Batman je odjakživa nejsmutnějším a nejkomplikovanějším ze superhrdinů. Už v roce 1939, kdy se objevily jeho první komiksové příběhy, působil tento samozvaný ochránce trochu jako antihrdina. Neměl žádné zvláštní schopnosti a se zločinci jednal nelítostně, byť tehdy ještě – na rozdíl od lidového hrdiny Supermana – neochraňoval obyčejné lidi, ale společenskou smetánku, k níž ostatně coby milionář Bruce Wayne (jak se jmenuje v civilním životě) sám patří. Proti Supermanovi byl Batman postavou, která odolávala jednoznačným výkladům, takže se v jeho příbězích snadno odrážely dobové nálady. Když v následujících dekádách batmanovské komiksy nabraly odlehčenější tón a přibyl společník Robin, přijal Batman jako první ze superhrdinů roli otcovské figury, zároveň však jeho příběhy umožňovaly homoerotické čtení, což v homofobní Americe vedlo ke kritice a brojení proti „škodlivému“ obrázkovému čtivu.

V sedmdesátých letech se scenárista Dennis O’Neil s kreslířem Nealem Adamsem vrátili k temným kořenům legendy a vykreslili Batmana jako samotáře posedlého svým bojem proti zločinu. Proměnu v hrdinu, který cílí na dospělejší čtenáře, dokonal Frank Miller Návratem temného rytíře (1985, česky 2012), přelomovým albem v dějinách komiksu. Batman přestal být strážcem pořádku a stal se samozvaným mstitelem, symbolem boje proti establishmentu. K tomuto Batmanovi se vracejí prakticky všichni autoři jeho moderních příběhů.

Fyziognomie zrůdy

Ve snímku The Batman (2022) stvořil režisér Matt Reeves dosud nejtemnějšího filmového Batmana. Stylizované, hlučné, vizuálně opojné dílo, které se prakticky celé odehrává v noci, připomínalo noirovou kriminálku či filmy Davida Finchera. Batman se zde příliš neliší od Fincherových detektivů, kteří se stávají obětí své vlastní činnosti. Reeves se inspiroval mimo jiné Čínskou čtvrtí (The Chinatown, 1974) Romana Polanského a vykreslil Gotham jako město plné zmaru, v němž číhají nebezpeční zabijáci. A spolu s nimi Batman, který v podání Roberta Pattinsona působí skoro jako jeden z nich.

Aktuální seriál Tučňák, jehož děj začíná pouhé hodiny po konci filmového děje, pokračuje v prozkoumávání světa, ve kterém je těžké najít kladné postavy. Titulní protagonista není výstřední padouch z bohaté rodiny ani gé­­­nius zločinu, ale odulý kulhající muž z chudých poměrů a s chorobným vztahem k matce, který je nespokojený se svou pozicí v gangsterské hierarchii Gothamu. Osmidílný seriál, který se zcela obejde bez přítomnosti Batmana, je syrové mafiánské drama, jež stejnou měrou čerpá z filmových kořenů tohoto žánru, tedy ze snímků jako Zjizvená tvář (Scarface, 1932), i ze současné seriálové tvorby, plné těžko uchopitelných antihrdinů. Oz Cobb, jak zní protagonistovo jméno, je od prvních chvil arcilotr – ostatně hned v úvodní scéně bez skrupulí zlikviduje svého šéfa. A to je jen začátek jeho nevybíravých násilných činů. Aby tvůrci posílili zrůdnost postavy, proměnili fyziognomii Colina Farrella k nepoznání. Často ho přitom snímají v detailu – jednou zabírají jeho vrásčitou a zjizvenou tvář, jindy deformované chodidlo. Zároveň ale divák přejímá jeho perspektivu – není to postava, kterou by měl nenávidět.

Jednoduchá zápletka o snaze dostat se na vrchol mafiánského „potravního řetězce“ je známá z řady gangsterských dramat. I v těch ovšem obvykle bývá prostor pro jakousi čest či sadu morálních pravidel. Seriál Tučňák oproti tomu s přibývajícími díly stále silněji vtahuje publikum do světa, kde nic takového ne­­existuje. A působí­-li vztah protagonisty a jeho mladého chráněnce a pobočníka jako záchvěv lidskosti, jako jakási – byť dosti zvrácená – verze vztahu Batmana s Robinem, přijde kruté vystřízlivění.

