Skateboarding prošel v uplynulém půlstoletí různými fázemi, co se týče vývoje vybavení, popularity, mainstreamizace i komercializace. Já ale chci mluvit o tom, co v něm bylo přítomné vždy – o svépomocné nátuře, étosu DIY a živelné energii, kterou se projevuje v městském prostředí. Zároveň uvedu pár příkladů, jak město může přijmout skateboarding za svůj tak, aby byl přínosem pro co nejvíce jeho obyvatel.

Jako punk

Pokud vám jako první vytanou na mysli zá­vody, influencerství a předražená streetová móda, zkuste tuhle představu na chvilku opustit. Skateboarding byl a stále je prostorem pro všechny „losers, freaks and geeks“. Američtí skaters se na školách leckdy dostávali do bitek s fotbalisty, nás zase v začátcích proháněli náckové. Když šel člověk po ulici se skejtem sám, měl důvod se bát. Pro někoho jsme zkrátka představovali jakousi hrozbu, jakkoli za to mohly jen hloupé předsudky. Mezi příznivci skateboardingu se odjakživa mísily rasy a národnosti víc než v jiných skupinách. Skejtování považuju mimo jiné za útočiště pro ty, kteří nezapadli nikam jinam. I proto v něm existuje tak silná podpůrná síť. Ať už potřebujete náhradní ložisko, anebo jste švorc a sháníte nocleh v cizím městě, skejtová komunita vám vždycky kryje záda. Neznamená to, že skateboarding provozují lepší lidé než ostatní. Vždy ale byl – podobně jako punk – u progresivních sociálních změn. V současnosti globální skejtovou kulturou silně rezonuje debata o závislostech a duševním zdraví. Už delší dobu zažívá boom ženský a queer skateboarding.

Často se mě lidé „zvenku“ ptají, jestli na skejtu závodím – jako by to měl být hlavní cíl skejtování. Závody ve skateboardingu se sice konají odjakživa, ale pro mě mají smysl jen tehdy, když jsou místem setkávání. Skvělou odpovědí na soutěžení byla jízda Neila Blendera v Tempe v roce 1986. Blender tehdy pojal svou jízdu ironicky jako přehlídku různých trendů, kritiku dravé soutěživosti i jako manifestaci divnosti. Netvrdím, že by se závodit nemělo. Na soutěžích můžete vidět nejšpičkovější skateboarding a davová euforie patří i k mým krásným vzpomínkám. Na soutěživost se však dívám hlavně jako na společné generování energie, které posouvá hranice. Za základní kámen skejtování pak považuju kamarádství.

Řada z nás dnes bojuje s pocity odcizení, ale skejt dokáže spojovat. Pomáhá nám přežít ve městě. V prostředí, které může produkovat nadměrný stres, máme najednou pod nohama něco, co stres dokonale odbourává. Podívejte se třeba na skvělou práci, kterou na poli informovanosti o duševním zdraví odvádí Ben Raemers Foundation, v jejíž sérii SMiLe Interviews hovoří osobnosti skejtové scény o osobních krizích.

Fanziny

Skateboarding je nerozlučně spojen i s fenoménem DIY, tedy s přístupem založeným na svépomoci, a to nejen proto, že vývoj skejtové desky a všech dalších součástek skateboardu mají na svědomí samotní skaters, kteří se neustále snaží zlepšit možnosti jízdy a odolnost vybavení. DIY se do skateboardingu promítá na tisícero způsobů – při focení, natáčení videí, vytváření oblečení, zakládání kapel, uměleckých aktivitách, tetování nebo třeba psaní skejtové poezie. Jednou z nejtypičtějších aktivit je ale rozhodně tvorba zinů.

I já jsem kdysi chtěl vytvořit skejtový fanzin, jak jsem to viděl u starších skaters. Měl jsem před očima xeroxované časopisy, které fungovaly jako tichá pošta o tom, kde se skejtuje. Zin jsem pojmenoval The Humbling Expe­rience, protože skejtování vede k pokoře. Dneska mi slouží jako upomínka na naši maličkou skejtovou historii – na důležitá meziměstská i mezinárodní setkání i na posedávání na patníku u nákupáku v pátek večer s nejlepším kámošem. V Olomouci vznikaly první skejtové fanziny už v osmdesátých letech – měl je na svědomí Petr Červinka. Současná olomoucká zinová rodina čítá například Lokal Mag, sdružující partu, která pátrá po jezditelných vypuštěných nádržích, odvodňovacích kanálech a podobných obskuritách. Zinot nabízí hlavně fotografický pohled na skejt, podobně jako fotozin Bezoár,vyznávající kouzlo černobílé analogové fotografie. Mimo olomouckou scénu bych zmínil ziny Křivák/Crook a Sketord pro jejich pojetí skateboardingu. Papírové fanziny jsou jako klidné ostrůvky v digitálním proudu – umožňují utvářet vlastní pohled na skejtování a sdílet ho s ostatními.

