Voluptas, dcera Amora a Psyché, byla v římské mytologii bohyní smyslných potěšení. V roce 2006 po ní pojmenovala svou kapelu čtveřice pražských muzikantů, kteří se věnovali drsné kytarové hudbě, ale zároveň křížili různé žánry a vedle tradičních rockových nástrojů používali například i didgeridoo nebo djembe. Skladby, jež vyšly o deset let později na debutovém albu Ved Rums Ende, vznikaly ve značném časovém odstupu a v různých sestavách. Výsledkem je rozmanitý, ale také roztříštěný materiál – deska kromě metalu čerpá i z dalších hudebních oblastí od punku přes alternativní rock až k etnické hudbě.

Growling nad láhví rumu

Hledání cesty bylo složité, ale od začátku bylo jasné, že ta pravá bude nejspíš blackmetalová. Směřování kapely se vytříbilo během roku 2010 a od té doby v tvorbě Voluptas převažují blackové a doomové prvky. Určitá stylová rozpolcenost se ovšem stala poznávacím znamením a zároveň krédem skupiny: cílem je skloubit podstatu žánru s „podivnými“ nápady, a i proto se v nahrávkách objevuje například saxofon. Aktuálně pětičlenná formace volí poměrně civilní vystupování: nepoužívá kostýmy, ba ani dress code, a neuchyluje se k teatrálním ani kazatelským výstupům. Proklamované tíhnutí k undergroundu, jež hudebníci neopomenou zdůraznit v žádném rozhovoru, se roztomile vyjevilo třeba v roce 2018 při vystoupení v rámci benefičního týdne na pražské Klinice. Zpěvák se během nádechů k řádnému growlingu spíš usmíval, než chmuřil a jednotliví členové si v punkovém stylu podávali láhev rumu.

Současná tvorba Voluptas vychází z klasického severského black metalu, respektive z devadesátkové vlny norských kapel typu Ved Buens Ende či Dødheimsgard. Zmiňován bývá i vliv maďarské formace Tormentor, švýcarských Samael, české legendy Master’s Hammer a zejména norských Ulver. K albu Nattens madrigal – Aatte hymne til ulven i manden (1997) posledně jmenovaných se ostatně sama kapela hlásí a považuje ho za jednu z nejinspirativnějších a nejosobitějších blackmetalových desek. Voluptas se ale v žádném případě neuchylují k imitaci žánrových legend. Libují si v neotřelých postupech: rychlé sekvence prokládají rozvolněnými, až psychedelickými pasážemi, nebojí se ani drone­-ambient­ních či noisových poloh a při nahrávání si zakládají na tom, že nehrají podle metronomu. Špína a určitá míra nedokonalosti jsou pro ně pozitivní hodnoty, které je chrání před nebezpečím sterility a „přeprodukovanosti“.

Velké bílé Nic

V polovině září 2020 vyšlo Voluptas druhé album Towards the Great White Nothing, doplněné šestnáctistránkovým bookletem s ilustracemi Kristýny Vašíčkové a grafickým designem Vaška Kokeše. Ač nechybějí narušující odbočky, v porovnání s předchozí deskou jde o celistvější, silně atmosférickou nahrávku; rozhodně je blackmetalovější a má výrazný doomový nádech. Ke kompaktnosti přispěla ustálená sestava hudebníků a evidentně i jasnější představa o žánru a dalším směřování tvorby.

Album obsahuje pět skladeb: zatímco první čtyři mají víceméně tradiční, čtyřminutovou délku, závěrečný track Desert Twilight, nejexperimentálnější opus z celé kolekce, trvá třináct a půl minuty a jeho podobu výrazně ovlivnil hostující saxofonista Ondrax. Deska má strhující atmosféru a propracovaná hudební aranžmá, občas lze ale zaslechnout, jak se některé nástroje až freejazzově přetlačují. Jednotlivé vrstvy jsou rovnoměrně rozložené, ale postupně se prolínají a nad nimi se klene textová nadstavba, která snese srovnání s básnickou tvorbou.

Zatímco deska Ved Rums Ende se tematicky věnovala podzimu a procesu tlení i obnovy, na novince se Voluptas nechali unést zimou. V zimě probíhalo nahrávání, ryze zimní jsou také doprovodné fotografie a především se chlad, tma a lezavost odrážejí v jednotlivých skladbách. Celé album skutečně působí dojmem ledovce, který je oceánskými proudy unášen temnou a větrnou nocí. Tuto představu jako by ilustrovala skladba Between Terror and Erebus, inspirovaná námořní expedicí kapitána Johna Franklina, jejímž cílem bylo proplout – na lodích Erebus a Terror – kolem Kanadských arktických ostrovů z Atlantského oceánu do Pacifiku. Výpravu, která začala v roce 1845, nikdo z posádky nepřežil a pozdější pátrání potvrdilo, že se hladem, zimou a nemocemi sužovaní námořníci uchýlili ke kanibalismu. Poslední verš první sloky dal název celému albu a vzhledem k popsanému kontextu lze těžko pochybovat o tom, že ono „velké bílé Nic“ odkazuje k beznaději, prázdnotě a smrti. Beznadějně to bohužel vypadá i se křtem desky, který byl naplánován na 5. listopadu, ale vzhledem k postupující koronavirové pandemii nás zřejmě čeká dlouhé koncertní prázdno.

Autorka je portugalistka.