšel v českém v překladu Tomáše Dimtera.

Oprátka uložená v kufru

Do belgického přímořského letoviska Ostende se na začátku léta 1936 sjíždějí spisovatelé, kteří v nacistickém Německu ztratili domov – Ernst Toller, Hermann Kesten, Egon Erwin Kisch a další. Ústředními figurami tohoto letního setkání je ale nesourodá dvojice přátel Stefan Zweig a Joseph Roth. Slavný spisovatel věnčený vavříny evropského humanismu je momentálně otrávený a lehce zhnusený manželským stereotypem, jeho salcburská vila čelí domovním prohlídkám, němečtí nakladatelé jej přestali vydávat, trpí depresemi, únavou a především „má po krk literatury“. Přesto (anebo možná právě proto) přemlouvá svého nomádského přítele, jenž už se nějaký čas za vypůjčené peníze harcuje po evropských hotelech, tohoto umělce v pití, prchajícího od sebe, neurotické milenky i psaní, aby přijel do místa kavárenštějšího než Brusel. A milovník calvadosu, který nesnáší slunce a v moři se zásadně nekoupe, protože „ryby také přece nechodí do kavárny“, se nechá
zlákat.

Všichni se snaží předstírat bezstarostnost, přestože jim dochází, že s každým dnem, o nějž se tato dovolená prodlužuje, se jejich návrat stává méně pravděpodobným: „Vládne zde povinný optimismus. O oprátce uložené nahoře v kufru se nemluví.“ Klábosí v kavárnách, koupou se a z vnějšího světa přicházejí zprávy o sebevraždách, justičních vraždách, násilí. Téma vystěhovalců, vyhnanců, exulantů vnitřních i vnějších je ve středoevropské literatuře časté (jen namátkově: W. G. Sebald, Witold Gombrowicz, Herta Müllerová, Jean Améry, Ingeborg Bachmannová, Thomas Bernhard, Dragan Velikić). Weidermann si toho je vědom a úvahami na téma tíživého osudu emigrantů šetří. Síla vyprávění spočívá spíš v nepatrných náznacích a detailech, náladách, v poezii. Drobné historky u sklenky či zmrzliny, letmé vzpomínky, sdílené čtenářské zážitky, útržky z deníků a korespondence skládají jakousi žalmickou polyfonii. Čteme zpěvy
z vyhnanství, kde ti, kteří jsou obklíčeni nepřáteli (ať už v podobě nacismu, alkoholu, tvůrčí krize, hysterické milenky či nudného manžela), žalují a želí. Nostalgicky vzpomínají na energii, intenzitu a minulou možnost nového světa.

Olympiády v psaní

Na pozadí letní idyly sledujeme, jak spisovatelé svádějí „boj o duševní rovnováhu“. Každý svými osvědčenými způsoby. Někdo nezřízeně pije, jiný se sluní. Všichni ale hledají záchranu v literatuře, neboť se nacházejí ve světě ducha, kultury, a ten chtějí psaním dál udržovat. V jednu chvíli jako bychom se ocitli uprostřed epistolárních „nebezpečných známostí“. Zatímco v Berlíně se chystá olympiáda árijské mrštnosti, v Ostende se pořádá olympiáda v psaní (a pití). Letní hosté píší, píší o sobě, píší si a také čtou a předčítají si – s důrazem na ono „si“. Roth dopisuje za Zweiga kapitolu, se kterou spisovatel nemůže hnout, Irmgard Keunová ukazuje Kischovi první strany své nové knihy. Spisovatelé opouštějí rozepsané příběhy a zaznamenávají si poznámky do zápisníků, aniž by tušili, zda jejich zpěvy z vyhnanství budou moci vůbec někdy opustit zásuvky a najít jiné adresáty než ty, s nimiž je spříznila společná
letní avantýra.

