Ústředním tématem Marie Majerové bylo dvojí zotročení žen v patriarchální společnosti, jejich bezvýchodná situace po průmyslové revoluci a nejen zákonná, ale i faktická rovnoprávnost s muži. Socialistické strany podle ní nechtěly ženskou otázku vidět, když tvrdily, že se vyřeší spolu se socialistickou revolucí. Majerová ale dobře pozorovala, že tato otázka není řešena a vyřešena ani v rámci komunistické strany, a že pokud žena bude stát opodál, zůstane její pozice nezměněná. Její feministická práce v KSČ je pozoruhodná jak z pohledu komunistické propagandy, která ji fakticky nepřipouští, tak z genderové perspektivy. Majerová je agilní ve veřejném životě, často se vyskytuje jako jediná žena mezi samými muži, z hlediska velké politiky se však věnuje minoritním tématům: zvyšování hygienického standardu chudých domácností nebo otevření škol pro matky a hospodyně, což se jí v Praze, kde zasedá v zastupitelstvu, podaří prosadit. Obdivuje moderní vize, metaforicky vyjádřené otázkou „Proč má tisíc hospodyň vařit na tisíci sporácích?“, a sama se intenzivně věnuje agitační činnosti mezi chudými ženami. Zaměřuje se především na ty, které nejsou nijak politicky vedeny, a snaží se je vzdělávat i prostřednictvím tisku pro tyto účely vydávaného (šlo především o časopis Komunistka, který v průběhu let několikrát změnil název).

V kuchyni a na schůzi

Majerová sice ztotožňuje patriarchát s kapitalismem, ale dobře chápe, že i dělník vidí ženu raději v kuchyni než na schůzi, a je si vědoma rizika dvojího zatížení pracující ženy skrze zaměstnání a domácnost (což se později, v době socialismu, potvrdí v praxi). Chce ženu pracující a ženu­-matku. Tyto dvě role podle ní nejsou v rozporu, ale je třeba, aby pro to společnost vytvořila podmínky, a především, aby se do tohoto procesu zapojily i samotné ženy. Snaží se je proto vybavit znalostmi a dovednostmi a posílit jejich sebevědomí, aby samy chtěly bojovat bok po boku mužů. Zatím ovšem platí, že pokud vůbec bojují, pak spíš proti muži. Majerová přitom říká, že z nového páru lidí existuje dosud jen půl, a sice nová žena. Muži jsou sice hybateli společenského dění, ale v emancipačních krocích zůstávají pozadu.

Ve své literární práci se Majerová vypořádává s postavením žen ve společnosti od samého počátku a vždy nahlíží svět ženskou optikou. Hrdinkami jsou už od románové prvotiny Panenství (1907) postavy převážně ze slabých sociálních poměrů. Nejkrásnější svět (1923) vypráví o venkovance Lence, Dcery země (1918) přímo analyzují ženskost, sociální románová kronika Siréna (1935) je vystavěna na příbězích a pohledech žen havířů, v Havířské baladě (1938) vystupuje oproti zavedeným pořádkům baladického žánru hlavní hrdinka, nikoli hrdina. Vrcholné dílo Přehrada (1932), které je utvářeno jako mozaika událostí a střihů, je prolnuté příběhem ženy očekávající porod. Předválečnou etapu tvorby zakončuje Robinsonka (1940), próza, která v sobě spojuje jednotlivé vrstvy autorčina psaní – výsledkem je inovativní dobrodružné vyprávění pro dívky a s dívčí hrdinkou, v němž se velký příběh odehrává v kuchyni (převrácení optiky zdůrazňuje už název knihy).

Proti bolševizaci

Pro Majerovou nejsou ženy podřízené bytosti, které by se měly nechat svazovat společenskými konvencemi. Přes svou radikalitu a levicové smýšlení se proto snaží najít společnou řeč s nekomunistickými představitelkami ženského hnutí. Snahy nejvýznamnější z nich, političky a novinářky Františky Plamínkové, jež stála za založením Ženské národní rady v roce 1923, však stranické soudružky Marie Majerové odmítly.

