Vaše první spolupráce – výstava Nhớ: Priestor medzi jedným a druhým koncom – se konala na podzim minulého roku v bratislavské Kunsthalle. Kdy jste se rozhodly tuto výstavu uspořádat a co tomu předcházelo?

Kvet Nguyen: S Denisou jsme se poprvé profesně setkaly u mé sólové výstavy ve Slovenském institutu v Budapešti, na níž se podílela jako kurátorka. Myslím, že ji zaujal můj přístup k práci – v té době se zabývala tématy spojenými s marginalizací a zkoumala společensky angažované umění v česko­-slovenském kontextu. Později mě přizvala do Kunsthal­le Bratislava – nejenom jako umělkyni, ale také jako spolukurátorku. Hodně to pro mě znamenalo, protože jsem se v předchozích letech podílela na zviditelňování vietnamské komunity. Byla jsem aktivní i při prosazování jejího uznání jako oficiální národnostní menšiny na Slovensku, což se podařilo v červnu 2023, tedy nedlouho před vznikem výstavy – a deset let po České republice.

Denisa Tomková: O témata estetické diskriminace, institucionální inkluze a diverzity v uměleckých institucích jsem se začala zajímat během svého doktorandského výzkumu a také díky své práci pro Evropský romský institut pro umění a kulturu v Berlíně. Velmi mě zaujal způsob, jakým Kvet vypráví příběhy, které v naší kolektivní paměti často chybějí. Hodně jsme spolu mluvily o vietnamské komunitě na Slovensku a z toho vyplynula potřeba udělat výstavu, která by se tomu věnovala.

Podle konceptu forem a funkcí kulturní paměti od kulturní antropoložky Aleidy Assmann je podstata paměti metaforická – kdo chce mluvit o paměti, neobejde se bez metafor. Vaše bratislavská výstava se věnovala selektivitě toho, co si pamatujeme, ale také tomu, v jakém jazyce.

KN: Je to tak. Slovo „Nhớ“ má ve vietnamštině dvojí význam: vzpomínat, ale také někoho nebo něco postrádat. Myslím, že to byla pěkná metafora pro výstavu, kde se díla pohybovala mezi osobním vzpomínáním a společenskou pamětí.

DT: Už v názvu jsme se snažily otevřít otázku, čí příběhy jsou ve společenské paměti uchovávány a proč. Vietnamská komunita přicházela do bývalého Československa od roku 1967 v rámci československo­-vietnamského programu výměny pracovních sil, založeného na dohodě mezi oběma socialistickými zeměmi o vzájemné pomoci a solidaritě. Dnes je v Česku vietnamská komunita třetí nejpočetnější menšinou po Ukrajincích a Slovácích a Vietnamci jsou v zemích střední a východní Evropy nejpočetnější komunitou migrantů z Asie. Domnívám se, že současné umění vytvářené umělci a umělkyněmi vietnamského původu jde proti kolektivní amnézii, kterou jsou dějiny této minority postiženy, a přispívá k formování kolektivní paměti.

Jak jste přemýšlely o výstavě Memory Building Sites v pražské Galerii 35M2? I ona klade důraz na selektivní paměť v postsocialistickém českém a slovenském kontextu.

DT: Během společného průzkumu tvorby nejmladší generace umělectva vietnamského původu pro bratislavskou výstavu jsme zjistily, že v ní silně rezonují témata transgeneračních vztahů, rodinné historie a formování identity v prostředí „diaspory“. Proto jsme se na ně zaměřily na výstavě v Praze. Kromě prací Kvet se tato témata odrážejí také v dílech Quynh Trang Tran, která během studií v ateliéru keramiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové začala pracovat s archivem Paměti národa. Zjistila, že databáze obsahuje jen několik vietnamských příběhů, a tak se rozhodla zmapovat osudy své rodiny. Zkušenost svých rodičů s migrací do Československa pak Quynh Trang ztvárnila v keramickém díle nazvaném Nová naděje.

Mluví tento osobní či intimní přístup k diváctvu jinak než abstraktnější velké příběhy?