Claudio Magris v monografii věnované Josephu Rothovi a tradici východožidovské literatury Daleko odkud (1971, česky 2010; recenze v A2 č. 22/2010) cituje tuto židovskou anekdotu: „Už nesmíme rozdělávat oheň, nesmíme odříkávat modlitby a neznáme ono místo v lesích, ale můžeme si o tom vyprávět.“ Zdá se, že právě v této situaci se odehrávají ostendská setkání. Někde mezi hypotetickým, ale v zásadě nepřítomným odkud a přítomným, ale navždy ztraceným daleko se jeví jako jediný možný svět prostor literatury. Možná ale Weidermannův román klade otázku, zda k takové záchraně literatura a onen zweigovský svět vyššího ducha stačí. Hrdinům, kteří na přeskáčku a s různou mírou vypravěčovy pozornosti promlouvají, se v aktuálním okamžiku léta 1936 zpřítomňují i léta minulá. Čtenář ovšem, i bez autorova epilogu, předjímá také roky budoucí – Roth se bude během následujících tří let velmi úspěšně
propíjet ke smrti, Zweig v roce 1942 ve svém brazilském exilu spáchá sebevraždu, jiní se stanou po válce obětí politických procesů nebo zmizí v naprostém zapomnění.

Být a pít

Weidermannovo Ostende v lecčems připomíná prózu 1913. Léto jednoho století (2012, česky 2013; recenze v A2 č. 12/2013) německého autora Floriana Illiese. V obou případech se za hravou a zdánlivě lehkomyslnou koláží různých žánrových poloh skrývá poctivá rešerše pramenné i sekundární literatury. Oba autoři čtou mezi řádky, rekonstruují z fragmentů možné obrazy, kochají se vlastními čtenářskými obsesemi, mění se v kronikáře nebo redaktory společenské rubriky literárního magazínu – a přitom si vybírají mezní dobu, trhliny, kdy čas začíná běžet jinak. Zatímco Illies, jak napovídá podtitul Léto jednoho století, vypráví v podstatě epochální příběh, Weidermann pojednává „pouze“ o přátelství. Illiesovo kalendárium „rozjíveného“ roku 1913 má poměrně dramatický rytmus – neurotický jako fatální milostné vztahy, jež během jediného roku dosáhnou svého vrcholu i zmaru, patetický jako rozchody synů s otci
nebo veřejná vystoupení nových revolucionářů. Rytmus a styl Weidermannova vyprávění naopak tone v „žalostné“ monotónnosti, nudě. Nejedná se však o předvídatelné narativní klišé „klidu před bouří“, neboť Ostende v podstatě k žádné katarzi nesměřuje.

Nic se neděje, text jako by se líně převaloval z místa na místo stejně jako mořské vlny. Laurence Sterne, mistr zadrhnutých vyprávění, napsal, že „odbočky jsou nesporně sluníčko; jsou život a duše četby“. Ostende je oslavou těchto odboček života, v nichž se neprojevuje ani tak síla literatury, humanis­mu, pacifismu a jiných ismů, ale přátelství a lásky. Keunová opustila manžela i milence a chce s Rothem prostě jen „být a pít“, cítí „lásku k jeho smutku a připravenosti padnout, když už svět nebude možné zachránit“. Zweig píše před odjezdem do Ostende své milence: „Velké kufry zbytečné, prostě bychom tam jen žili.“ Text v jednu chvíli připomene spíše slogan z katalogu turistické agentury: „Za hranice, pryč od nervových zhroucení a lásky, která skončila. Vízum je zde. Vzhůru k moři, do bistra, za přítelem. Léto lásky.“

Okázalá lehkost Ostende – přesně ve smyslu kafkovského aforismu, jenž praví, že k lehkosti je třeba dospět, i kdyby nás to stálo veškerou tíhu života – se vyhýbá hrdinskému či hédonickému životu navzdory všudypřítomnému zániku a rozpadu, jakkoli by se to hodilo k takzvanému habsburskému mýtu a jeho operetní melancholii. Nerekonstruují se světy včerejška ani se neposvěcuje život pijáka, jakkoli se v té době ještě nenapsané literární závěti, Zweigův Svět včerejška (1942, česky 1994) a Rothova Legenda o svatém pijanovi (1939, česky 1992), rýsují kdesi za horizontem. Není navzdory čemu. To, co sledujeme, je téměř nepostřehnutelná situace přítomného života, který se prostě jen žije.