Lidské tělo je fascinující systém, který pozornost umělců přitahuje odjakživa. Tím více ji láká v době vyspělých technologií, implantátů a protetik, které zatím nahrazují původní biologickou tkáň z medicínských důvodů. Stále častěji se ale hovoří o jejich využití při vylepšování přírodou omezené funkčnosti lidského organismu. Takové náhradní součástky a materiálová provizoria v lidském těle zároveň reprezentují jeho fyzickou, ale i mentální prázdnotu. Stejně jako v případě dlouhodobě disciplinované a medikalizované sexuality, kterou moderní společnost používá jako nástroj společenské kontroly, dochází k tělesné a duchovní sterilizaci. Člověk se uchyluje k fetišizaci vlastního těla a jeho sexuality, jež prezentuje v nesčetném počtu variet. Nejvýraznější artefakty tohoto směřování se objevují v oblasti performance art.

Nahým lidským tělem je doslova uhranut i choreograf, tanečník a performer Martin Talaga, který ho zkoumá a vystavuje v různých historických i postmoderních kontextech. Slouží mu jako objekt hodný adorace, ale i ironizace, a nahota je využívána k vizuál­nímu okouzlení či (ne)záměrné provokaci. Ve své choreografické práci Total Eclipse of the Heart (2019) se Talaga zároveň pokusil překročit hranice žánrů i ustálené vnímání vysokého umění jako jistého druhu virtuozity v protikladu k nízkému umění sympatizujícímu s estetickou pokleslostí. Kromě vynikající brazilské performerky Heleny Araújo angažoval i přední českou drag queen Karla Vladyku alias Just Karen. Svatba jako zásadní přechodový rituál představuje východisko jejich společného pohrávání si s genderem. Touha propojit zdánlivě nesouvisející umělecké disciplíny i fragmentovaný svět performerů a tanečníků následně Talagu přivedla k vytvoření kabaretu PINKbus, který odkazuje k tradici pražské kabaretní scény počátku minulého století. S tím rozdílem, že současný program se daleko více zaměřuje na tělo jako spektakulární fetiš.

Očistný spektákl

PINKbus kromě obrysů představení Total Eclipse of the Heart – a také jeho aktérů – vy­­užívá princip výtvarné instalace SOMA (2017) v takzvané olympské sestavě, odkazující na antické bakchanálie. Připomene i drobničku Homo sensorium (2019), v níž Talaga spolu s výtvarníkem Denisem Baštugou s až magickým zaujetím ohledával limity vlastní tělesnosti. Na prvním uvedení projektu PINKbus participovali vyjma osobností československé performativní scény i umělci queer šantánu (drag queen) a znovu objevené burlesky. Tu reprezentovala uhrančivá bratislavská showgirl Lotta Love, zprvu zahalená péřovým boa. S výstupem oscilujícím mezi osobní zpovědí a mystifikací se představil performer a režisér Jakub Čermák, který je ostatně v prostoru Venuše ve Švehlovce, kde se kabaret uskutečnil, doma. Večerem provázeli, ale zároveň individuálně performovali dva nespoutaní živlové: elektrizující Helena Araújo, pro niž je nahota absolutní přirozeností a jejíž dokonalé křivky zdobil v druhé části večera zlatý třpyt, a živočišný showman (mimo jiné i činoherní režisér) Tomáš Procházka v sympaticky rajcovní garderobě fluidního pohlaví.

Svorníkem mezi dílčími, ať už akustickými či tanečními výstupy, případně jejich kombinacemi, byla v kabaretu PINKbus mimo tělesnost také oslava svobody ducha a života. Závěrečná scéna, v níž obnažení herci u prostřené tabule slastně pojídají exotické ovoce, zatímco šťáva z něj stříká všude kolem, se svou radostností nápadně podobala osvobozující rituální performanci ­Paradise Now (1968) anarchisticko­-komunalistické skupiny Living Theatre. Byl­-li to vědomý, anebo nevědomý odkaz na tuto legendu šedesátých let, je lhostejné. Faktem zůstává, že kooperací uměleckých individualit, stylů, žánrů – a nakonec i samotných, značně rozdílných lidských těl – vznikl neobyčejný spektákl, jehož účinky byly více než očistné.

Autorka je teatroložka a divadelní kritička.