Z návštěvy Sovětského svazu Majerová vytěžila reportáž Den po revoluci (1925). Podle Boženy Benešové, jedné z jejích recenzentek, autorka vidí jen to, co vidět chce. Sama Majerová si ostatně poznamenala, že když se kácí les, létají třísky (k tomuto pohledu se přimkne po druhé světové válce a návratu do strany). Přestože však byla okouzlena výsledky revoluce (opěvuje například domy pro rodičky zřízené v zabraných palácích, kde ženy v blůzách s prostřiženými otvory společně kojí děti bez ohledu na to, čí jsou), v boji frakcí uvnitř KSČ se jednoznačně postavila proti bolševizaci vedené mladou generací kolem Klementa Gottwalda. Majerové bylo v době vstupu do strany čtyřicet let, měla tedy o jejím směřování jasnou představu, a s diktátem z Moskvy se nechtěla smířit. V roce 1929 se přidává k takzvanému Manifestu sedmi a je z KSČ vyloučena. Ve stále ještě demokratickém režimu to pro ni ovšem nepředstavuje hrozbu. Do diáře si zapisuje jen „vyloučení ze strany“ a dodává, že ji mohou vyloučit ze strany, ale nikoli ze třídy. V témže roce nastupuje jako šéfredaktorka revue Čin a v její novinářské činnosti nastává kvalitativní posun – z tohoto pohledu bylo jisté ochladnutí v politickém zápalu přínosem. Majerová se nadále věnuje sociálním otázkám a postavení žen, sleduje se znepokojením fašizaci v Německu a vyjadřuje se proti ní poměrně otevřenými texty.

Přepisování sebe samé

Marie Majerová byla autodidaktkou a svému vzdělávání a zdokonalování obětovala mnohé. Intenzivně pracovala nejen na své literární, ale i životní stylizaci a systematicky budovala obraz svobodomyslné ženy, který nezůstával jen na papíře – sama si vyzkoušela volnou lásku a svobodné mateřství, prosadila se v politických uskupeních mezi muži i jako spisovatelka. Pro své odhodlání, znalost lidí a jejich sociálních poměrů a snad i pro svůj nekonvenční přístup k životu byla přirovnávána k Boženě Němcové. Z literárního hlediska ji v rozporu s tím, co sama tvrdila, můžeme jistě označit za feministku, záměrně bořící tradicionalistické vzorce vyprávění, námětů, vidění světa i role literátky. Její životní osudy nelze od její tvorby zcela oddělit – při kritické recepci díla byly ostatně trvale připomínány. Byla navíc pohledná, excentrická a často se nechovala tak, jak se od komunistky očekávalo. Oblékala se do krásných šatů, ale budovala si spíš image femme nouvelle než klišovité femme fatale.

Tato Majerová se ovšem ztrácí v druhé světové válce, z níž vychází jako osobnost s předchozím obrazem těžko slučitelná. Zásadní proměnou, která měla vliv na její život a tvorbu, tedy nebyl odchod z KSČ, ale její návrat do strany. Podle poválečné oficiální linie se ženskou tematikou zabývala jen okrajově, v rámci dobové módy. Po válce už nenapsala žádné významné dílo, naopak přepisovala své starší knihy k obrazu socialistického realismu (jen Sirénu přepracovávala deset let), a pokud se k takové úpravě nehodily, nechávala je upadnout do zapomnění. Některá díla dovedla přetvořit způsobem natolik poplatným době, že z nich vyvstává absurdita tehdejší ideologie v celé své obludnosti. Majerová má i v tomto ohledu dvojí tvář – dokázala vyjádřit hloubku sociálního utrpení, vyhmátnout kruciální problémy doby, podat příběhy novátorským způsobem – a následně své dílo karikovat přijetím doktríny, s níž na konci dvacátých let nesouhlasila.

Autorka je literární historička a lingvistka.