„Postavy jako z Goyova světa vynořují se tu z běhu času, provázejí nás stíny. Tu s baterkami, tu svíčkami. Strach prochází třetím světem!“ Tak v knize Krieg ohne Schlacht. Ein Leben in zwei Diktaturen (Válka bez boje. Život ve dvou diktaturách, 1992) vzpomíná Heiner Müller na svou klíčovou hru Pověření (Der Auftrag), napsanou v roce 1979 (česky 1998). V lednu ji v české premiéře uvede Michal Hába s Lachende Bestien v pražské Venuši ve Švehlovce a o několik dní později i brněnské HaDivadlo s režijním navrátilcem Jiřím Pokorným v rámci cyklu Věčný návrat – Krize budoucnosti.

Pověřit tuto „běsnivou“ koláž z motivů krve a utopií Velké francouzské revoluce ryze současnou reflexí historických výročí, jež nás čekají v roce 2018, reinterpretovat ji a hovořit skrze ni o obrazu rozteklé Evropy dneška je krokem logickým a můžeme za ním cítit i vazbu na dlouhodobější dramaturgické dění: text stěžejního postbrechtovského dramatika Müllera se u nás chystal uvést dřív Dušan D. Pařízek za éry Divadla Komedie.

Revoluční artefakt

Čas k Pověření dozrává takřka čtyřicet let po premiéře. Když ji v roce 1980 autor spolu s Ginkou Tscholakowou připravil ve Volksbühne, kontext východního Berlína či vztahu studené války a ozvuků západních revizionistických tendencí (dění šedesátých let či akce R.A.F.) vystavil hře jiné měřítko, než jaké přikládáme k postdramatické kompozici o „svobodě, rovnosti a gilotině“ dnes. V rytmu prokletého básnictví a artaudovské krutosti se text rozpíná v nadčasovém záběru do širší formální radikality, než jakou nabízela předchozí Müllerova díla Smrt Germánie (1978, česky 1989), Cement (1972, česky 1975) či častěji citovaná „poprava“ Hamlet­-stroj (1977, česky 1982).

Pověření je svůdně revolučním artefaktem v plném smyslu: sám v sobě ukrývá adaptační (inspirace povídkou Anny Seghersové), reinterpretační a dekonstrukční přístupy, míchá je v sobě, protáčí v kruhu. Hra je upomínkou brechtovského divadla na divadle, sebereflexivní hrou s autorskou svévolí, magickorealistickým snem i žánrovým mixem zároveň.

Obraz osudu Evropy

Významově je Pověření výstižným, expresivním zrcadlem ústředních historických motivů: boje za (ne)rovnost ras, klíčení kapitalismu v postmonarchistickém období, vykořisťování koloniálního systému (dějové situování mezi zpocené ostrovy Karibiku). „To je Jamajka, hanba Antil!“ Příkaz, který se v dramatickém kruhu týká individuálního úkolu tří francouzských pověřenců podnítit vzpouru černých otroků při boji s Brity, se v Müllerově vizi tu láme v čase, tu znejasňuje a ztrácí na racionalitě. Jádro sdělení se pře o moc s formou vyjádření. Věčný obraz osudu Evropy jako v kostce…

Müllerova hra rozhodně funguje jako ideální (a idealistický) materiál­-dar inscenátorům – zběhlým v nové dramatice Wolframa Lotze, Falka Richtera, Reného Pollesche či Elfriede Jelinek, tvůrců moderní éry postdramatických zákrut, perzifláží a ironií, divadelního politična. Dvojnásob je pak diváckou výzvou, rozvíjející imaginaci i kritický pohled na temné jevy našeho vystrašeného kontinentu. Je stále třeba násilí, „masky revoluce“, k tomu, aby nebyly zrazeny ideály mnohokrát spálené? Dá se v chaosu přeskoků a textur, (prázdné?) vřavy nalézt řád? Kdo má komu právo udělovat dnes pověření? České divadlo může na tyto otázky v roce 2018 směle hledat odpovědi.

Autor je divadelní dramaturg.