„Je dobré překračovat svou komfortní zónu,“ sdělila guatemalská cellistka a skladatelka Mabe Fratti serveru The Quietus po vydání desky Se ve desde aquí (2022), na které jako by zkoumala vlastní limity při hledání suššího a méně manipulovaného zvuku. Dalo by se říct, že tvorba Fratti je metareferenční a úzce souvisí s jejím osobním vývojem. Letošní album Sentir que no sabes pracuje s tématem, které se týká autorčiny kreativity a je stejně tak reflexivní jako choulostivé. „Připadala jsem si prázdná,“ uvedla Fratti v rozhovoru pro podcast Soundcheck. „Ale k tomu se dá přistoupit z různých stran.“

Vymkneš se kontrole

Fratti toto téma rozvíjí na poli třinácti tracků proložených dvěma instrumentálními skladbami. Hudba na Sentir que no sabes vychází z dichotomie popu a experimentu, euforičnosti a ponurosti, známého a neznámého. Úvodní skladba Kravitz, v níž si Fratti pohrává s budováním a uvolňováním napětí podobně, jako to dělá kolumbijská hudebnice Lucrecie Dalt, začíná rock’n’rollovým groovem prokládaným intruzivními klavírními progresemi a zuřivou trumpetou Jacoba Wicka. „Možná jsou na stropě uši / Možná je někdo za zdí,“ zpívá Fratti ve své poctě Lennymu Kravitzovi, v níž se odrazily hodiny, které ona a její partner, venezuelský producent Héctor Tosta (alias I La Católica), strávili poslechem nahrávek newyorského hudebníka. Další společnou zálibou muzikantského páru, který zároveň tvoří duo Titanic, jsou body horrory Davida Cronenberga. Zazděné části těla z textu Mabe Fratti připomínají právě posthumanistické vize kanadského režiséra, které zpochybňují hranice těla a vyvolávají pocity úzkosti a napětí. Analogickým příkladem stupňující se tenze je skladba Alarmas ovlidadas, v níž je ale znepokojivé pískání odlehčeno jemnými arpeggii.

Celým albem jako by prostupovala tvůrčí tenze hraničící s nejistotou. Je inspirace něčím, co přichází zvenčí, nebo naopak spočívá v individuálním nadání? A má vůbec smysl se nad těmito otázkami zamýšlet, když vám perfekcionismus nedovolí být spokojení s výsledkem své práce? „Ať se ti to líbí, nebo ne, je to katastrofa (…) I když se držíš, vymkneš se kontrole,“ zaznívá v tracku Quieras o no, který stojí na repetitivní melodii vedené violoncellem Fratti. Za jejím zpěvem se ozývá metalická ozvěna vocoderu, jako by vytvořené dílo a jeho reflexi oddělovala propast. Podobné motivy spojené s kontrastem mezi fyzickým světem a jeho mentální projekcí se objevovaly už v debutu Pies sobre la tierra (2019). Poslední deska je přitom v zásadě přímočará, vyhýbá se abstraktnějším polohám alba Se ve desde aquí. Tentokrát Fratti postupuje v tempu nenucené, improvizované dětské hry.

Šotek

K improvizaci a svobodě Fratti paradoxně vykročila z prostředí letničního hnutí, v němž vyrůstala v rodné Guatemale na přelomu devadesátých a nultých let, v době končící občanské války. Tehdy byla členkou dětského orchestru a ovlivnila ji církevní a klasická hudba, zejména maďarsko­-rakouský skladatel György Ligeti a anglická violoncellistka Jacqueline du Pré. Zatímco s Ligetim ji seznámil otec, nahrávky du Pré mladá hudebnice objevila v lokálním obchodě s DVD nazvaném Duende. Slovem „duende“ (šotek) si Fratti a Tosta později navykli nazývat stavy nekontrolovaných emocí v hudbě, k čemuž je inspiroval estetický koncept španělského básníka a dramatika Federica Garcíi Lorcy.

Na začátku milénia působila guatemalská hudebnice jako basistka v řadě nezávislých kapel. Teprve tou dobou se díky svým přátelům a torrentovým serverům jako Limewire poprvé seznámila s projekty, které ji dodnes inspirují, ať už jde o americko­-britského hudebníka Scotta Walkera, nebo skotskou dreampopovou skupinu Cocteau Twins. Kvůli dospívání v konzervativním prostředí ji ostatně prý dlouho míjeli i populární latinskoameričtí umělci jako Luis Spinetta nebo písničkář Charly García, který ji rovněž ovlivnil.

V Guatemale se Fratti, která začala vytvářet své první tracky v osmnácti letech s pomocí levného mikrofonu, potýkala s nedostatkem platforem a vůbec příležitostí ke kreativnímu rozvoji. Změnu přinesl až rezidenční pobyt v Mexiku, umožněný Goethe­-Institutem. Tehdy čtyřiadvacetiletá hudebnice se brzy stala součástí tamější DIY scény a začala působit v několika experimentálních uskupeních (kolektiv Amor Muere, ve kterém Fratti hraje po boku Gibrany Cervantes, Concepción Huerty a Camille Mandoki, loni vydal debutovou nahrávku založenou na vokálech, houslích, violoncellu, syntezátorech a manipulaci magnetofonových pásek). Dnes má třiatřicetiletá Fratti za sebou mimo jiné spolupráci s německou producentkou Gudrun Gut či americko­-kanadskou producentkou Claire Rousay, s níž ji spojuje cesta z konzervativního prostředí přes DIY scénu k avantgardě a experimentální hudbě i obdiv k tvorbě Arthura Russella. Mimo to se obě hudebnice v poslední době obracejí k písňové tvorbě.

Chvála selhání

„Nech své problémy za sebou / Zanech je ve svých játrech / Není jiná lekce než pochopit, že se všechno pokazí,“ zpívá Fratti ve skladbě Pantalla azul na pozadí charakteristického osmdesátkového zvuku ­kytary s nylonovými strunami, který v poslední době využívá třeba dánská producentka ML Buch. Ta se podobně jako Fratti v textu o „modré obrazovce“, která se – ve značně poškozeném stavu – objevila na přebalu její poslední desky, ve své tvorbě zabývá elementy selhání a chyby jako fenomény, na nichž lze založit kreativní vyjádření a na kterých v podstatě stojí duch improvizované hudby. Album Sentir que no sabes tuto svobodu přetváří ve svébytný artpop, v němž není místo pro předsudky.

Autorka je filmová a hudební publicistka.