„Chtěl bych tu zdůraznit dvě slova, která považuji za základ naší práce. Tím prvním je demokracie, druhým spravedlnost,“ zahájil svou letošní přednášku v pražském Centru architektury a plánování americký architekt a urbanista Ronald Shiffman. „Zároveň jsou hlavním důvodem, proč jsme založili naše centrum a proč usilujeme o to, aby do městského plánování byli rovnoprávně zapojeni všichni obyvatelé, včetně těch neprivilegovaných.“ Shiffman přijel do Česka na pozvání občanského sdružení CCEA MOBA představit činnost Centra pro komunitní a environmentální rozvoj při newyorském Pratt Institutu, které je považováno za průkopníka komunitního a participativního plánování. Spolu s Yvette Shiffman, Eve Baron, Evou Han­hardt a Davidem Burneyem, dalšími urbanisty ze zmíněného institutu, se snažil českému publiku ukázat, že i v New Yorku, centru neoliberálního kapitalismu, které je těžce postiženo financializací, lze úspěšně bojovat za sociální a environmentální spravedlnost a dostupné bydlení.

Chátrající New York

„Šedesátá léta byla obdobím chaosu a převratných změn a z tohoto varu vykrystalizovaly ideje, na kterých stojí i naše centrum. Boj za práva Afroameričanů, ženské hnutí, válka ve Vietnamu – tím vším jsme byli ovlivněni nejen jako občané, ale i jako studenti architektury,“ říká mi Schiffman, který se narodil v roce 1937 na britském mandátním území v Palestině, celý jeho profesní život je ovšem spojený s New Yorkem a zejména s Brooklynem, kde sídlí i Pratt Institute, vysoká škola založená v roce 1887 s cílem umožnit studium zájemcům bez ohledu na jejich pohlaví či třídní a rasový původ.

„Začátkem šedesátých let nás na architektuře učili navrhovat domy pro bohaté, když jsme ale vyhlédli z učebny, viděli jsme vybydlené čtvrti a zdecimovaná sousedství, obývaná většinou Afroameričany a dalšími minoritami.“ V důsledku cílené urbanistické segregace, kdy byly bílému obyvatelstvu poskytovány půjčky na lepší bydlení v suburbiích, zatímco ostatní na ně nedosáhli, v té době centra amerických měst chátrala jak po architektonické, tak po sociální stránce. V New Yorku přibývalo tehdy přes třicet tisíc opuštěných bytů ročně. Ronald Shiffman v jednom ze svých známých proslovů v této souvislosti uvedl: „Kdyby nějaký vnější nepřítel vybombardoval denně pět budov obývaných desítkami rodin, zmobilizovali bychom všechny síly, abychom ho porazili. Ale v tomhle případě jsou nepřítelem naše vlastní banky a vláda, která se nestará o životy lidí v našem městě.“ Proto se Shiffman spolu s podobně smýšlejícími kolegy rozhodl jednat a v roce 1964 založili Centrum pro komunitní a environmentální rozvoj, které je dnes s šedesáti lety zkušeností vzorem pro podobné aktivity po celém světě.

Oboustranný respekt

„Mými největšími učitelkami byly Elsie Ri­chardson a Shirley Chisholm z brooklynské čtvrti Bedford­-Stuyvesant, které s námi začaly spolupracovat na její revitalizaci. Ukázaly nám ale úplně jiný význam toho slova než ten, který obvykle jako architekti a urbanisté vnímáme,“ vzpomíná Shiffman. „Mluvily s námi o tom, jak řešit vzdělání, zdravotní péči, bydlení a všechny další faktory, které společně tvoří zdravou a životaschopnou komunitu. Celý proces vnímaly holisticky. Když urbanisté mají na mysli participaci, většinou se maximálně zeptají, jak by si lidé představovali třeba podobu bydlení. Ale vy musíte vědět, co komunita doopravdy potřebuje, z čeho ty potřeby vyplývají a jak obyvatelé sami chtějí přistupovat ke změnám ve svém sousedství a jak je chtějí revitalizovat.“

Podle newyorských urbanistů skutečné městské plánování a architektonická tvorba nespočívají jen v navrhování fyzického prostředí, ale i toho sociálního, ekonomického a politického, kdy jedno podporuje druhé a lidé z vyloučených lokalit a znevýhodněných skupin pak mohou pozvednout svou komunitu na všech úrovních. Odborníkům z Pratt Institutu se spolu s místními obyvateli podařilo vytvořit soubor metod a nástrojů, které donutily politickou reprezentaci v čele se senátorem Robertem F. Kennedym, aby problematiku městské chudoby, segregace a sociálního vyloučení začala řešit na lokální i federální úrovni.

