close search

Zbraně sovětských pětiletek

Druhý svazek reportáží a statí Jiřího Weila

Kniha novinářských prací Jiřího Weila z let 1933 až 1937, edičně připravená Michaelem Špiritem, navazuje na předchozí soubor autorovy publicistiky psané po roce 1920 a obsahuje texty z jeho pobytu ve SSSR i ty, které napsal po svém vyloučení z KSČ. Jedná se o strhující čtení, které si v mnoha ohledech nezadá s Weilovou beletrií.

Třicátá léta v Československu přinesla masovou nezaměstnanost, pauperizaci širokých vrstev obyvatelstva a eskalaci národnostních konfliktů poháněnou nástupem německého nacismu. V Sovětském svazu zatím probíhalo rapidní budování v rámci první a druhé pětiletky, provázené stalinským entuziasmem i extrémním násilím, jež bylo v druhé polovině dekády doprovázeno politickými procesy a likvidací desetitisíců straníků. Většina komunistů ovšem do země sovětů vkládala veškeré naděje. Jedině tam byl pod taktovkou strany realizován sen o socialistickém státě. Členky a členové komunistických stran byli přesvědčeni, že změna vlastnictví výrobních prostředků automaticky povede k lepší budoucnosti. Proto také navzdory těžkostem, neúspěchům i drastickým obětem komunisté vyzdvihují sovětskou vědu, kulturu, státní i národnostní uspořádání, organizaci práce, ale třeba i „převýchovu prací“. Zprávy o Sovětském svazu nastavovaly zrcadlo československým poměrům. Novinář a začína­jící spisovatel Jiří Weil například v jedné z dobových anket uváděl, že mu práci v Československu ztěžuje hlavně zima, neboť často nemá ani na uhlí, a oproti tomu v jiných textech vyzvedal sociální podmínky sovětských autorů.

 

V metropoli revoluce

Třetí svazek Spisů Jiřího Weila, zahrnující reportáže a stati z let 1933 až 1937 a navazující na obdobný soubor obsahující publicistické texty z let 1920 až 1933 (viz A2 č. 23/2022), je nedocenitelnou výpovědí o uvažování tehdejších českých komunistů. Nic na tom nemění ani fakt, že Weil byl v polovině třicátých let z KSČ vyloučen a po svém návratu ze Sovětského svazu do Československa publikoval i v nekomunistickém tisku.

Weil do Moskvy odcestoval v létě 1933 a do Prahy se vrátil nejpozději v prosinci 1935. V tehdejší „metropoli revoluce“ pracoval jako překladatel marxisticko­-leninské literatury v Nakladatelském družstvu zahraničních dělníků Komunistické internacionály. Poté, co jej v lednu 1935 vyloučili ze strany a propustili z nakladatelství, strávil zbytek svého sovětského angažmá pobytem ve Střední Asii, především ve vystěhovaleckém dělnickém družstvu Interhelpo. Na přelomu května a června 1935 byl nucen družstvo opustit, podnikl rozsáhlou cestu po Kyrgyzstánu, načež mu na podzim bylo umožněno vrátit se do Moskvy a potom i do Československa. Jakkoli je řada detailů z jeho sovětského „putování“ neobjasněna, jisté je, že po celou dobu přispíval do československého komunistického tisku. Roku 1937 uveřejnila Družstevní práce jeho reportážní knihu Češi stavějí v zemi pětiletek a stejné nakladatelství v prosinci téhož roku vydalo jeho první, částečně autobiografický román Moskva­-hranice (v roce 2021 vyšel jako čtvrtý svazek Weilových spisů; viz A2 č. 7/2022). Souběžně pracoval na Dřevěné lžíci (poprvé vydané až roku 1992 a plánované jako pátý svazek spisů), v níž zachytil nesnadný život, ale i budovatelský étos v pracovním táboře.

 

Město vydupané z pouště

Práce, budovatelské úsilí, překonávání sebe sama i zápas s přírodními živly patří mezi ústřední témata Weilových reportáží. Rozdíl mezi kapitalismem a socialismem spočíval v tom, že práce nebyla vykonávána „pro někoho“, nýbrž „pro sebe“, tedy v zájmu dělnické třídy. Tento princip příznačně vystihuje hned první text Ruce, v němž autor postavil do protikladu bezprizorní ruce nezaměstnaných dělníků v Evropě a ruce sovětských dělníků svírajících „zbraně revoluce“. Vedle referování o sovětském, respektive středoasijském průmyslu přitom Weil zachycuje především osudy a výkony českých dělníků účastnících se velkého sovětského projektu. V těchto textech autor bez rozpaků píše o každodenních útrapách v přelidněné Moskvě, o úmrtích provázejících budování i o byrokratických peripetiích; přesto se podle něj dělníci nadšeně a odhodlaně podílejí na stavbě moskevského metra či na budování průmyslových kombinátů.

