„Pamatuju, jak nám Janovský vždy říkával: Jedna cesta vede do tábora, druhá do nebe.“ Takto na brutálního velitele koncentračního tábora v Letech vzpomínala jedna z někdejších vězeňkyň, jíž se podařilo přežít druhou světovou válku. Většina českých a moravských Romů a Sintů ovšem takové štěstí neměla – z celkového počtu šest a půl tisíce jich zbylo pouze pět set. Mluvit při vědomí těchto děsivých údajů o něčem jiném než o takřka dokonaném vyhlazení dost dobře nelze. Neumíralo se přitom jen v Osvětimi, ale i v Letech u Písku, což byla od srpna 1942 do května 1943 pro české Romy přestupní stanice právě na cestě do vyhlazovacího tábora Auschwitz II – Birkenau (moravští Romové byli vězněni v Hodoníně u Kunštátu, odkud byli také deportováni do tábora smrti). Jak známo, řízení tzv. cikánských táborů bylo přitom plně v kompetenci české protektorátní vlády a správy. A byli to právě někteří čeští četníci, kteří se dle svědectví přeživších dopouštěli bití, mučení, znásilňování a vraždění.

Na místě bývalého koncentračního tábora v Letech byl 23. dubna 2024 otevřen památník holokaustu Romů a Sintů. Jeden dlouhý boj o místo paměti připomínající trýzeň, na které se přímo podíleli Češi, a nelze ji tudíž jednoduše svést na německé nacisty, se tak konečně uzavřel. Pozdě, ale přece, chtělo by se říct. A zásluhy? Při nejlepší vůli je nelze připsat českým polistopadovým vládám, které si vepřín, jenž v sedmdesátých letech na místě „kárného“ a později koncentračního tábora vyrostl, přehazovaly jak horký brambor. O tom, že je nemyslitelné, aby v místech, kde v nelidských podmínkách umírali naši spoluobčané, páchl prasečák, někteří politici (včetně ministrů) přitom mluvili od poloviny devadesátých let. Pieta by ale vyšla draho, takže k činům stále nedocházelo. Vykoupení nakonec provedla až vláda Andreje Babiše v roce 2018. Sám Babiš se přitom v roce 2017 nechal slyšet, že „to, co píší v novinách, ti blbečci, že tábor v Letech byl koncentrák, to je lež, byl to pracovní tábor, kdo nepracoval, šup a byl tam“. Totožná tvrzení jsme v průběhu let slýchali opakovaně, kromě Tomia Okamury například od Václava Klause či Miloslava Ransdorfa. Odráží se v nich starý český šovinismus, definující Romy kolektivně jako parazity bez práce, který na intenzitě bohužel neztratil ani v současnosti.

Pravda je, že kromě některých Romů, historika Ctibora Nečase a několika málo novinářů na problematičnost českého přístupu k vlastní minulosti dlouhou dobu nikdo ne­­upozorňoval. Je až symptomatické, že musel přijít poněkud samorostlý americký genealog a spisovatel Paul Polansky, jenž v podstatě náhodou v archivu narazil na informace týkající se koncentračního tábora pro Romy, aby se o Letech začalo alespoň mluvit, když už ne jednat. Umanutý – a později možná i trochu paranoidní – Polansky spustil mezinárodní skandál a česká politika byla donucena vzít na vědomí, že na místě piety smrdí hnůj, pod nímž měla zůstat pohřbena i česká spoluvina na genocidě českých Romů a Sintů. Příznačně to byl až německý nezávislý novinář Markus Pape, který napsal první – a nadlouho také poslední – knihu, jež využila archivních pramenů i svědectví přeživších, nasvítila krutosti, k nimž v Letech docházelo, a pojmenovala jejich české pachatele (A nikdo vám nebude věřit, 1997). Nutno dodat, že šlo o viníky, kteří sice byli po válce souzeni, ale až na jednoho, jenž vyvázl s důtkou, byli všichni osvobozeni. Velitel Josef Janovský byl v lednu 1943 odvolán ze své funkce a následně převelen do tábora v Plané nad Lužnicí, který byl pro změnu zřízen pro „práce se štítící Čechy“. I odtud musel kvůli krutosti odejít. „Dravec v lidské kůži“, jak ho charakterizoval vězeň Václav Studený, byl sice nucen absolvovat dva soudní procesy, ale v roce 1948 byl zproštěn viny v plném rozsahu.

Tvrdit, že letitý občanský odpor vůči vepřínu vyústil ve vznik širšího hnutí, v němž aktivitu rozhýbal i přirozený stud alespoň části bílé majority, která odmítala vytěsnit minulost, stejně jako nemohla přehlížet současnost, ovšem v žádném případě nemůžeme. Poděkování by tak mělo směřovat především k nemnoha romským i českým aktivistům a nevládním organizacím – obvyklým podezřelým, chtělo by se říct –, kteří se nehodlali s vepřínem v místech bývalého koncentračního tábora smířit a uchýlili se i k přímé akci v podobě blokády. Nepřekvapí, že také v těchto případech Čechům vypomáhali antifašističtí aktivisté z Německa, kteří do Let pravidelně jezdili, což ostře kontrastuje s nezájmem naprosté většiny českého obyvatelstva.

V průběhu deseti měsíců táborem Lety prošlo 1 309 lidí, z nichž na místě zemřelo minimálně 326 osob, většinou dětí. V době, kdy tam řádila epidemie tyfu, umíralo deset lidí denně, protože jim byla záměrně odpírána lékařská péče a žili v podmínkách, které byly nesnesitelné i pro zdravého a dospělého člověka. Dnes už snad nikdo nemůže popírat, že v Letech u Písku stál český koncentrační tábor, který sice nebyl vyhlazovací, jak ho ve své jinak záslužné a fascinující knize Tábor smrti Lety (2014) přehnaně vylíčil Paul Polansky, ale to neznamená, že se v něm hromadně neumíralo v důsledku hladu, nemocí a násilí ze strany dozorců a velitele. Přetahování o slovíčka a trvání na významu, jaký si zpravidla spojujeme s nacistickými vyhlazovacími tábory, postrádá smysl. Realita je dost hrůzná i bez plynových komor. „K mrtvým, kteří zahynuli pro nezájem či dokonce přímým přičiněním našich předků, úctu mít musíme. Jsou to naši mrtví,“ napsal v roce 1998 Petr Uhl. V roce 2024 si s velkým zpožděním můžeme alespoň trochu oddychnout: Památník holokaustu Romů a Sintů v Letech konečně stojí.