close search

Blackmetal s podivnými nápady

Nové album pražské skupiny Voluptas

Druhá deska kapely pojmenované po římské bohyni rozkoše je blackmetalovější než čtyři roky stará debutová nahrávka. Přesto je na ní zřetelná inklinace k experimentálnějším postupům, které působí v rámci žánru svěže a neotřele.

Voluptas, dcera Amora a Psyché, byla v římské mytologii bohyní smyslných potěšení. V roce 2006 po ní pojmenovala svou kapelu čtveřice pražských muzikantů, kteří se věnovali drsné kytarové hudbě, ale zároveň křížili různé žánry a vedle tradičních rockových nástrojů používali například i didgeridoo nebo djembe. Skladby, jež vyšly o deset let později na debutovém albu Ved Rums Ende, vznikaly ve značném časovém odstupu a v různých sestavách. Výsledkem je rozmanitý, ale také roztříštěný materiál – deska kromě metalu čerpá i z dalších hudebních oblastí od punku přes alternativní rock až k etnické hudbě.

 

Growling nad láhví rumu

Hledání cesty bylo složité, ale od začátku bylo jasné, že ta pravá bude nejspíš blackmetalová. Směřování kapely se vytříbilo během roku 2010 a od té doby v tvorbě Voluptas převažují blackové a doomové prvky. Určitá stylová rozpolcenost se ovšem stala poznávacím znamením a zároveň krédem skupiny: cílem je skloubit podstatu žánru s „podivnými“ nápady, a i proto se v nahrávkách objevuje například saxofon. Aktuálně pětičlenná formace volí poměrně civilní vystupování: nepoužívá kostýmy, ba ani dress code, a neuchyluje se k teatrálním ani kazatelským výstupům. Proklamované tíhnutí k undergroundu, jež hudebníci neopomenou zdůraznit v žádném rozhovoru, se roztomile vyjevilo třeba v roce 2018 při vystoupení v rámci benefičního týdne na pražské Klinice. Zpěvák se během nádechů k řádnému growlingu spíš usmíval, než chmuřil a jednotliví členové si v punkovém stylu podávali láhev rumu.

Současná tvorba Voluptas vychází z klasického severského black metalu, respektive z devadesátkové vlny norských kapel typu Ved Buens Ende či Dødheimsgard. Zmiňován bývá i vliv maďarské formace Tormentor, švýcarských Samael, české legendy Master’s Hammer a zejména norských Ulver. K albu Nattens madrigal – Aatte hymne til ulven i manden (1997) posledně jmenovaných se ostatně sama kapela hlásí a považuje ho za jednu z nejinspirativnějších a nejosobitějších blackmetalových desek. Voluptas se ale v žádném případě neuchylují k imitaci žánrových legend. Libují si v neotřelých postupech: rychlé sekvence prokládají rozvolněnými, až psychedelickými pasážemi, nebojí se ani drone­-ambient­ních či noisových poloh a při nahrávání si zakládají na tom, že nehrají podle metronomu. Špína a určitá míra nedokonalosti jsou pro ně pozitivní hodnoty, které je chrání před nebezpečím sterility a „přeprodukovanosti“.

 

Velké bílé Nic

V polovině září 2020 vyšlo Voluptas druhé album Towards the Great White Nothing, doplněné šestnáctistránkovým bookletem s ilustracemi Kristýny Vašíčkové a grafickým designem Vaška Kokeše. Ač nechybějí narušující odbočky, v porovnání s předchozí deskou jde o celistvější, silně atmosférickou nahrávku; rozhodně je blackmetalovější a má výrazný doomový nádech. Ke kompaktnosti přispěla ustálená sestava hudebníků a evidentně i jasnější představa o žánru a dalším směřování tvorby.

Album obsahuje pět skladeb: zatímco první čtyři mají víceméně tradiční, čtyřminutovou délku, závěrečný track Desert Twilight, nejexperimentálnější opus z celé kolekce, trvá třináct a půl minuty a jeho podobu výrazně ovlivnil hostující saxofonista Ondrax. Deska má strhující atmosféru a propracovaná hudební aranžmá, občas lze ale zaslechnout, jak se některé nástroje až freejazzově přetlačují. Jednotlivé vrstvy jsou rovnoměrně rozložené, ale postupně se prolínají a nad nimi se klene textová nadstavba, která snese srovnání s básnickou tvorbou.

Zatímco deska Ved Rums Ende se tematicky věnovala podzimu a procesu tlení i obnovy, na novince se Voluptas nechali unést zimou. V zimě probíhalo nahrávání, ryze zimní jsou také doprovodné fotografie a především se chlad, tma a lezavost odrážejí v jednotlivých skladbách. Celé album skutečně působí dojmem ledovce, který je oceánskými proudy unášen temnou a větrnou nocí. Tuto představu jako by ilustrovala skladba Between Terror and Erebus, inspirovaná námořní expedicí kapitána Johna Franklina, jejímž cílem bylo proplout – na lodích Erebus a Terror – kolem Kanadských arktických ostrovů z Atlantského oceánu do Pacifiku. Výpravu, která začala v roce 1845, nikdo z posádky nepřežil a pozdější pátrání potvrdilo, že se hladem, zimou a nemocemi sužovaní námořníci uchýlili ke kanibalismu. Poslední verš první sloky dal název celému albu a vzhledem k popsanému kontextu lze těžko pochybovat o tom, že ono „velké bílé Nic“ odkazuje k beznaději, prázdnotě a smrti. Beznadějně to bohužel vypadá i se křtem desky, který byl naplánován na 5. listopadu, ale vzhledem k postupující koronavirové pandemii nás zřejmě čeká dlouhé koncertní prázdno.

Autorka je portugalistka.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image

Příbuzné články

Rozděleni Trumpem

Kapela Maná se zřekla spolupráce s Nickym Jamem




Puzzy riot

Feminismus a fenomén brazilského zadku v tvorbě zpěvačky Anitty