Zvláštní místo v tomto narativu zaujímá Interhelpo. Podobně jako Peter ­Jilemnický v Kompasu v nás (1937) popisuje Weil ve svých reportážích zakládání družstva bez příkras. Na osadníky čekala step plná bodláčí, spalující vedro, malárie a práce do úmoru. Prvním zalidněným místem se tak stal hřbitov plný dětských hrobů. O to více jsou ovšem vyzdvihovány výsledky, skutečnost, že město bylo doslova vydupáno z pouště, kde je nyní „civilizace, sady, klub a dětské jesle. I ptáci přiletěli.“ Civilizační pokrok představuje motivem industrializace: „Montér parního kotle Stejskal spustil sirénu. První sirénu v Kirkizii, první zvuk evropské průmyslové civilizace (…) a pak začaly pracovati stroje. Plánovitě, rytmicky…“ Obraz interhelpovského mikrokosmu zachycuje celé budovatelské úsilí: nový svět je možný a uskutečnitelný – zde jsou stroze a bez příkras podávány důkazy. Civilizace ztělesněná průmyslem, elektrifikací, plánem, racionalitou, čistotou, medicínou, vzděláním a péčí je stavěna do kontrastu s línou Asií, s negramotností a zaostalostí místních obyvatel. Tento orientalizující přístup provázející sovětskou civilizační misi se ve Weilových textech vrací: „S otevřenými ústy civěl na létající člunek pastevec Džumabajev, budoucí mistr továrny.“

V souznění s dobovým komunistickým náhledem vnímal Weil také literaturu, která pro něj ztělesňovala jeden z nástrojů pro uchopení sovětské skutečnosti a jejího utváření. Stejně jako práce je i literatura chápána především jako „zbraň“. Podobně jako v prvním svazku spisů se autor prezentuje jako zasvěcený znalec ruské, potažmo sovětské literatury. Zůstává věrný svým dřívějším favoritům Majakovskému či Šklovskému, nově vysoce hodnotí například Šolochova či Ostrovského a oceňuje i ty, s nimiž nesouhlasí (například zastánce autochtonního vývoje sovětské literatury Mirského). Mnohé spory neváhá označit za „kampaň“, avšak celkově přitakává pojetí spisovatelů jako „inženýrů lidských duší“ a v socialistickém realismu spatřuje potřebnou syntézu umožňující další rozvoj literatury. Brání se ovšem návratu k realismu 19. století a hovoří o tom, že realistická forma za sovětskou přítomností pokulhává. Nový, kulturně a civilizačně pozvednutý sovětský čtenář nepotřebuje snadno srozumitelný realismus, nýbrž vyspělé umění zachycující soudobý vývoj.

 

Bez stranické legitimace

Weil byl sice vyloučen z KSČ, kritizován za zkreslování sovětské skutečnosti a jeho Moskva­-hranice byla odmítnuta, avšak i bez stranické legitimace zůstával přesvědčeným komunistou. Veškeré zmínky o Trockém a trockistech jsou v jeho textech ryze negativní, komunistická strana je oslavována jako „strana Lenina a Stalina“, pozitivně je referováno o kolektivizaci i jiných aspektech stalinské revoluce. Na konci třicátých let Weil sporadicky zapochybuje o tom, zda obvinění spojená s určitými postavami (například Mirskij) jsou oprávněná, represivní aparát sovětského státu ovšem vnímá jako součást „jedinečné“ převýchovy (čekisté dokonce hrají vězňům hudbu).

Podobně jako v jiných svazcích se editor Michael Špirit důsledně přidržuje samotných textů, případně biografie autora a nepouští se do výraznějších interpretací Weilova psaní. Jakkoliv je řada kontextů ponechána stranou, je přísný objektivismus hlavního editora legitimní – zůstává na dalších badatelích, jak budou s předloženým materiálem dále zacházet. Třetí svazek Spisů Jiřího Weila je v každém případě strhující čtení, jež si nezadá s jeho beletristickou tvorbou. Mimo to komplikuje autorův obraz jako jakéhosi mimoběžníka, jehož komunistické přesvědčení bylo pouhou sérií nedorozumění, vrcholící vyloučením z KSČ a příkrým odsouzením Moskvy­-hranice. Nabízí se proto otázka, zda je Weilovo beletristické dílo nutné číst pouze jako určitou formu prozření a kritiky nelítostných sovětských poměrů a zda je, podobně jako u Andreje Platonova, nemůžeme vykládat také jako těžko uchopitelnou, avšak upřímně míněnou snahu o vlastní přispění k budování komunistické společnosti.

Autor je historik.


Jiří Weil: Reportáže a stati 1933–1937. Triáda, Praha 2022, 968 stran.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image

Příbuzné články

Není Němec jako Němec

Reportáže Mileny Jesenské z českého pohraničí



Pudový člověk

Neuskutečněná debata mezi Robertem Kalivodou a Karlem Kosíkem


Vzpírající se postava

Petr Uhl o demokratické a beztřídní společnosti