close search

Dívat se na svět jako Sekal

Nenápadné výročí v Museu Kampa

Letos si připomínáme hned dvě významná výročí vztahující se k životu Zbyňka Sekala: uplynulo sto let od jeho narození a zároveň čtvrtstoletí od jeho úmrtí v únoru 1998. Výstava Sekal 100 v Museu Kampa sice nemá větší ambice než nabídnout průřez umělcovým dílem, jeho pohled na svět ale zprostředkovává.

V pražském Museu Kampa lze až do začátku července navštívit výběr z tvorby Zbyňka Sekala. O výstavu se stručným názvem Sekal 100 se kurátorsky postarala Ilona Víchová. Nejvíce pozornosti v Sovových mlýnech aktuál­ně poutá monumentální expozice sklářského výtvarníka Ronyho Plesla, zabírající dvě celá patra, a tak se sekalovská retrospektiva zdá poněkud upozaděná, ještě než do ní vůbec vejdeme. U vstupních dveří si můžeme pročíst milníky umělcova života a krátké shrnutí jeho tvorby, tím ale uvedení končí a chvíli trvá, než se člověk ve výstavním prostoru zorientuje. Kurátorka totiž pracuje s nejednoznačnými, hybridními celky, které nejsou ani čistě tematické, ani chronologické.

 

Spirála v labyrintu

Když jsem si po chvíli nejistého přecházení z místa na místo začal připadat podezřelý, pokusil jsem se kustodce naznačit, že jsem neškodný a že zde nehodlám nic ukrást ani zničit. Prohodil jsem, že nevím, odkud začít, na což mi s kamennou tváří a lehce znuděným výrazem odpověděla: „To je jedno. Jaký si to uděláte, takový to budete mít.“ Nevědomky mi tak dala klíč nejen k výstavě, ale vlastně i k chápání Sekalova díla. Jedná se totiž o problém, na který narazí snad každý, kdo se chce Sekalově tvorbě více věnovat – jeho dílo se nedá členit lineárně, spíše jako by se cyklilo ve spirále neustále se vracejících motivů, které se napříč časem překrývají a prolínají.

Tato vlastnost Sekalových prací podle historičky umění Marie Klimešové souvisí s umělcovou osobní filosofií, která vycházela z fenomenologie a existencialismu. Téma labyrintu, inspirované četbou Franze Kafky nebo Martina Heideggera, se podle Klimešové objevovalo nejen v námětech Sekalových děl, ale i jako princip jeho tvorby: „Pro Sekala byl východ z labyrintu umístěn v jeho středu. Do něho směřoval kruhovým pohybem, v němž se stále znovu, byť pokaždé na nové úrovni, dotýkal svých témat,“ čteme v monografii A věci se zvolna berou před se (2015), která vyšla ke stejnojmenné rozsáhlé výstavě. Ta byla výsledkem autorčina mnohaletého bádání a poslední velkou retrospektivou tohoto umělce. V porovnání s ní na Kampě vidíme spíše shrnutí Sekalova rozsáhlého díla – průřezovou prezentaci se základním nastíněním kontextu.

 

Snad­-autoportéty

Formativní životní zkušeností bylo pro Sekala téměř čtyřleté věznění v Terezíně a později v Mauthausenu mezi lety 1941 a 1945 a na některých vystavených kresbách i malbách z druhé poloviny čtyřicátých let je patrné, jak se s tímto traumatem vyrovnával. Vystaveny jsou i jeho rané, v něčem naivní kresby z roku 1940, inspirované pozdním kubismem, vedle nichž visí poválečné tušové autoportréty. Na těch je znát nejen umělcovo poválečné studium v ateliéru Františka Tichého na Umprum, kde si osvojil precizní kreslířskou techniku, ale hlavně existenciální tíseň a hluboká krize identity způsobená válečnou zkušeností. Sekalova tvář je zde roztříštěná a proměnlivá – proto se některé z kreseb nazývají „snad­-autoportréty“.

Téma roztříštěné a nejisté identity se objevuje i v sugestivních malířských autoportrétech z počátku padesátých let, které na výstavě otevírají téma umělcova přátelství s Emilou a Mikulášem Medkovými, doložené osobní korespondencí a Medkovým portrétem Sekala. Sekal měl vždy blízko k surrealismu, oproti Medkovým se však nikdy nestal členem poválečné surrealistické skupiny – na to byl příliš suverénní, nepoddajnou osobností s nedůvěrou k čemukoli organizovanému. Na počátku padesátých let opustil studia na Umprum a v téže době se podílel na textu Abdikace, manifestu skupiny libeňského okruhu kolem Bohumila Hrabala (Vladimíra Boudníka, Mikuláše Medka, Egona Bondyho a Jany Krejcarové). Autoři odmítají všechny ideologie a formy organizované politiky: „Chceme jít svojí cestou, kterou ještě skoro vůbec neznáme. Nechceme se podobat ostatním lidem, jejichž tváře se stále víc a více podobají tvářím idiotů.“ Po krátké zkušenosti s povinnou vojenskou službou se Sekal v roce 1952 se ženou a synem odstěhoval do Bratislavy, kde se živil jako výtvarný redaktor a překladatel z němčiny. Jazyk Kafky, Jasperse a Heideggera, které se zaujetím překládal, pro něj nicméně byl navždy poznamenaný válečnou zkušeností a pobytem v lágru, kde si němčinu osvojil.

