Jezevky

umělecko-aktivistický kolektiv

Jsme bytosti, které jsou konstantní silou vy­tlačovány pryč z města, a tak si ho zpátky zabydlujeme. Stavíme nory a zatínáme drápy, abychom připomínalx, že město je pro jeho lidské i nelidské obyvatelstvo, a nikoli jen pro ekonomicky nejsilnější. Se spratkovitou drzostí zvedáme čumáčky k nebi, abychom ukázalx zkušenosti utlačovaných, budovalx komunitu a úplně jsme se z toho, co se ve veřejném prostoru děje, neposralx. Skrze umělecké prvky ostřeji říkáme, co nezapadá do norem diskuse o společenských tématech. Podílíme se na budování paralelních struktur mimo běžnou hegemonii. Hledáme způsob, jak dekolonizovat naše okolí, jak se vymanit ze systému, který není pro většinu funkční.

Boj o veřejný prostor probíhá neustále, avšak skrytě a vzdáleně od žité zkušenosti – v podobě výborů, plánování a v procesech, kde si mikrofon podávají muži z korporátu s muži odborníky. V současném „střetu“ o veřejný prostor není snaha o zapojení všech, kdo ho využívají v každodenní realitě. Našimi intervencemi tento boj zviditelňujeme. Veřejný prostor, který je nám odebírán a znepříjemňován, si bereme alespoň na okamžik zpět proto, abychom rozvíjelx imaginaci a ukázalx, jak by mohl fungovat, kdyby nesloužil kapitálu, ale těm, kdo v něm žijí a tvoří jej. Přinášíme přehlížené barvy a neslyšené hlasy do arény, kde můžeme zdvihnout packu proti svazujícímu pocitu, že svět je na hovno. Snažíme se hravostí a naštvaností tvořit svět takový, jaký bychom ho chtělx mít – daleko citlivější a vnímavější. To, jak složitě a formálně jsou nastaveny procesy ovlivňování veřejného prostoru, vede k pasivitě a posilování pocitu odcizenosti. Je namístě srozumitelnými formami říkat: „I takhle by to mohlo být.“

Děláme vůbec protestní umění? Spíše si hrajeme a křičíme ve městě, kde je veřejný prostor formován penězi tak, aby každá bytost seděla zatlačená v noře, čím dál více izolována od ostatních a přemýšlela individualisticky. Ježek na bodlinách nezvládne unést jablko, ale umění určitě dokáže vzbudit empatii – a i jediné probliknutí empatie ve tmě veřejného prostoru se může stát obrovským protestem. Budujme komunitu, vyjadřujme se k dění kolem svým jazykem, problikávejme!

Karolína Plášková

architektka a kurátorka, Galerie Jaroslava Fragnera

O kategorii „protestní umění“ jsem ­doposud neuvažovala. Umění má dle mého názoru především znejišťovat a nabízet nové úhly pohledu, tedy pomáhat rozšiřovat imaginaci společnosti a tím přispívat k jejímu rozvoji. Umělci a umělkyně nicméně mohou, díky svým dovednostem a kreativnímu uvažování, hrát důležitou roli v protestních či angažovaných kolektivech a projektech – například navrhovat nové formy odporu či zapojení veřejnosti. Neměli bychom však zapomínat, že to může prohlubovat jejich již tak prekarizovanou pozici. Doporučuji knihu – respektive katalog k výstavě – Protest Architecture (Park Books 2023), zabývající se právě rolí architektury při blokádách a protestních akcích.

