Vstupní text expozice Rozečtený svět začíná otázkou, co vlastně vystavujeme, vystavujeme­-li literaturu. Předpokládám, že tato otázka zásadním způsobem formovala podobu expozice. Odpověděla byste na ni dnes jinak?

V odpovědi na tak složitou otázku jsme se museli omezit jen na to, co jsme v úvodu k expozici považovali za nejdůležitější sdělení pro návštěvníka. Fakt, že materiální doklady o životě a díle autora nemají přímý vztah k dílu samotnému a že jejich prezentací je pozornost odváděna k vnějším věcem, má sice axiomatickou povahu, ale fenomén literatury nevystihuje zevrubně. V expozici Rozečtený svět jsme se vědomě odklonili od stereotypu historiografické a zvláště biografické metody, která prioritizuje předmětnost autora a která je v literárních výstavách stále vlivná. S obtížemi, které tezi o nevystavitelnosti literatury doprovázejí, jsme se vyrovnávali pečlivým výběrem hledisek a způsobů, jimiž jsme chtěli literaturu v naší expozici představit, a také volbou architektonického návrhu expozice, který předložený ideový rámec vizualizoval. Dnešní odpověď by tedy byla v jádru stejná, ale musela by být aktualizována v konkrétní situaci a pro konkrétní téma.

Pojetí expozice nemá sledovat žádnou konkrétní vyprávěcí linii a místo toho má poukazovat na „otevřenost a variabilitu vazeb, interakcí a přenosů, k nimž v rámci literatury dochází“. Nevytváří ale určitou linku i samo chronologické uspořádání? A nehraje roli i to, co chybí, co zůstává skryto?

Tradičně koncipované muzejní expozice – posedlé podle historika umění Abyho Warburga „démonem chronokracie“ – sledují teleologicky utvářený lineární řetězec. Narativ naší expozice je založen na členění do autonomních a proměnlivých tematických bloků, které nevytvářejí koherentní strukturu s daným počátkem a koncem. Návštěvníkovi to umožňuje věnovat se kterémukoli místu expozice v libovolně zvoleném pořadí. Proměnlivost témat včetně rotace exponátů mimo jiné řeší problém opakovaných návštěv muzea.

Ale samozřejmě existují i jiná řešení – můžeme si třeba představit literaturu jako síť nebo rhizomatickou strukturu, v níž jsou jednotlivé body vůči sobě v nehierarchickém postavení, působí samostatně. Představu literatury jako sítě, jejímiž dominantními vlastnostmi jsou otevřenost a proměnlivost, popsal jako první francouzský filosof Michel Serres.

Sofistikovanou metodou, jak zacházet s časem v literární expozici, je vytvořit portrét času určité situace, který vyvstane z koncepce prostoru a konfigurace exponátů. Pokud jde o chronologii v naší expozici, chronologický princip byl uplatněn pouze účelově v prostorovém oddělení 19. a 20. století. Dále už se ve dvou poschodích prezentují témata vybraná s ohledem na naše sbírky, ale nikoliv v časové linii.

V textu k expozici věnované Kritickému měsíčníku se konstatuje, že kultura produkuje nepřehledné množství věcí, v němž „je těžké rozlišit, co je živé, co posouvá poznání a rozšiřuje zkušenost, a co si naopak pozornost nezaslouží, protože je to opakování a jsou to zbytečnosti“. Je tedy úkolem expozice představit to, co je v literatuře živé? Zaslouží si pozornost i zbytečnosti?

Ta formulace není úplně šťastná, příliš zjednodušuje problematiku hodnoty a významu sbírkového předmětu. V odborné terminologii k muzejní sbírce se kategorie „zbytečnost“ uvádí při vyřazení předmětu ze sbírky. Sbírky a archivy mají ke shromažďování kulturního dědictví odlišný přístup. Budování sbírek je založeno na selekci, kdežto archivy jsou budovány na principu ochrany a uchovávání historických pramenů. V posuzování proměnlivosti významu exponátu se při zpětném pohledu projevuje jednak hledisko času, jednak kontextu, v němž může být exponát, chápaný původně jako „zbytečnost“, zvýznamněn. Jedním z možných přístupů k představení zvoleného tématu totiž je postihnout je v úplnosti. V takovém případě má i „zbytečnost“ své místo. Mohou ale nastat i další situace – například předmět vnímaný jako zastaralý může být aktualizován při prezentaci společensky relevantních témat.

Do jaké míry lze zprostředkovat interakce a přenosy, k nimž dochází v současné literatuře? A je možné zpětně zohlednit aktuální témata, třeba genderovou či queer perspektivu nebo problematiku cancel culture?