„My se učili od místních, oni se učili od nás,“ vzpomíná Shiffman. Oboustranný respekt jako základ spolupráce zdůrazňuje i Eve Baron, vedoucí Ústavu plánování a životního prostředí na téže brooklynské škole. „Jako urbanisté byste si měli uvědomit, že jste tu pro místní komunitu, a ne ona pro vás. Snažíme se lidi spojovat, protože vždy existuje někdo, kdo není do společnosti plnohodnotně zapojený. Ale samozřejmě to není jednoduché,“ reaguje Baron na dotaz, jak spolupracovat s těmi, kdo o to nestojí. „Snažíme se napojit na již fungující infrastrukturu a místní autority. Přitom nezapomínáme, že každá skupina je specifická a nic se nedá aplikovat na všechny. Zásadně chodíme my za místními, nikdy naopak. A jako nejlepší způsob se nám osvědčilo setkávat se u jídla a umožnit lidem, aby mohli přijít s dětmi, protože i ty by měly být důležitou součástí rozhodovacího procesu.“

„Důležitá je také expertíza – technická expertíza nás urbanistů a lokální expertíza místních obyvatel. Nestačí lidi jen zapojovat nebo informovat, je třeba se od nich učit a důvěřovat jim,“ doplňuje profesorka Eva Hanhardt, která se problematice sociální spravedlnosti věnuje přes čtyřicet let.

Ano deregulaci?

Činnost Centra pro komunitní a environmentální rozvoj zejména v sedmdesátých letech pomohla výrazně proměnit podobu amerických velkoměst. Úspěšné projekty, které zastavily ghettoizaci Brooklynu, Bronxu a dalších lokalit a aspoň krátkodobě přispěly k dostupnosti bydlení a omezení bezdomovectví, však neodolaly tlaku neoliberálního kapitalismu, který vyústil v současnou krizi bydlení. Jen ve čtvrti Bedford­-Stuyvesant klesl od sedmdesátých let počet nebílých starousedlíků o několik desítek procent. „Stále se mluví o tom, že potřebujeme co nejvíc stavět, ale vůbec se přitom nemyslí na ty nejpotřebnější,“ upozorňuje Yvette Shiffman, která se podílela na programech dostupného bydlení založených mimo jiné na družstevních principech.

Město New York nedávno představilo nový plán „City of Yes“, který by měl být nástrojem, jak se potýkat s největšími současnými výzvami – uhlíkovou neutralitou, dostupností bydlení a ekonomickým rozvojem – a který má z města učinit úspěšnou, zdravou a dynamickou metropoli pro všechny. Odbornice a odborníci z PI ale upozorňují, že vize má problematická místa. „Rozvoj v tomto podání znamená především rozvoj byznysu, ne rozvoj prospěšný pro obyčejné lidi a komunity. Plán je silně neoliberální, jeho hlavním poselstvím se zdá být ‚ano‘ deregulaci, a ta vždy dopadá na ty neprivilegované,“ varuje David Burney, bývalý vedoucí Oddělení městského plánování NYC.

„Obyvatelům se vyčítá, že se brání prospěšným změnám, ale jejich obavy jsou v mnoha případech oprávněné, zvlášť tam, kde je vše ponecháno volnému trhu,“ podotýká Eva Hanhardt. „Lidé samozřejmě nechtějí žít v rozpadlých brownfieldech nebo v nekvalitním, znečištěném prostředí, ale nový development pro ně také často představuje ohrožení, protože bývá spojený s růstem životních nákladů v dané lokalitě. V poslední dekádě muselo z tohoto důvodu opustit své původní domovy přes dvacet procent hispánské populace.“

O potřebě městského rozvoje spojeného s deregulací a uvolněním byrokratických pravidel ovšem slýcháme čím dál častěji i u nás. Stejně jako v New Yorku může být účinnou obranou právě komunitní plánování a zapojení všech skupin obyvatel.