close search

Víc otázek než odpovědí

Povídky Alice Munroové

Osmá povídková kniha kanadské prozaičky a laureátky Nobelovy ceny za literaturu v roce 2013, nazvaná Veřejná tajemství, plně dostojí svému paradoxnímu titulu. Každý z osmi příběhů totiž představuje rébus, jejž nelze bez pochybností rozlousknout.

Až na dvě výjimky jsou všechny povídky ­Alice Munroové z cyklu Veřejná tajemství (Open Secrets, 1994) zasazeny do fiktivního městečka Carstairs a okolí, ovšem dostáváme se i do Albánie počátku minulého století a do Austrálie. Příběhy sdílejí určité přesně popsané reálie, takže má čtenář pocit důvěrně známého prostoru, dokáže si představit jeho topografii s továrnou na piana, Monkovu palírnu nebo místní knihovnu. Místo je však vystaveno působení času, povídky se odehrávají ve velkém časovém rozpětí – od poloviny devatenáctého století do konce století minulého. Sledujeme proměnu místa, jeho rozkvět i úpadek a s tím sílí nostalgie po tom, co už není. Tento pocit plyne ze ztráty jak abstraktní, tak konkrétní – postavy přicházejí o své postavení, přátelství, lásku, ale i domy nebo jiný majetek. „Domy u řeky už nestojí. Dům Morganových, hostinec Monkových – vše z původní, nešťastně založené osady je pryč. Záplavové území kolem řeky teď spadá pod správu povodí řeky Peregrine. Nic se tu nesmí stavět. Je zde pouze rozlehlé parkoviště a čistě upravená náplavka – starých stromů zbylo jen pár a jejich dosud zelené listy pomalu klesají pod tíhou rozptýlené zlatavé mlhy vznášející se ve vzduchu tohoto zářijového odpoledne, jen několik let před koncem století.“ V podobných pasážích se text blíží vybledlé fotografii, jež není dokumentem reality, ale vnitřního rozpoložení fotografa.

 

Rozbíhavé vyprávění

Povídky jsou vyprávěny převážně v er­-formě, ovšem perspektiva je výrazně personalizovaná, často s použitím prézentu a polopřímé řeči. Ovšem Munroová využívá mnohdy dialog i ich­-formu, přičemž v jejích příbězích mají stěžejní slovo ženy. Nicméně přítomnost ženských hrdinek neomezuje další postavy; pro povídky je charakteristická rozbíhavost pohledů a narace. Každý z příběhů sbírky obsahuje minimálně dvě dějové linie, postavy a jejich osudy se vlamují do hlavního toku vyprávění, je jim věnována důkladná pozornost a čtenář je tak nucen pod vlivem nových informací revidovat již přečtené a reinterpretovat jeho smysl.

Motiv textu u Munroové nefunguje jako vysvětlení – postavy se sice snaží odhalovat pravdu skrze rozhovory, dopisy či paměti, ale čím více zdrojů, tím se popisovaná skutečnost vzdaluje. V titulní povídce se od záhadného zmizení dívky na turistickém výletě dostáváme k líčení podivného manželství mladé ženy s naoko důstojným právníkem a dále k popisu dalšího místního páru a vykreslení povah dvou stárnoucích výstředníků. Motiv zločinu zůstane na konci stejně nerozklíčovaný jako na počátku a promění se v historii města v další „veřejné tajemství, jež není nijak překvapivé, dokud se o něm nepokusí vyprávět“. Povídky tohoto cyklu tak do jedné postrádají rozuzlení, jejich pointou je naopak problematizování světa.

 

Vášeň coby indicie

Neproniknutelnost vlastního osudu i osudů druhých je v tvorbě Munroové velké téma. Ve Veřejných tajemstvích nenajdeme povídku, která by neobsahovala podstatný zvrat. Může jít o změnu ve vyprávění – v Albánské panně se střídá prostor Albánie s Carstairs, v Místu v divočině se vypráví o tragickém úmrtí mladého muže a jeho vlivu na životy blízkých prostřednictvím dopisů a pamětí psaných různými autory v různé době – nebo změnu v chování postav. Hrdinky i hrdinové zde jednají iracionálně, vedeni pohnutkami, jež zpočátku jako čtenáři jen stěží tušíme. V povídce Návštěva z kosmu nás ani tolik nepřekvapí prazvláštní setkání mladé ženy s dvojicí – snad – mimozemských dětí, jako náhlé vzplanutí její kamarádky Rhey k nápadníkovi své přítelkyně a jejich bezprostřední odjezd z města.

Typické je, že bizarní události jsou popisovány věcně a postavy je přijímají jako danost. Rhea své jednání nijak nehodnotí, nepokládá je za poklesek, jak by se na konvenční dívku z maloměsta slušelo, ani je neospravedlňuje. Ale bere je smrtelně vážně – tak jako všechny ženy sbírky chápe vášeň jakožto indicii, již nelze pominout. Jak tvrdí v závěrečné povídce Vandalové jiná protagonistka: „Mohla by šířit pocit bezpečí, kdyby chtěla. Jistě by to uměla. Stačilo, kdyby se dokázala proměnit v úplně jiný typ ženy: ženu ráznou a rozumnou, která dovede stanovit jasné meze a nic složitě neřeší, energickou, nekompromisní.“ Potíž (a čtenářovo štěstí) spočívá v tom, že jen málo postav Veřejných tajemství této charakteristice odpovídá. Záměrně je nelze snadno odhadnout a předvídat jejich kroky. Autorce se tak daří vyvolávat napětí při líčení osudů, které jsou v podstatě banální – nejde tu o nic většího než každodennost, lásky, nevěry, příkoří, smutek. A přece se s nimi hrdinové vypořádávají způsobem, který budí víc otázek než odpovědí a nadlouho se tak vrývá do paměti.

Autorka je anglistka a bohemistka.


Alice Munroová: Veřejná tajemství. Přeložila Zuzana Mayerová. Paseka, Praha 2017, 277 stran.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image

Příbuzné články

Co je poezie?

V návaznosti na minirecenzi sbírky Dominika Bárta


O smrti smrťoucí

Nad Koncem podzimu Tormoda Caimbeula