Dramatizace nebo adaptace literatury na jeviště se podobá překladu. Jsou dvě možnosti – ctít slovo, anebo duch textu, myšlenku, atmosféru a sdělení. Když adaptuji text, pracuji spíš druhým způsobem. Hranice si obvykle vytyčím pouze praxí – vím, pro koho, kam a dokdy má předloha vzniknout. Úctu k autorovi chápu spíše jako dialog. Pokud je autor autorem žijícím a dorazí do divadla, obvykle je naštěstí fascinován už jen divadlem samotným – setkala jsem se zatím jen s autory či překladateli velmi vstřícnými. S literaturou pro divadlo nakládám velmi volně, až anarchisticky. Přesto si troufám myslet, že je to jediný způsob, jakým se dá s literaturou na jevišti pracovat – „přeložit“ ji do hmoty, těla, hlasu, pohybu, spojit s hudbou a vytvořit obraz, který je adekvátní původnímu dílu, ovšem ve zcela jiném „jazyce“.

Jsem zvyklá nepracovat sama – na tom je ostatně divadlo založené. A ctím to i v prvopočátcích. O vybrané přečtené literatuře nějaký čas diskutuji. Kromě dramaturga jde o diskuse s konkrétními herci, se scénograf­kou, s umělcem, který dělá hudbu. Často se při hledání koncepce, jak se tyhle debaty nazývají, obracím přímo na ty, kteří budou výsledný obraz se mnou tvořit na scéně. Když už téma a přečtená literatura visí ve vzduchu dost dlouho a je potřeba všechno stáhnout zpět na zem, dám se do druhého čtení, s tužkou v ruce.

Pak obvykle sedám k počítači a otrocky vypíšu všechno podtržené, zaškrtnuté a opoznámkované, přičemž už tehdy se děje diverzní akce – tvorba. Věty, slovní spojení, situace, obrazy, monology, autorské komentáře a sem tam i dialog, pokud jej předloha obsahuje, vytvoří jakousi hybridní kostru, u které jsem arbitrem výběru jen já, a opravdu těžko říct, zda tohle obsahuje nějakou metodu, spíš ne, řekla bych. Je to směs myšlenek, emocí a obsese určitými tématy. Nechávám se vést autorem původního textu s tím, že tuším, co se v budoucnu bude dít na jevišti. A tušení začíná mít se vznikajícím materiálem konkrétnější obrysy. Nebo se spíš koncepce bortí a prolamuje hlouběji.

V tu chvíli už je načase přejít ke konkrétnímu prostoru jeviště, respektive scénografii, či prostoru­-obrazu, který je určující. Obvykle je dostatečně abstraktní na to, aby v něm hra mohla fungovat po celou dobu a nemusela se měnit prostředí, nebo se konkrétní prostředí dají vytvořit slovem či jednáním, a ne scénografií. Inspirací bývá zásadní prostředí z knihy. Anebo taky ne, někdy prostě pohyb určují herci, pro které text vzniká. Několik příkladů: V inscenaci Nespavost v MeetFactory se v části vycházející z Tolstého Anny Kareninové (1873–1877, česky 1881) dialog Karenina s Vronským neodehrává v předpokoji, ale v sauně (a proč by ne? – v Rusku přece saunování milují) a oba muži toho na sebe vybalí mnohem víc než v předloze. Jakub von Gunten z Walserovy stejnojmenné novely (1909, česky 2005) se zase ocitne ve školní třídě s vysokými okny, klavírem, sluncem putujícím po podlaze a školní fotografií z počátku století pověšenou na zdi, ale jeviště je vlastně prázdný prostor se čtyřmi školními židlemi a preparovaným křídlem. Anebo se hlavní postava z románu Gaétana Soucyho O holčičce, co si ráda hrála se sirkami (2000, česky 2003) ocitne v pokoji, kde spočívá tělo mrtvého otce, což je situace, kterou musí s bratrem urychleně řešit, ale jeviště je opět prázdný prostor, jen s kobercem. To záleží…

Jakmile držím v ruce materiál, kostru původního textu, snažím se znovu pojmenovat téma inscenace a vytvořit scénosled. Po dlouhém otálení a pročítání další literatury, zjevně zcela s tématem nesouvisející, dochází k tomu, že během několika málo hodin soustavné práce vznikne první část textu. Všechny původní debaty jsou zapomenuty a veškeré pojmenovávání tématu a koncepce jde do kopru, protože vznikne zcela něco nového a dosud netušeného. Věty a slovní spojení, myšlenky vytržené z původních kontextů začínají žít vlastním životem a v situacích někdy vycházejících z předlohy, někdy zcela odlišných. To záleží. Na čem? Na mně. A taky na první čtené zkoušce, která se obvykle děje ještě za pochodu – když text není dopsaný. Nebo už hotový je a první čtení provede dramaturg, případně někdo z výše jmenovaného okruhu spolupracovníků, a k textu přidá něco svého. Většinou ale nemá co říct, protože textu není dostatek na to, aby se cokoli říct dalo.

Takže je potřeba to dopsat, řeknu si, a znovu sedám k počítači. Tentokrát ovšem poučenější. Nahlédnu do scénosledu, který v mžiku odhodím, protože mě napadne zcela jiná, geniálnější cesta, po níž se vydat. Následuje pár celkem nezáživných dní, kdy text přibývá, ale ne zas tak moc, a pak je už opravdu hotová první verze a proběhne regulérní první čtená, na které se zpravidla všem všechno líbí, protože jsou nadšení už jen tím, že mají ve srovnání s první dodanou verzí konečně smysluplný scénář. Pak začíná proces zkoušení – hodně se škrtá a občas i přepisuje. Na premiéře bývá text hotový a relativně stálý. Diváci, nebo tedy ti, se kterými jsem kdy mluvila, jsou většinou nadšení a do jednoho tvrdí, že je to přesně to, co „zažívali“ při čtení původní literatury. Anebo taky ne, to záleží…

Autorka je divadelní režisérka.