Výraznou část expozice tvoří Sekalovy realizace knižních obálek, na nichž pracoval zejména po návratu do Prahy roku 1958 a které přímo souvisí s jeho překladatelskou činností. Také se v nich silně odráží proměna jeho volné tvorby, která se postupně přesunula ke strukturálním, abstraktním malbám a reliéfním „skládaným obrazům“ ze dřeva a kovu, jež tvořil od počátku šedesátých let. Knižním obálkám a jejich vztahu k další Sekalově práci se věnoval Zdenek Primus, který v katalogu k výstavě Zbyněk Sekal: Knižní obálky – fotografické skici – skládané obrazy (2017) cituje Sekalův deníkový záznam z roku 1993: „… přicházím pozvolna na to, že mé takřečené dílo je jednotný celek, nedílný a významný ve všech svých složkách. Že se tu a tam těžiště přesunuje na jednu z těchto složek, je nevyhnutelné, ale to je také vše.“ Škoda, že na aktuální výstavě chybějí Sekalovy vynikající fotografie, v citlivosti pro strukturu a antropomorfní tvary nalezených objektů velmi blízké poetice Emily Medkové.

 

Tajemství schránek

Poslední část výstavy se věnuje Sekalově tvorbě v emigraci, ke které se rozhodl v roce 1969 při pobytu v Západním Berlíně. Zbytek života pak prožil ve Vídni, kde v návaznosti na své předchozí dílo hledal nové možnosti tvorby a soustředěně rozvíjel motivy a techniky, kterým důvěřoval. Dále pracoval s jednoduchými materiály, zejména dřevěným a kovovým odpadem. Sebejistě se pohyboval po spirále, která ho vedla k čím dál promyšlenějším dílům.

K vrcholům Sekalovy tvorby ale patří třeba i „drátěné labyrinty“ ze sedmdesátých let, obrazy složené z proplétaných drátů a hřebíků. V osmdesátých letech se Sekal věnoval objektům, které měly vazbu nejen na skládané obrazy, ale také na sochařská díla z padesátých let, jakési pseudoarchitektury s prázdným jádrem, které nazýval „obydlí“. Pozdější „schránky“ poskládané z latí zpravidla rámují nějaký další objekt, ve většině případů nalezený, který se stává centrem konstrukce, jež ho vyzdvihuje a zároveň symbolicky chrání. Klimešová píše, že Sekal později dovedl svůj koncept schránky do logického důsledku a v jedno velké umělecké dílo ke konci života proměnil vlastní vídeňský ateliér. Ten můžeme na výstavě vidět na velké fotografii, ale také je možné ho navštívit v Národní galerii, kam byl v roce 2015 trvale umístěn.

Výstava Sekal 100 nepřináší ani podrobnou reflexi, jak tomu bylo u velkých umělcových retrospektiv v letech 1997 a 2015, ani dílčí studie, které by zprostředkovávaly nové, fundované pohledy, což se podařilo např. již zmíněné výstavě Zdenka Primuse nebo expozici Marie Klimešové Zbyněk Sekal a Japonsko v Západočeské galerii v roce 2014. Je pochopitelné, že ambice Musea Kampa nepřekračují rozměr kvalitně připravené pocty (ostatně všechny zdejší monografické výstavy bývají ve většině případů nekriticky oslavné, jednoduše shrnující a přístupné širokému publiku), přesto je škoda, že výročí tak jedinečného umělce dopadlo takto tiše a nenápadně. I tak nám ale výstava ukazuje, jak se na svět dívat Sekalovýma očima: nedůvěřovat velkým narativům, vnímat pozorně věci, které nás obklopují, a pochopit, kolik magického se může skrývat ve zdánlivě banálních rozpadlých bedýnkách, kusech kovového šrotu nebo opadaných zdech.


Sekal 100. Museum Kampa, Praha, 1. 4. – 2. 7. 2023.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image

Příbuzné články

Hladit dějiny fotografie proti srsti

Nově přeložené knihy esejů Allana Sekuly



Překonat devadesátky

Český umělecký kánon a pokusy o jeho aktualizaci


Místo mezi dvěma světy

Bratislavská výstava Kvet Nguyen věnovaná vietnamské minoritě