Vladimír Turner

audiovizuální umělec

Jedním z cílů protestního umění by v dnešní době mohlo být znovuusazení umělecké tvorby do fyzického prostoru – neplácat se po ramenou v safe spacech digitálních platforem, ale bojovat o prostor k imaginaci v ulicích, kterými dennodenně chodíme. V místech, kde jsme neustále bombardováni neoliberální propagandou. Tam, kde vidíme politiky parkovat na přechodech pro chodce a cyklisty umírat pod koly SUV. Ve městech, jimž hrozí, že se brzy stanou neobyvatelnými tepelnými ostrovy, zatímco viníci tohoto stavu budou uzavřeni ve svých klimatizovaných bunkrech na venkově. Role protestního umění je stejná jako role protestu: uskutečňovat každý den revoluci. Uvědomuji si svou naivitu, ale raději budu žít v utopických představách, kde umění poskytuje dočasnou autonomní zónu, než abych konformisticky přijal zhovadilost konzumního pozlátka. V tomto směru je pro mě stále největší inspirací holandské hnutí Provo, které z anarchistických pozic změnilo život v Amsterdamu v druhé polovině 20. století. Jeho členové a členky přišli jako první s bikesharingem, zlegalizovali squatting a již v sedmdesátých letech experimentovali s konceptem sdílených elektroaut.

Kristina Pourová

PRAHO! project

Protestní umění ve veřejném prostoru zastává klíčovou roli jako prostředek společenského dialogu, který umožňuje veřejnosti reflektovat problémy současnosti. Prostřednictvím různých forem, jako jsou graffiti, ­muraly, sochy či performance, se protestní ­umění stává nástrojem kritiky a otevírá prostor pro diskusi o palčivých společenských tématech. Tento typ umění zároveň často poskytuje hlas lidem, kteří jsou na okraji společnosti, jsou stigmatizováni nebo se potýkají s různými formami nerovnosti. Může upozorňovat mimo jiné na ekologické, feministické či genderové problémy, které i v současnosti bývají často bagatelizovány, přehlíženy nebo spojovány s dezinformacemi. V konzumním světě, v němž jsme zahlceni vizuálním smogem a komercí, by umění ve veřejném prostoru mělo usilovat o dialog se širokou veřejností, vytrhávat lidi z každodenní rutiny a nutit je k zamyšlení. Mělo by odrážet aktuální společenské dění, ale zároveň být schopné překračovat hranice konfliktů.

Je nutné přemýšlet i nad kontraproduktivností jednotlivých akcí. Například klimatický aktivismus produkuje často mediálně velmi viditelné kauzy, ale ve společnosti vyvolává spíše odpor. Místo aby ponoukal k hledání řešení a konstruktivní diskusi, vyvolává u veřejnosti nepřátelskou reakci. Pozornost se tak mnohdy soustředí spíše na radikální metody než na problematiku, na kterou se aktivisté snaží poukázat. Umění by mělo být autentické, ale nesmí působit elitářsky – mělo by být schopné navázat dialog s různými skupinami obyvatel. Může napomáhat k udržování kritického myšlení a v ideálním případě sloužit jako prostředek k dlouhodobé společenské transformaci.

Punx23

výtvarník a aktivista

Umění ve veřejném prostoru je ­náhražkou benjaminovské poréznosti, tedy stavu, kdy soukromý život probíhající za zdmi domů prosakuje ven, do městského prostředí, a ži­­vot z ulice naopak proniká do interiérů do­­mů a bytů. Úkolem protestní umělecké tvorby je reflektovat absenci poréznosti a vrtat díry do hlav kolemjdoucích. Umění v ulicích by mělo být různorodé, tak jako jsou různorodé pohnutky, z nichž lidé tvoří; může motivovat, pobuřovat, vést k zamyšlení, vyjadřovat se k lokálním i obecným tématům, ale také vzbuzovat pocit bezpečí a nabízet možnost identifikace se sdíleným postojem. Jít po městě plném samolepek, nápisů a malůvek vymezujících se vůči rasismu, sexismu nebo kapitalistickému útlaku – takový je třeba Hamburk – vyvolává pocit ukotvení. Jde o potvrzení, že nejsem sám, kdo má podobné smýšlení. Zároveň to v nás posiluje potřebu také se vyjádřit – a právě na ulici, kde si tvorba udržuje hodnotu do té doby, než je nahrazena aktuálnějším sdělením. Dalo by se říct, že protestní umění ve veřejném prostoru je uskutečněním Debordem popsané spontánní organizovanosti. Je vlastně jedno, jakou formu tohle umění má – podstatné je, aby bylo. A aby bylo součástí všech kultur, včetně té nejrovnostářštější.

Anketu připravila Alžběta Medková.