Devítiletá Benni je nesnesitelná. Trpí ex­­trémními záchvaty zuřivosti, je hyperaktivní, nevypočitatelná, a pokud narazí na (ne)vhodný spínač, nedokáže se ovládat. S její přesnou diagnózou sice nejsme přímo seznámeni, ale už z názvu filmu je zřejmé, že není kompatibilní s žádným systémem – edukačním, společenským ani rodinným. Právě do všech zmíněných ji režisérka Nora Fingscheidtová vsazuje ve svém poněkud nesoudržném debutu, který testuje funkčnost německých sociálních služeb, ale i hranice divácké trpělivosti. Narušitel systému je, podobně jako hlavní hrdinka, rozpolcený mezi chytře agresivním i lacině nadbíhavým přístupem.

Rány a pohlazení

S Benni se seznamujeme při záchvatu zuřivosti na školním hřišti a hned v této scéně dochází k poměrně expresivnímu narušení pravidel skutečného světa. Křehká dívenka totiž rozbíjí neprůstřelné sklo. Ve všech myslitelných situacích by toho neměla být schopná, ale jde o navracející se motiv zpřítomňující její vnitřní agresi a tříštění ustavených pravidel. Vymyká se totiž všemu, s čím jsme se doposud my i její okolí setkali. I proto školní extempore střídá série neúspěšných pokusů zasadit ji do nových domovů, rodin i institucí. Epizodický narativ sestává z několika volně provázaných výbuchů v odlišných kontextech. Benni funguje jako iracionální element obnažující limity jinak funkčního systému.

Jenže metodologie filmového experimentu je až příliš nahodilá a povrchní. Osnova příběhu následuje psychologii ústřední postavy, čímž vzniká poměrně repetitivní struktura. Klid. Výbuch! Klid. Výbuch! Ubíjející rytmus diváka frustruje: po hysterii jsme vždy svědky dojemného momentu, v němž dívka probouzí naši empatii. Hysterické záchvaty střídají rozverné hry s dětmi, po krvácejících ranách přichází pohlazení. Je dobře, že protagonistka není jednoznačně zobrazena jako viník, nebo naopak oběť, film se však bohužel pohybuje pouze mezi dvěma póly – freneticky osciluje mezi agresí a tichem, aniž by přinášel komplexnější dialog. Předposlední scéna pak dokonce hraničí s emocionálním vydíráním a úplný závěr je podobně bezradný jako zmiňované německé instituce.

Vyžehlené utrpení

Problém celého vyprávění koření v ústřední postavě. Fingscheidtová v jejím vykreslení poněkud neobratně hraje na dvě protilehlé strany. Empatická snaha vykreslit Benni jako oběť vlastních záchvatů je pravidelně vytlačována průhlednější rovinou – dívka představuje nástroj pro testování okolí. V těchto momentech film až moc snaživě načrtává hrůzostrašné situace domácího násilí a agrese. Nejednoznačnost v rovině postavy i celého filmu není výsledkem promyšleného úsilí o zachycení složitosti problému, ale krkolomného pohybu na hraně mezi dvěma extrémy.

Narušitel systému selhává v rozklíčování vnitřních vlastností postavy, ale daří se mu problematizovat okolnosti vnější. Ve vztahu ke světu totiž nezkrotná Benni podstupuje řadu nedorozumění, dílčích konfliktů a je vystavena pochybení mnohých jedinců. Částečně je na vině protagonistčin psychický stav, ale k vyhroceným situacím přispívá i komplikovaný vztah s rodinou a netrpělivost některých sociálních pracovníků a vše rámuje unifikovaný sociální systém, neschopný přizpůsobit se novým případům.

Navzdory radikálnímu prvnímu dojmu je Narušitel systému průhledný a čistý. Série dramaticky se stupňujících epizod vede k předvídatelnému závěru a v těkavém stylu se prvoplánově zrcadlí dívčiny hysterické výbuchy. Jakkoli je téma bezvýchodné a způsob jeho zprostředkování drásavý, nikdy nepřekročí únosnou mez vyžehleného utrpení. Proto se například umístil tak vysoko v divácké ceně na festivalu v Karlových Varech. Snímek je sice ukřičený, rozhodně ale není radikální. A co je horší – nevybízí k uvažování nad institucionálními ani psychickými problémy.

Autor je filmový publicista.