Jednou z nejvíce fascinujících vlastností dobré gastronomie je schopnost transformovat sérii postupů a individuálních surovin v bezmála aristotelovský celek. Desetidílný seriál M. Night Shyamalana Servant je právě takovým pokrmem, sestávajícím z mnoha nuancovaných a mnohdy protichůdných chutí, které se výborně doplňují. Napínavý ­thriller vypráví o televizní reportérce Dorothy a jejím muži, šéfkuchaři Seanovi, kteří přišli za nejasných okolností krátce po porodu o syna Jericha. Dorothy upadla do hlubokých depresí a její život se točí kolem panenky, kterou si pořídila jako terapeutický nástroj. Hranice skutečnosti se rozpíjí a Jericho (znovu)ožívá v podobě gumového modelu dítěte. Je ale opravdu mrtvý? Stará se najatá chůva Leanne pouze o hračku, a pokud ano, kdo tedy pláče v dětské postýlce?

Vyprávění sous­-vide

V typicky shyamalanovském duchu se otázky množí, a odpovědi ne a ne přijít. Tato systematická a místy frustrující hra s odpíráním informací prorůstá všemi díly jako pojivová vlákna čerstvě poraženým masem. A s plynoucím časem se rozpouštějí. V závěru je tedy divák postaven před sérii – ne vždy kompletních – odpovědí, ale Servant rozhodně není jen dalším trikem M. Night Shyamalana coby specia­listy na dějové zvraty. Tahle nálepka ostatně vystihuje tohoto mistra thrillerů jen povrchně a ztrácejí se v ní nejsilnější stránky jeho filmů. Shyamalan je v první řadě stylistický mág, jehož hra s prostorem nabývá až obsedantně parametrických rozměrů a stejně tak pracuje s napětím a žánrovými pravidly – vzpomeňme na důmyslnou hru s konvencemi superhrdinských příběhů v trilogii Vyvolený (Unbrea­kable, 2000), Rozpolcený (Split, 2016) a Skleněný (Glass, 2019) nebo komplexní uchopení found­-footage v The Visit (Návštěva, 2015). A právě v této stylisticky precizní a pomalu budované tradici kráčí i Servant, jejž Shyamalan vytvořil společně s Tonym Basgallopem. Geometricky přesné kamerové jízdy i práce s několika plány akce dominují nejen dílům, které režíroval autor sám (první a devátý), ale i částem hostujících režisérů s podobně chladným rukopisem – za všechny třeba Nimród Antal. Servant tak nestojí na jednom zvratu, ale na všudypřítomné tenzi. Jde o vyprávění formou sous­-vide.

Porcování, vykosťování a smažení

Napětí seriál buduje protikladem povrchu a útrob, přičemž to první je dokonale čisté, zatímco druhé zkažené. Seanova jídla rámují celý příběh a jsou luxusní reprezentací haute cuisine, zatímco jejich přípravu tvoří bezmála hororové sekvence porcování, vykosťování a smažení. Vysoká gastronomie zakrývá problematického a morálně ambivalentního člověka. Profesionalita Dorothy v televizním zpravodajství představuje masku jinak maniodepresivní matky a svérázná arogance švagra Juliana, zpřítomněná v drahém víně a zakázkovém oblečení, maskuje drogově závislého člověka. I honosný dům na rušné filadelfské ulici se postupně mění v klaustrofobickou past, jíž prorůstají hrůzné důsledky ztráty dítěte.

Seriál samotný tak připomíná promyšlené degustační menu, spojující zdánlivé protiklady. V jednom momentu Sean připravuje slavnostní croquembouche a do pudinkového krému zapracuje prášek ze zmražené placenty, na němž si jeho hosté nevědomky pochutnají. Uvnitř nadýchaného a technicky dokonale připraveného pâte ŕ choux se tak skrývá něco odpudivého, ale právě vzájemnou souhrou protichůdných ingrediencí vzniká znepokojivě brilantní syntéza. A přesně takový je Servant, jeden z nejzajímavějších televizních projektů letošního roku. Seriál, o němž se toho nedá mnoho říct, protože každá odhalená informace rozrušuje poctivě budované napětí.

Autor je filmový publicista.

Servant. Apple TV+, USA, 2019–2020. Tvůrci Tony Basgallop, M. Night Shyamalan. Hrají Toby Kebbell, Lauren Ambroseová, Nell Tiger Freeová, Rupert Grint ad.