Obývákem zní koledy z rozhlasu, dětské ruce věší ozdoby. Kuchyní voní cukroví, ruce v chňapkách vytahují z trouby plech. Koupelnou otřásá němý řev, zvlhlé ruce vytáhly Frantu z vany a on se teď topí ve vzduchu. Advent pro něj jsou: únava z nedostatku zimního spánku, týdny hladovění, strojové zacházení ze strany rybářů, z nichž mnozí nevěří, že by Franta dokázal cítit bolest. Dokáže to ale až moc dobře, poslední měsíc nedělá skoro nic jiného. Při přelévání z nádrže do cisterny si odřel čelo. Když ho vychrstli z cisterny do kádě, utržil pořádný šrám na hřbetě. Potom ho nemohli vytřepat na pult, protože se mu v síti zachytila ploutev. Kdyby rozuměli jeho němému křiku, vymotali by ho; ale nerozumějí, tak mu ploutev prostě utrhli. A teď se jej opět zmocnily jakési ruce, vytáhly ho z vody a pokládají ho na stůl. Bytem zní vznešené sakrální písně o božském sebeobětování a čisté lásce. Ruka se chápe paličky. Palice dopadá
Frantovi na čelo. Tma. Svátky klidu a míru jsou tu. „Mami, on ještě žije?“ „Ale ne, zlatíčko, to jsou jen nervové záškuby.“ Tma.