Zaostřit vnímání

Jedním z nejvzácnějších zážitků je pro mě objevit se v neznámém městě a poznávat ho na skejtu. Je to jako číst knihu nebo dívat se na napínavý film – můžete si jen představovat, co se skrývá za dalším rohem. Ve střehu vás drží snaha „nezrakvit se“. Na každém chodníku je nějaká spára, propadlá dlažba, prasklina v asfaltu nebo zákeřný kamínek. V hlavě si tak postupně začnete vytvářet mapy, které nikde jinde nenajdete – plánky, kudy se dá jet a jaké překážky vám město klade pod kolečka.

Ulicemi se pohybujete s novým smyslem pro každý kousek cesty. Intenzivně vnímáte tvary, barvy a textury, rozeznáváte jednotlivé materiály – beton, kámen, kov nebo dřevo – a s každou jejich kombinací si musíte nějak poradit. Teoretik i praktik pouličního skateboardingu David Caddo cituje v jednom ze svých textů knihu Welcome to Your World: How the Built Environment Shapes Our Lives (Vítej ve svém světě. Jak uměle vytvořené prostředí ovlivňuje naše životy, 2017) od kritičky architektury Sarah Williams Goldhagen. Souhlasím s ní, že zážitek z jízdy na skejtu probouzí vzpomínky na podobné povrchy a materiály a s nimi propojené emoce a hmatové, sluchové či vizuální vjemy. To všechno utváří náš prožitek města: když vjíždím z hladké kamenné dlažby na krátký pás kočičích hlav, musím vyvinout dostatečnou rychlost, zpevnit se a „prodrncat to“. Nejprve je to nepříjemnost, postupem času ale jedna z věcí, díky nimž jsem si vybudoval vztah ke svému městu. Skateboarding zostřil mé vnímání okolního prostředí. Ať už jde o vyhlížení spotů (míst, kde se dá skejtovat), nebo o cit pro to, jak by veřejný prostor měl být přizpůsoben různým zájmovým a věkovým skupinám, včetně estetických podnětů, které by jim měl skýtat. Asi i to je důvod, proč se hodně lidí ze skateboardingu věnuje architektuře a příbuzným oborům.

Postav si sám

Nejzásadnějším projevem DIY přístupu ve skateboardingu jsou svépomocí vytvořené stavby. Tradice DIY spotů je spojena s dobou, kdy skejtovým komunitám nezbývalo nic jiného než prostory na ježdění vytvářet na vlastní pěst, obvykle na opuštěných místech, bez povolení a z pokoutně sháněných materiálů. Na tomto principu vznikl i jeden z nejlegendárnějších spotů, Burnside v Portlandu, který funguje už přes pětatřicet let a je inspirací pro podobná místa na celém světě. Pro evropskou scénu je určitě důležité i video The Strongest of the Strange (2005) od švédského skatera Pontuse Alva, pojmenované podle básně Charlese Bukowského. Alv v něm dokumentuje DIY scénu v Malmö a ukazuje, jak se dá zapadlé místo na periferii pomocí trochy betonu a kamarádství změnit ve skejtový ráj.

Tvárná povaha betonu nás motivovala, abychom zkusili intervenovat do prostoru města. Začínali jsme drobnějšími zásahy, například opravami šikmin, a postupně jsme pokračovali stavbou menších betonových překážek. Začali jsme hledat brownfieldy a jiná opuštěná místa a ze stavění se stala komunitní činnost. Samozřejmě jsme zažili i demolice svých výtvorů, ty ale nemohly přehlušit společné zážitky. Letos slavíme v Olomouci dvanácté „betonové narozeniny“ DIY spotu na okraji nákupního komplexu Baumax. I toto nevyužívané parkoviště má za sebou spletitý příběh, který nevypadal vždy optimisticky. Dokázal ale pokrýt potřebu skaters ve městě, které do standardního betonového skateparku zatím neinvestovalo. Olomoucká svépomocná scéna tak dokázala vytvořit místo, kde tráví čas jak malé děti na koloběžkách v doprovodu rodičů a prarodičů, tak starší skaters, in­-line bruslaři a BMX bikeři. Nikdy nevíte, jaký efekt může DIY tvorba mít.