Pokud muzeum nejde návštěvníkům proti srsti, tedy pokud přizpůsobuje svou prezentaci literatury naučenému způsobu vnímání a vyhýbá se novým otázkám a obtížím, které prezentace aktuálních témat vyvolává, podílí se na mauzoleizaci literatury. Obecně platí, že muzea a galerie jsou pod tlakem. Vlivem společenských a politických změn a rovněž působením dlouhotrvající intelektuální kritiky jsou nuceny revidovat ustálené narativy a otevírat marginalizovaná témata v expozicích, sezónních výstavách i programech. Nejsou ale v situa­ci průkopníků – během posledních tří dekád vznikly teoretické práce v oblasti muzeologie, například díla Anthonyho Sheltona, Piotra Piot­rowského, Tonyho Bennetta a dalších.

Četná muzea po celém světě aktuální témata ve svých projektech zohlednila. Zároveň demokratizace přístupu ke komunikačním prostředkům rozšiříla možnosti zapojení širší veřejnosti do utváření obsahu muzejních prezentací. Opustit tradiční muzejní strategie a stát se kritickým muzeem nicméně předpokládá mediálně kompetentní, vnitřně připravené a k aktuál­ním otázkám naladěné muzeum.

Ve zmiňovaném průvodním textu také stojí, že Muzeum literatury prezentuje sbírku v perspektivě „současného, a tedy provizorního poznání“. Jak se podle vás takové perspektivy během posledních let proměňovaly? A jak prezentace sbírky odráží onu provizornost?

Nynější prezentace sbírky Muzea literatury ve stálé expozici zrcadlí koncepci, která vznikala postupně a vlivem covidu se její příprava ještě protáhla. V první fázi probíhaly kromě zevrubného studia odborné muzeologické literatury a získávání zkušeností odjinud i četné interní diskuse včetně kolokvia, v jehož průběhu jsme se pokusili definovat, jak rozumíme našemu muzeu a jeho vztahu ke sbírkám. Pro ty je určující vazba na širokou oblast písemnictví a jsou reprezentovány materiálovou heterogenitou sbírkových předmětů, na niž upozorňuje už správní rozdělení sbírky do tří oddělení: literárního archivu, knihovny a uměleckých sbírek. Teze o provizornosti reflektovala kontroverzi obsaženou v označení „stálá“ expozice, neboť vždy rekonstruujeme minulost z hlediska přítomnosti. Uvažovaná expozice měla proto přihlédnout k časovosti našeho poznání – přinejmenším svou proměnností, procesualitou, která je pro aktuální expozici charakteristická.

V další fázi jsme hledali průnik sbírky a témat, která by literaturu reprezentovala z rozmanitých hledisek. Důležité pro nás rovněž bylo rekonfigurovat některé stereotypy související s koncepcí historie české literatury Zdeňka Nejedlého, která se propsala do výuky literatury i do povědomí širší veřejnosti. Otázky, co je to literatura a jakým způsobem ji prezentovat, následovaly. Odpovědi jsou ovšem situované, a proto provizorní. Ukazují perspektivy, z nichž jsme na prezentaci literatury pohlíželi. Dynamika vzniku nových informací v oblasti literární teorie, historie, muzeologie a dalších oborů naše rozumění radikálně proměňuje a zároveň rozšiřuje území pro prezentaci literatury s ohledem na aktuální společenské otázky i skutečnost, že většina informací a verbální komunikace se uskutečňuje v digitálním prostředí.

V expozici mohou návštěvníci vidět unikátní exponáty, jako jsou první vydání, rukopisy nebo motáky. Převládají ale skeny, reprinty a různé podoby adaptace literárního textu. Jak můžeme při vystavování literatury zohledňovat vztah originálu a kopie?

K otázce vztahu originálu a kopie je možné přistupovat ze dvou různých perspektiv. Ptáme­-li se, jaký mají originál a kopie ­potenciál v přiblížení literatury čtenářstvu, odpovědí je, že rovnocenný, v závislosti na funkci, jakou jim v prezentaci přisuzujeme. Nezastupitelné místo mají originály, které odkazují k osobnosti autora či autorky. Autenticita rukou psaných dokumentů vypovídající o autorské individua­litě je silná – na rozdíl od křehkosti samotných exponátů.

Tam, kde je to funkční, lze pracovat s digitálními kopiemi originálů – například v případě představení vazeb a přenosů mezi účastníky komunikace v literárním provozu. Návštěvník interaguje s digitálními kopiemi a získává bezprostřední zkušenost jak se strukturou komunikační sítě, tak s obsahem komunikace. Autorský rukopis je sice v digitální podobě stále přítomen, ale nemá primární funkci. Převedením originálu rukopisu na vizuální objekt lze zpřítomnit jak strukturu rukopisu, tak procesualitu vzniku umělecké literatury. Jiná je perspektiva hodnotového posuzování originálu a kopie z hlediska shody mezi předmětem a významem. V muzejní prezentaci získává originál status muzejní autority, kdežto kopie či replika je vnímána jako méně hodnotná.

