Vítr, stejně jako další živly, vystupuje v různé intenzitě: může být lehký jako vánek, nebo naopak silný jako uragán. Právě jeho proměnlivost si jako východisko své nové loutkové, nonverbální inscenace zvolil kolektiv TMEL v libereckém Naivním divadle. Větroplaši sledují křehkou idylku předtím, než ji naruší přílet jednoho vtíravého návštěvníka.

Osada v oblacích

Kolem starého stromu stojí letitá korouhvička, stan připomínající šapitó a jakási zemljanka pokrytá hebkou travou. Placatá krajina, jež evokuje ostrov zavěšený kdesi mezi oblaky, je domovem několika podivných bytostí. Na ryby se vydává vousatý zahradník, zralé ovoce obhlíží stvoření připomínající pampelišku a po mýtině skotačí chlupaté koule s plandajícíma ušima. Pod povrchem navíc přebývá ještě jeden, fialově zbarvený obyvatel, jehož skutečné rozměry se vyjevují až později. Avšak i pro nezbedného obra se na větrné mýtině najde dostatek místa.

Za půvabnou výpravou stojí Berta Doubková. Mladá umělkyně za výtvarné řešení inscenace Červený balónek loni získala Cenu divadelní kritiky (A2 č. 15–16/2024). Dalšími všemi možnými oceněními ověnčená loutková adaptace stejnojmenného filmu byla rovněž určena publiku předškolního věku. Režisérka Michae­la Homolová s dramaturgem Vítem Peřinou vyprávěli příběh jednoho zvláštního přátelství, které se z bůhvíjakého důvodu rozhodne zničit skupina sígrů. Větroplaši naproti tomu rezignují jak na ústřední konflikt, tak na větší morální apel a soustředí se spíše na radost z imaginace.

Inscenace navíc nevypráví ucelený příběh a skládá se spíše z volně řazených situací – od namáhavého sbírání ovoce z nebezpečně se naklánějícího stromu po působivé scény utvářené souhrou hudby Jana Froňka a pohybu nejrůznějších loutek, připomínajících podmořské živočichy. Ryby různých měřítek či méně konkrétní živočichové, vytvoření třeba jen z dlouhé stuhy, proplouvají černým prostorem a dotvářejí křehkou atmosféru fikčního světa.

Neštěstí z kosmu

Zlom nastává až s příletem kosmické lodi. Přestože jsou Větroplaši určeni především dětskému obecenstvu, lze v této části číst i náročnější významovou rovinu. Bytost připomínající oživlý fotoaparát nejprve nenápadně prozkoumává ostrov, až narazí na výdech, v němž přebývá další tajuplný živočich, jenž si nepřeje být rušen. Následky jeho probuzení na sebe nenechají dlouho čekat.

Vzbouří se nejen podzemní entita, ale i sa­motný ostrov, na němž postavy žijí. Ekologický motiv by mohl vyznít příliš přímočaře, tvůrci jej však artikulují především obrazem – skrze zdůraznění vzájemné provázanosti organismů i jejich vazeb s prostředím, které obývají. Výsledný účinek tak zůstává spíše jemný a nenápadný, podobně jako když vám vítr rozcuchá vlasy.