KN: Podle mého názoru si na bratislavské výstavě nebyli všichni vystavující vědomi toho, že vycházejí z osobních hledisek, ale ve výsledku se to ukázalo jako jasná spojující linie. Vidět, jak přemýšlí druhá generace Vietnamců a Vietnamek, která se v Česku a na Slovensku buď narodila, nebo tu vyrostla, umožňuje propojit se nejen se staršími generacemi v rámci komunity, ale také s lidmi, kteří z diaspory nepocházejí.

DT: Myslím, že osobní přístup zde není jen zvolenou metodou, ale že byl při zpracování témat, která jsou pro autory a autorky bytostně naléhavá a osobní, nezbytný.

Jak do toho, Kvet, zapadá vaše dílo Leftover Bodies? Cítíte se v roli umělkyně „coby archivářka“, jak píše Denisa Tomková v kurátorském textu?

KN: Stejně jako Archiv návratů, který byl vystaven v Bratislavě, i dílo Leftover Bodies narušuje zavedený systém archivů. V mé práci lze slyšet dosud nepřítomné hlasy a příběhy. Archiv návratů je objekt – krabice, v níž jsem shromáždila vzpomínky své rodiny, převážně fotografický materiál, doplněný o texty a předměty objevující se ve vzpomínkách mých rodičů, ale i dalších členů rodiny. Dílo Leftover Bodies se zaměřuje na širší kontext a vychází z mého doktorandského výzkumu, který se částečně věnoval reprezentaci vietnamské komunity v Československu v době socialismu. Konkrétně srovnávám institucio­nální archivy s archivy neoficiálními a sleduji přitom, jak se utvářel vztah většiny k menšině.

DT: Ještě bych doplnila, že dílo Archiv návratů bylo zakoupeno do stálé sbírky Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, čímž se je podařilo institucionalizovat, a zařadit tak rodinný příběh a pohled na historii vietnamské komunity na Slovensku do „oficiálního archivu“.

V současnosti desítky kulturních institucí na Slovensku protestují proti destruktivním mocenským krokům tamní ministryně kultury. Jak situaci vnímáte v kontextu své praxe?

DT: Výstavu Nhớ jsme připravovaly už během volební kampaně v roce 2023 a pamatuji si, že jsem měla špatný pocit. Říkala jsem Kvet, že je možné, že taková výstava proběhne na Slovensku nejen poprvé, ale možná i naposled, a usoudila jsem, že do toho musíme dát všechno. I díky svému předchozímu výzkumu zaměřenému na region střední a východní Evropy dlouhodobě sleduji situaci v Maďarsku a Polsku a mám respekt před křehkostí právního státu a demokracie. V současné době jsme svědky toho, že je gender označován za ideologii, feminismus a práva ­LGBTQ+ za import a „národní“ kultura – takzvaně ­tradiční a samozřejmě chápaná jako pouze bílá – je reprezentována skrze folklorní tradice. V takové atmosféře je nesmírně důležitá pluralita identit, příběhů a zkušeností, kterou může současné umění utvářet. Cenzura a kontrola uměleckých institucí nám ostatně dokazuje, jak moc na umění záleží – věřím, že současné umění má potenciál zpochybnit nacionalistické, homofobní a xenofobní narativ. V současném politickém klimatu na Slovensku to nicméně bude vyžadovat obrovskou odvahu a odhodlání.

Kvet Nguyen (vlastním jménem Hoa Nguyen Thi, nar. 1995) je vizuální umělkyně a doktorandka na Katedře fotografie a nových médií Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě. Je laureátkou Ceny Oskára Čepana za rok 2024. V knize Všetko, čo nás spája (2024) vypráví o migraci své rodiny i vlastním dospívání na Slovensku.

Denisa Tomková (nar. 1989) je odborná asistentka na Katedře teorie umění a tvorby Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. V nakladatelství Bloomsbury jí příští rok vyjde monografie Empowering Aesthetics. Contemporary Art from Post­-Socialist Central Europe.