V tradiční muzejní praxi se literatura redukuje na citáty a artefakty, snaha zprostředkovat její performativní funkci se pak děje prostřednictvím jiných médií. I ve vaší expozici je řada audiovizuálních adaptací, slyšíme klapot psacího stroje, vidíme, jak se vaří prasečí nožičky, otevíráme šuplíky a tak dále. Může muzeum nebo jiná paměťová instituce nějakým způsobem zprostředkovat specifičnost mediality, která je vlastní výhradně literatuře?

Při koncipování prezentace literatury se nelze vyhnout otázce, jak využít a zohlednit mediál­ní a materiální vlastnosti literatury. Literární teoretik Tomáš Glanc v této souvislosti uvádí: „Jde o pohled na literaturu, který zkoumá, co je písmo, text, dílo, jaký typ činnosti je psaní a čtení, na jakých nosičích a jakými cestami se k nám literární poselství dostává, jak se dílo ‚děje‘ ze strany producentů i vnímatelů, bez nichž by nemohlo existovat.“

Literatura, která je etymologicky spjata s psanou podobou jazyka, zanechala v epoše rukopisného psaní četná svědectví o individualitě tvůrců. Francouzský básník a kritik André Suarès je autorem výroku: „Rukopis je ztělesnění myšlenky, jak ji uvádí ve známost ruka… Pravý básník chce vidět vzezření své myšlenky a písmo mu je ukazuje.“ V paradigmatu modernismu zaujímá jedinečnou pozici osobnost autora a umělcovo ego pak v expozici zprostředkovávají písmo a portrét.

Literaturu můžeme rovněž znázornit metonymicky knihou ve formě kodexu s blokem listů svázaných do desek či obálky. V literární výstavě se kniha uplatňuje jako médium, které dílo zviditelňuje prostřednictvím neverbálních prvků − vazbou, obálkou, grafickou úpravou, typografií, ilustrací, materiálem, formátem. Avšak tyto reprezentace spíše upozorňují na oblast knižní kultury. Ta se sice na literární komunikaci podílí, ale v procesu čtení dominuje text, jehož význam vyvstává prostřednictvím materiality řeči a mediality písma, jež jsou pro zprostředkování literatury čtenáři nepostradatelné.

Nové formy digitálního zprostředkování literatury – v tvorbě i formě přenosu – dosud nebyly s ohledem na prezentaci literatury dostatečně promyšleny, ačkoliv textualitu knihy a materialitu textu významně proměňují. I když literatura v mediálně strukturované kultuře ztratila postavení kulturně hegemonního média sdělování smyslu, nadále zastává roli významotvorného média. A úkolem literárního muzea je tuto významotvornost transmediovat − přenést a přetlumočit veřejnosti.

Na tom, jak „se dílo děje“, má nezastupitelný podíl čtenář. Jistě se daří dobře zprostředkovat příběhy autorů či autorek, knih nebo institucí, samo čtení ale většinou nemá performativní povahu a zůstává tichým, osamělým a obtížně prezentovatelným dialogem s textem. Může literární muzeum prezentovat čtenářství a čtení jinak než dobovou recepcí konkrétních děl nebo apriorním předpokladem, že návštěvník přichází jako aktivní čtenář?

Dosud jsme se nedotkli otázky role umění v literární výstavě. Nejde mi přitom o ilustrace ani o volné umění, které vizualizuje téma obsažené v literárním díle. Mám na mysli intervenci konceptuálního umění v literární výstavě, které může vytvořit prostor nikoliv pro čtenářství, ale pro čtenáře, kteří od literární výstavy očekávají zážitek „splétání vláken“ mezi literaturou a uměním, jak to známe například z objektů německého malíře a sochaře Anselma Kiefera.

Je něco, co vás za dobu fungování nové expozice v Muzeu literatury překvapilo? Ukázala odezva návštěvníků, že nějaký záměr či exponát fungují jinak, než jste čekali?

Očekávali jsme silné kontroverze v tématech zatížených stereotypy, jako jsou vlastenectví nebo ikonické postavy české literatury, kde dominanty prezentací tvoří velkoplošná videa. Překvapil nás však spíše pozitivní ohlas a otevřenost veřejnosti k nekonvenčně pojaté vizua­­litě. Nutno ovšem dodat, že třeba stylizovaného Máchu oceňují spíše mladší návštěvníci, nedotčení Máchovým kultem.

Alena Petruželková (nar. 1955) působí v Památníku národního písemnictví jako vedoucí knihovny a Metodického centra pro knižní kulturu a literární muzea. Ve spolupráci se Zdeňkem Freislebenem připravila koncepci stálé expozice Muzea literatury Rozečtený svět.