Ještě v minulé dekádě by současné geopolitické události působily jako námět pro dystopický film. Při sledování každodenních zpráv je dnes skutečně těžké necítit bezmoc. Je vůbec možné se za takových okolností bavit? A jak by taková zábava mohla vypadat? Odpovědí může být tvorba britské skupiny Dry Cleaning – jakkoli tomu těžký, postpunkově melancholický zvuk její nové desky, na níž se opět spíše deklamuje, než zpívá, na první poslech nenasvědčuje. Kytarové vazby, monotónní rytmy i samotné texty, hovořící mimo jiné o černých závojích, zrcadlí tísnivost dnešní doby. Netrvá však dlouho a skladby se nám ukážou ve své surrealistické, gilliamovsky groteskní poloze – jako by všechna ta černota byla jen spáleninou na toustu.

Kouzlo všednosti

Z tohoto pohledu album Secret Love připomíná temnou stand­-up komedii na téma, jak k morbidním a patologickým jevům přistupovat s pochopením – ať už jde o nefunkční rodinu, nebo o komplikované vztahy ke společnosti, partnerovi či sobě samému. Dry Cleaning se nevyhýbají explicitním odkazům na současný politický vývoj, ale nezapomínají ani na drobné příběhy jednotlivců, kteří jsou v zajetí vlastních rozporů. „Myslím, že naše deska odráží všudypřítomnou drsnost a bezútěšnost, ale i momenty krásy. Zároveň je to obraz naší snahy zachytit atmosféru, ve které žijeme,“ prohlásil bubeník Nick Buxton krátce po lednovém vydání alba.

Subtilní politický tón měl v tvorbě Dry Clea­ning vždycky důležité místo. Postpunkový zvuk stojící na repetitivních kytarových riffech i spíše mluvený projev vokalistky Florence Shaw je charakterizují od vydání debutového alba New Long Leg (2021); na druhé desce Stump­work (2022) pak Shaw plně rozvinula své vypravěčské schopnosti. K nim patří i důmyslná kritika kapitalistické konzumní kultury (typická také pro irskou noiserockovou kapelu Gilla Band, jejíž členové Alan Duggan a Daniel Fox stojí za aranžemi některých tracků ze Secret Love). Navzdory politickému podtextu svých skladeb se nicméně Dry Cleaning nikdy příliš nehlásili k britské postpunkové scéně osmdesátých let, prostoupené antithatcherovskou rétorikou. Místo toho zmiňují americké formace Pylons nebo R.E.M., australské Total Control, a dokonce portorikánského rappera Bad Bunnyho. Možná je to dáno i tím, že jak Shaw, tak kytarista Tom Dowse mají zázemí ve výtvarném umění, což jim pomáhá zachovat si odstup a v rámci postpunkového zvuku určitou svěžest.

Oproti předchozím deskám produkovaným Johnem Parishem, známým spolupracemi s PJ Harvey, Sparklehorse nebo Aldous Harding, je nové album vrstevnatější. Produkce se tentokrát ujala velšská hudebnice Cate Le Bon, která na podzim vydala svou sedmou desku Michelangelo Dying, a její vedení patrně přispělo k větší konzistenci nahrávky. Každá skladba působí dojmem neustávajícího pohybu, neseného kombinací chytlavých riffů a tlumené, monotónní deklamace. Největší kouzlo Secret Love však spočívá v drobných odchylkách – třeba když Shaw v „rodinném dramatu“ The Cute Things přejde k melodičtějšímu projevu. Přesto její nadále až nehudebně působící vokály dodávají skladbám specifickou živelnost. Podobný efekt mají i některá – až ironicky sebereflexivní – kytarová sóla. Jako by nás nahrávka nutila věnovat pozornost všednosti, ze které se kdykoli může vynořit něco zvláštního.

Osamělé bytosti

Se souhrou instrumentálních aranží a textů skupina pracuje organicky. Rigidní vokální projev často vtipně koresponduje s narativní linkou jednotlivých „mikropříběhů“ – jako když ve skladbě Evil Evil Idiot imituje suchý, expertní tón vědecké studie popisující souvislost mezi připáleným jídlem a výskytem karcinogenních látek. Ve skladbě Let Me Grow and You’ll See the Fruit, kde Shaw hovoří o dobrovolné izolaci od okolí,pak zvyšuje hlas při zmínce o touze nechat se překvapit zvukem nárazu.

Protagonisty a protagonistkami textů jsou osamělé bytosti, které se uzavírají do své nudné každodennosti a při interakci s lidmi trpí úzkostmi. „V dnešní době soukromí působí jako luxus a tajení některých informací není úplně v módě. Přitom všichni máme svá tajemství. Dostáváme se do situace, kdy se člověk vystavuje nebezpečí, pokud chce být sám sebou,“ řekla Shaw v jednom z rozhovorů po vydání Secret Love. V nových textech se více uchyluje k intimní introspektivě, byť zprostředkované pohledem jiné postavy. Příkladem je titulní píseň Secret Love (Concealed in a Drawing of the Boy), která by mohla být klasickým love songem. Shaw se však vyhýbá přímočarosti, jako by nechtěla narušit jedinečnost „tajné lásky“. V úsporném textu kombinuje fragmentární popis kuchyňského náčiní a útržky zpráv mezi dvěma lidmi, které dělí velká vzdálenost. Téma romantického vztahu se tak spojuje s tématem obsesivních vzpomínek a osamělosti.

Horrorland

„Jsem designer výletních lodí / Kuju železo, dokud je žhavé / Využívám nepříznivé situace / Výletní plavby jsou velký byznys / Osobně je nemám rád / Ale musím dělat něco užitečného,“ zaznívá v úvodní pasáži tracku Cruise Ship Designer, který lze stěží vnímat jinak než jako nepřímý společenskokritický komentář. Předlohami mnoha postav zmíněných v textech Florence Shaw by klidně mohli být oligarchové, výkonní ředitelé a politici, kteří hýbou současným děním. V této písni se tak pozornost obrací k člověku, jenž dělá nesmyslnou práci s vidinou společenského statusu.

Skladba Rocks, která má zvukem nejblíže ke konvenčnímu postpunku, se pak obrací k té části zmatené společnosti, která přivedla populisty k moci: „Pokaždé se svěříte nesprávným lidem,“ zpívá Shaw. V následujících verších nicméně připouští, že významy slov se posouvají a bylo by zapotřebí nadpřirozené síly, aby člověk dostal jasnou odpověď. S rétorikou frustrace ze společenské a politické situace pracuje i abstraktnější, syntezátorově laděná píseň I Need You, v níž zaznívá explicitní odkaz na životopisný snímek o Donaldu Trumpovi The Apprentice (2024) a která reflektuje jak zoufalou, rezignovanou potřebu být někým zachráněn, tak bezmoc. Ta je jasně patrná z tónu, jímž Shaw pronese: „Fuck the world“ – načež se veškeré hlasy slijí v pulsující plochu modulovaných vokálů.

„It’s a horrorland,“ zaznívá v závěrečné písni Joy, líčící obraz světa, jaký se nám každodenně ukazuje na obrazovce telefonu. Přesto není konečným poselstvím Secret Love děs z budoucnosti, ale vidina „roztomilého, neškodného světa“, který jednou určitě nastane…

Autorka je hudební publicistka.