Sell all you have
Give it to the kittens
And pour the milk on Louis’ grave
And Catland sometimes called Pussydom
Opens for you instantly

Current 93: The Bloodbells Chime

Režisér Wim Wenders v jednom svém eseji popisuje, jak se v jakési slabší chvilce pokoušel zahnat chmury tím, že počítal, kolikrát v písni All You Need Is Love od Beatles zazní slovo láska. V textech Davida Tibeta, ústřední postavy skupiny Current 93, byste se stejným způsobem mohli zaměřit na slovo smrt a adjektivum mrtvý. Netuším, zda se tímto způsobem dá něco zahnat, ale na koncertu kultovního britského hudebního tělesa jsem na to musel myslet od chvíle, kdy se v úvodu první skladby ozvalo „Maldoror is dead“. Čárky jsem si nedělal – přece jsem do kostela sv. Šimona a Judy na pražském Františku nepřišel počítat mrtvoly! Ale za čím jsem tam tedy přišel?

֎ ֎ ֎

Po koncertě sedíme s několika přáteli ve skotském baru Šedý pes na Smíchově a náš hovor doprovází živá „keltská“ hudba linoucí se ze zadní místnosti. „Tak co, spokojenej?“ ptám se Luboše, který sedí vedle mě. „Ale jo,“ odpovídá se smíchem, „moje očekávání bylo tak nízké, že jsem si to nakonec docela užil.“ Luboš patří k velkým fanouškům Current 93. V roce 2005 se neváhal vypravit do Benátek, aby mohl skupinu, která už v té době vystupovala jen sporadicky, vidět na vlastní oči. Shodou okolností byl jen krátce poté ohlášen pražský koncert, který se uskutečnil následující rok. Na rozdíl od Luboše mi chybí srovnání: před osmnácti lety jsem vystoupení Current 93 oželel jednak z finančních důvodů, jednak proto, že mě v té době fascinovala spíš starší tvorba skupiny, především její industriální začátky v první půlce osmdesátých let, ale i následná apokalypticky folková etapa. To, co David Tibet a jeho spolupracovníci produkovali v nultých letech, mi tehdy přišlo poněkud sterilní. Na letošní koncert se mi zprvu jít nechtělo, ale nakonec jsem změnil názor. Jestliže jsem měl v roce 2006 pocit, že bych kapelu radši viděl o dvacet let dříve, proč to nezkusit o skoro dvacet let později? Když už nic jiného, mohla by to být alespoň dobrá zábava.

Máloco dokáže ovlivnit koncertní zážitek tak jako přehnaná očekávání a koncert Current 93 je toho důkazem. Řada návštěvníků a návštěvnic si právem stěžovala na nezvládnutou organizaci. Problém spočíval v tom, že lístky na sezení byly rozděleny do tří sektorů, ale nebyly vázány na konkrétní místa ani řady. Někteří účastníci, kteří si zaplatili za lukrativní místo přímo pod oltářem, tak museli stát vzadu, případně sedět na kůru. A nebylo jich zrovna málo. Stížnosti chápu, ale i takto závažné organizační potíže se mi zdají o něco pochopitelnější než očekávání, že vystoupení kapely, která před dvěma lety načala pátou dekádu své existence, bude magickým zážitkem.

Sám jsem si od chvíle, co jsem zaplatil lístky, říkal, jestli jsem neudělal blbost. Říkal jsem si to i ve chvíli, kdy jsme se s Elou pár desítek minut před oficiálním začátkem hlemýždím tempem posunovali v neskutečně dlouhé frontě ke vchodu do kostela. Vzpomněl jsem si na srpnový večer, kdy mě navštívil kamarád Patrik. Během popíjení na zahradě jsme si pustili currentovský koncertní záznam z letošního jara a mohli jsme se potrhat smíchy. S Patrikem mě spojuje – vedle mnoha dalších věcí – právě překonaná posedlost Davidem Tibetem. Ani jeden z nás nemá zálibu ve vyvolávání duchů. Ale zatímco on v tuhle chvíli pije pivo ve vytopeném Minirestu u Masarykova nádraží, já mrznu v nekonečné frontě před kostelem. Kamenné zábradlí je poseté plechovkami od piva z předražených okolních večerek – sám jednu držím v ruce a další dvě mám v batohu, ale už teď si vyčítám, že jsem jich nekoupil víc, a zároveň jsem nervózní z toho, že se mi brzy bude chtít na záchod. Po necelé hodině se dostáváme dovnitř a za­­ujímáme místa úplně vzadu za zvukařským pultem. Když koncert se značným zpožděním konečně začne, je mi nad slunce jasné, že k tomu, abych si ho užil, mi dvě plechovky svijanské desítky rozhodně nebudou stačit.