A jak vytvořit nový spot? Důležité je naučit se „číst“ své okolí, trávit čas venku a všímat si opomíjených míst. Existuje ve vašem městě nějaký brownfield, betonové podloží na místě zbourané budovy, zapadlé místo pod mostem nebo nevyužívané hřiště či parkoviště? Můžete tam uklidit a pak sledovat, kdo tam chodí. Možná bude nutné to místo s někým sdílet… Sám jsem se naučil respektovat lidi, kteří se na takových místech pohybují, a spousta setkání pro mě byla stejně velkým přínosem jako samotná stavba spotu. Jako někdo, kdo vytváří černé stavby, najednou stojíte na okraji spolu s ostatními, na které se společnost dívá skrz prsty. Způsob, jakým skaters dokážou koexistovat v různých prostředích, považuji za jednu z našich nejcennějších dovedností.

Díky celosvětovému DIY hnutí se postupně začaly stavět i oficiální, především betonové skateparky. Někteří skaters začali zakládat firmy, které přišly se zásadní podmínkou, že skatepark musí být volně přístupné místo, za jehož využití neplatíte. A tak v současnosti vzniká skejtové zázemí na oficiální i neoficiální rovině. Existují i neziskové iniciativy se sociálním podtextem, které se věnují stavbám skateparků ve spolupráci s místními komunitami. Děje se tak především v místech, kde by lidé z vlastních zdrojů nemohli do skateparků investovat. Projekty jako Skateistan, Make Life Skate Life, Concrete Jungle Foundation, Wonders around the World nebo pražský Skate World Better se řídí étosem DIY skateboardingu i principy udržitelné rozvojové spolupráce. DIY spoty a skateparky svědčí o vůli skejtové komunity vytvářet si vhodné podmínky vlastními silami a podle svých představ. Pouliční skateboarding vždy reagoval na podobu města a ukázal, jak se dá díky představivosti a nápaditosti redefinovat původní účel nevyužívaných míst či objektů.

Veřejný prostor

Skateboarding dnes ale pomáhá definovat veřejný prostor i ve fázi plánování. „Skejtový urbanismus“ je termín, který se objevil v souvislosti se začleňováním skateboardingu do městské infrastruktury. Reaguje na situaci, kdy se skateparky oplocují, jsou vytlačovány na okraj města a dělají se z nich exkluzivní sportovní areály. Skejtový urbanismus naopak prosazuje myšlenku, že jednotlivé skejtové prvky mohou fungovat volně jako součást veřejného prostoru a že skateboarding je další z mnoha aktivit, které se v něm odehrávají. Veřejný prostor by totiž měl být plánován tak, aby podněcoval ke hře i odpočinku. Dostatek otevřeného prostoru a zázemí, jež umožňuje společné trávení času, činí z města dobré místo nejen pro skatery, ale pro všechny.

V devadesátých letech se po světě rozkřiklo, že Barcelona je dokonalou destinací pro skejtový výlet. Skateboarding se zde rozvíjel už od počátku osmdesátých let a úpravy veřejného prostoru v následující dekádě jeho boom jen podpořily. Barcelona rapidně měnila svou tvář nejen v souvislosti s konáním olympijských her v roce 1992. Zábavná a nápaditá architektura a dostatek místa pro odpočinek jsou k vidění i v dalších španělských městech, v Barceloně ale takřka na každém kroku čeká překvapivá šikmina, vlnka, schůdky, vyvýšené plošinky nebo série vydlážděných organických tvarů, vše v hladkém, jezditelném provedení se spoustou laviček a zeleně kolem. Nejde jen o pastvu pro oči, ale také o vysoce inkluzivní prostředí pro nejrůznější skupiny obyvatel. Barcelona se stala vzorem pro tvorbu živého města.

Kvalitou veřejného prostoru – nejen ve vztahu ke skateboardingu – jsou dlouhodobě proslulá také skandinávská města jako Kodaň nebo Malmö. I v Kodani najdeme hravá veřejná prostranství s prvky, u kterých se předpokládá využití mimo jiné i pro skateboarding. Koná se tu koneckonců celosvětově známá akce CPH Open, která při volně pojatém závodě umožňuje vnímat město prostřednictvím skejtování. Kodaň investuje do veřejného prostoru a rozvoje skejtové kultury cíleně a kontinuálně. A podobně je tomu v Malmö, jehož důležitost pro skateboarding jsem už zmiňoval. Příkladem tamního přístupu je gymnázium Bryggeriets, které nabízí zastřešené zázemí pro skejtování a v učebním programu dává prostor tématům souvisejícím se skateboardingem. Skejtová komunita s městem spolupracuje dlouhodobě, na radnici dokonce existuje pozice koordinátora skateboardingu, který se stará o jeho začleňování do městské infrastruktury.