Tragické figury

Když se vrátí z Arkhamské státní nemocnice dcera nedávno zesnulého mafiánského bosse Sofia Falcone, získá Oz protivníka podobného ražení. Proti sobě stojí dva psychicky narušení jedinci, jejichž počínání ve skutečnosti není bojem o moc, ale především snahou vyrovnat se s komplikovaným rodinným zázemím. Právě toto základní napětí činí ze seriálu pozoruhodný počin, který si stále hodně bere z komiksově nadsazeného, brakově přemrštěného světa, ale přitom zůstává při zemi, v troskách doslova i obrazně se rozpadajícího města, kde přežívají obyvatelé v nedůstojných podmínkách. Protagonisté jsou zakomplexovaní jedinci, tragické figury, a přesto nás tvůrci přimějí, abychom k nim pocítili aspoň chvilkovou empatii – byť nás za to následně potrestají dalším amorálním činem, který hrdinové neváhají provést a který překonává ty předchozí.

Tučňákova tragičnost spočívá v tom, že všechny ty děsivé věci provádí proto, že nic jiného neumí, a ani k organizované zločinecké činnosti nemá zvláštní dispozice. Jeho skutečným cílem přitom není dostat se na vrchol – vše podniká proto, aby ho alespoň jednou pochválila matka, se kterou má patologický vztah. A rodinné křivdy a tajemství sužují i Sofii, která se okovů vlastní rodiny nezbaví ani tím, že ji celou vyvraždí.

Různé verze dospělosti

Batmanovský svět dlouhodobě vybízí tvůrce ke snaze překročit kontury superhrdinského žánru. Trilogie Christophera Nolana vznikající mezi lety 2005 a 2012 posílila oblibu temných komiksových dramat, která často dopadala katastrofálně – včetně těch odehrávajících se v Gothamu. Režisér Zack Snyder ve své snaze o dospělejší superhrdinské filmy (například Batman vs. Superman: Úsvit spravedlnosti, 2016) připomíná snaživého ško­­láka či nedospělého nerda, jehož představa dospělosti končí u zpomalených záběrů na postavy mlčící v dešti, takže se komiksový svět v jeho pojetí mění v kýč a parodii. Todd Phillips jde ve snímcích Joker (2019) a Joker: Folie à deux (2024) opačnou cestou. Zbavuje se Batmana, ale spolu s ním i čehokoli komiksového. Jak sám řekl, jeho záměrem bylo vnést pod rouškou superhrdinského příběhu do současného Hollywoodu vážná témata. Jeho snaha o psychologickou studii deprivovaného jedince a kritický pohled na společenská pnutí je však předvídatelná a přehnaně vážná. Navíc okatě a neinvenčně pracuje s motivy snímků Martina Scorseseho. Smutným paradoxem je, že snímek vzbudil poprask a nadšené přijetí u části publika právě proto, že jde o Jokera. Kdyby se změnila jména a reálie, zůstalo by ploché, nezajímavé drama.

Tučňák se naopak zřetelně hlásí ke svým komiksově nadsazeným kořenům. Nepředstírá psychologickou hloubku, některé jeho zvraty jsou předvídatelné, o věrohodnosti jiných lze pochybovat. Přesto jde o drtivý paranoidní thriller z města, které působí tak odpudivě a prohnile, že by ve skutečnosti nemohlo existovat. A přitom jde o znepokojivou metaforu současného světa, která nemusí citovat scény ze Scorseseho, ale i tak má k jeho bezvýchodným dílům blíž než Joker Todda Phillipse.

Režisér snímku The Batman Matt Reeves i showrunnerka Tučňáka Lauren LeFranc sice přetvořili mnohé zvyklosti batmanovského světa, ale zůstali věrní komiksové poetice. Spojením syrovosti a silné stylizace vzniklo dílo, které i díky sugestivnímu výkonu Colina Farrella dokáže být výbušnou alegorií současné Ameriky, kterou čeká další období vlády bezskrupulózního šílence.

Tučňák (The Penguin). USA, 2024, osm epizod. Showrunnerka Lauren LeFranc, režie Craig Zobel, Lauren LeFranc ad., hrají Colin Farrell, Clancy Brown, Carmen Ejogo, Cristin Milioti ad. Premiéra na Maxu 19. 9. 2024.