֎ ֎ ֎

O týden později opět sedím v Šedém psovi. Společně se mnou je tam Martin, neúnavný organizátor experimentálních hudebních akcí z Ostravy, a tématem hovoru je překvapivě znovu koncert Current 93. Překvapivě proto, že jsme přišli z festivalu Alternativa, a tak by spíš dávalo smysl bavit se o tom, co jsme právě zažili. Martin mi popisuje své zklamání a marně se mu snaží přijít na kloub. Třebaže šel na Current 93 bez očekávání a otevřený, jak sám říkal, všemu, neodnesl si z koncertu vůbec nic – vyjma nepochopení, jak tahle kapela může oslovit tolik lidí. Kdyby se to přihodilo mně (a vlastně se mi to děje dost často), měl bych nejspíš radost, ale Martin je pozorný a vstřícný posluchač a tohle se mu běžně nestává. A pokud se mu to stane, rozhodně z toho radost nemá. Pro mě je to každopádně ten nejpřínosnější rozhovor o koncertu Current 93, jaký jsem vedl – a bavil jsem se o něm s kdekým.

Bylo mi jasné, že na takovou hudební akci se vyplatí jít s očekáváním toho nejhoršího: čím méně toho očekáváte, tím je pravděpodobnější, že si z ní něco přece jen odnesete. Díky Martinovi jsem si ale uvědomil, že něco očekávat musíte. Nulové očekávání v tomto případě nefunguje. Current 93 jsou – přinejmenším v této fázi – kapela pro zasvěcené posluchače. Míra zasvěcení může být pochopitelně různá: ti, kteří jsou stále uvnitř, přicházejí za takřka duchovním prožitkem a nejspíš ho navzdory všem objektivním i subjektivním omezením dostanou; jiní si jdou připomenout kouzlo, které už pominulo, a zahlédnou jen záblesky toho, co je dříve tak přitahovalo. Ale pokud někdo hudbě Current 93 do této doby nepropadl, těžko si lze představit, že by na tom koncert mohl něco změnit.

֎ ֎ ֎

Navzdory všemu řečenému se musím přiznat, že mi vystoupení Current 93 jedno zklamání přineslo. David Tibet totiž není jen básník a tvůrce osobitého univerza, sestaveného z mnoha inspiračních zdrojů – náboženských, filosofických, literárních i popkulturních –, ale také velký milovník koček. Díky němu jsem objevil dílo Louise Waina, které mě fascinuje dodnes. Anglický ilustrátor se proslavil roztomilými obrázky antropomorfizovaných koček, pozoruhodné jsou však zejména ornamentálně­-schematické a velmi psychedelické kočičí portréty z pozdní fáze jeho tvorby. Moje okouzlení světem Current 93 je dávno passé, ale náklonnost ke kočkám jsem stále vnímal jako určité pojítko mezi mnou a Tibetem – i kdyby vedlo jen k tomu, že mu čas od času prošmejdím fotky na facebooku. Pokud by v kostele sv. Šimona a Judy zazněla moje oblíbená „kočičí“ píseň The Bloodbells Chime, věřím, že by skupina v mém odtažitě pobaveném vnímání koncertu zažehla plamínek dojetí. To se ale nestalo, a když jsem později v noci kouřil před skotským klubem, došla mi hrozná věc. Koncertní ohoz Davida Tibeta – bílý oblek korunovaný bekovkou stejné barvy – pro mě nebyl překvapením, už v létě jsme s Patrikem u youtubového videa vtipkovali, že vypadá, jako by si vyrazil na golf. Ela zas k frontmanovu příchodu na scénu poznamenala, že „si odskočil ze mlejna“. Při pohledu na hlavu vlkodava v logu smíchovského baru mi ale najednou všechno docvaklo: „Ty vole, vždyť on vypadal, jako by šel venčit čokla!“

֎ ֎ ֎

Nejkratší cesta od Šedého psa k našemu domu vede odlehlou stezkou podél zahrádkářské kolonie. Někteří obyvatelé a především obyvatelky středostavovských Malvazinek se touto cestou bojí v pozdních hodinách chodit. Já se tudy v noci vracívám rád, ale v místě, kde stezka ústí do vilové čtvrti, pravidelně zažívám jednu nepříjemnost: agresivní štěkot několika velkých psů. Jako by čekali za plotem jen na to, až půjdu kolem. Když se tedy rozloučím s Martinem a vystoupám k inkriminovanému místu, mentálně se připravuju na obvyklé psí běsnění. Překvapivě je ale ticho. Za pár minut už odemykám branku. Na schodech vedoucích k domu sedí Ronette, typicky wainovská kočka, a upřeně mě pozoruje. Je nezvykle klidná. Počká, až k ní dojdu, otře se mi o nohy, nechá se pohladit a pak už mě hbitě následuje do domu. Tu noc usínám s úlevným pocitem, že moje týdenní zpracovávání koncertu Current 93 nakonec přece jenom dospělo ke smířlivému konci. „Those with feelings, wondrous kind, our love with kittens ever bind.“

Current 93. Kostel sv. Šimona a Judy, Praha, 16. 11. 2024.