Celosvětovou pozornost přitáhla intervence iniciovaná současným koordinátorem Gustavem Edénem, kdy se z Filadelfie do Malmö přestěhovala část parku John F. Kennedy Plaza, známého jako Love Park. Pensylvánská metropole se navzdory letitému potírání skateboardingu ze strany města stala jedním z nejznámějších míst pouličního skejtování devadesátých let. I přes odpor veřejnosti nicméně filadelfská samospráva přistoupila k necitlivé přestavbě Love Parku a nepomohl ani protest Edmunda Bacona, jednoho z původních architektů tohoto místa, který se ve svých dvaadevadesáti letech projel po parku na skejtu, aby tak demonstroval právo na volný pohyb. Malmö ovšem zvolilo opačný přístup a v roce 2024 část originálních prvků z Love Parku přestěhovalo do svých ulic.

Za zmínku stojí i příklad z Bordeaux. Tradice pouličního skateboardingu zde byla vždy silná, zároveň byl ale městem potlačován. V roce 2016 byl místní skater Leo Valls svědkem toho, jak při honičce s policií tramvaj téměř srazila dva skateboardisty. Rozhodl se promluvit o tísnivé situaci do médií a zahájil dialog s městem, které jako hlavní důvod represí uvádělo nebezpečí úrazů. Valls ovšem z policejních statistik vyčetl, že ze stovek kolizí chodců s různými dopravními prostředky nemají žádnou na svědomí skateboardisté. Přesto jim byly ročně uděleny až dva tisíce pokut. Po vyjednávání město vyhlásilo tříměsíční zkušební lhůtu na využití některých prostranství pro skateboarding. Experiment se osvědčil, a tak se skejtování postupně začalo na vytipovaných plochách povolovat. Skejtová komunita také vytvořila příručku pro dialog městské správy se skateboardisty. V roce 2024 pak Bordeaux legalizovalo skateboarding na všech veřejných plochách. Kromě toho je dějištěm festivalu Connect, který je zaměřen na fungování veřejného prostoru v souladu se skejtovým urbanismem. Ten ukazuje, že skateparky jsou sice důležitým, ale ne jediným projevem skejtové kultury. Leo Valls tvrdí, že skateboarding je o lásce k vlastnímu městu. Nechceme být odsunuti pouze na jedno nebo dvě místa na jeho okraji, chceme v něm žít společně s ostatními, s respektem k potřebám všech, kteří se ve veřejném prostoru pohybují a využívají ho.

V roli kuličky

V této souvislosti stojí za pozornost fotografická publikace francouzského umělce Ra­­phaë­­la Zarky Riding Modern Art (2007) s několika desítkami snímků skaters jezdících po sochách a skulpturách v ulicích měst po celém světě. Není bez zajímavosti, že drtivá většina sochařů s tímto aktivním využitím svých děl nadšeně souhlasila. Zarka začleňuje skateboarding i do svých výstavních instalací, například do díla Rampe Cycloïdale, které bylo během olympijských her v Paříži umístěno před Centre Pompidou. Umělec v něm odkazuje k fyzikálním vlastnostem cykloidy, které zkoumali již starořečtí filosofové a později například Galileo Galilei. Filosofové tehdy, sedíce za stolem, pouštěli kuličky z různých šikmin, a poznávali tak fyzikální zákony. Zarka vytváří monumentální skulptury a do role kuličky obsazuje skejtujícího člověka.

Na závěr bych rád zmínil místní příklad Českých Budějovic, kde sídlí projekt Skateholders a kde se koná festival Skateholders Forum, který do tuzemského prostředí přináší aktuální trendy skejtové kultury, včetně zájmu o duševní zdraví, budování komunit, svépomocné aktivity i skejtový urbanismus. I díky tomu, že se České Budějovice ucházely o titul Evropské hlavní město kultury 2028, tamní skejtová inicia­tiva zapracovala na oživení veřejného prostoru. Místními skaters dlouhodobě navštěvovaný spot Gerbera tak byl v roce 2023 obohacen novými prvky. Tento zásah, za nímž stojí architektonické studio U/U, které se specializuje na podobné realizace, je pěkným příkladem, jak se dají oživit a dotvořit pouliční zákoutí, aby byla bezpečná a bez zbytečných bariér pro kohokoli.

Skateboarding má mnoho aspektů a skejtový urbanismus nemusí znamenat přínos pouze pro skejtující komunitu. Idea živého města a iniciativ zdola je totiž atraktivní i pro ostatní obyvatele. V tomhle ohledu může být skateboarding inspirací pro všechny. Pojďte do toho taky!

Autor jezdí na skejtu a podílí se na chodu DIY prostoru SF Mini v Olomouci.