Polští filmaři Małgorzata Szumowska a Mi­chał Engert se věnovali společensky citlivým tématům a problematice vnímání vlastního těla už ve svých předchozích počinech. Film Ve jménu… (W imię…, 2013) se soustředí na katolického kněze, který se rozhodne zasvětit život církvi, aby v sobě potlačil homosexuální touhu. U protagonistky Těla (Cialo, 2015) se v reakci na náhlou smrt její matky rozvine porucha příjmu potravy, východisko ale hledá spíš ve spiritualitě než v konvenčních terapeutických metodách.

Stejně jako velká část tvorby obou filmařů vychází i Žena z… ze specificky polského kontextu. Osud transgender hrdinky rámují přelomové události moderních polských dějin, průběhu její tranzice brání hostilní legislativa a na pozadí osobního příběhu se rozehrává i nosné téma náboženství a pocitu viny. Ostatně název filmu naráží na tvorbu velikána polské kinematografie Andrzeje Wajdy. Přesto téma překračuje národní hranice a hlavní hrdinka Aniela může sloužit jako příklad zkušeností trans lidí všude na světě.

První přijímání

Životní trajektorie protagonistky by se dala v mnoha ohledech označit za konvenční – jsme svědky počátku a vývoje jejího vztahu s partnerkou, od fáze raného zamilování přes založení rodiny až po tiché soužití. Valná – a neméně narativně důležitá – část příběhu však spočívá v tiché kontemplaci. Aniela zkoumá svůj odraz v zrcadle nebo ji vidíme, jak vyhlíží z okna. Její podoby se prolínají a překrývají, ať už při projekci fotek z dětství, nebo ve snových sekvencích, narušujících jinak realistický děj.

Anielin život sledujeme v chronologicky uspořádaných epizodách, jež obsahují více či méně výrazné náznaky její zprvu nepřiznané identity. Úvodní scéna, zachycující první přijímání, zahajuje dlouhou sérii předzvěstí. Pozorujeme, jak hrdinka (tehdy ještě s chlapeckým jménem) ukradne jednomu z děvčat slavnostní závoj a vyšplhá s ním na strom. V bezpečné výšce jako by neslyšela naléhavý křik dívek. V jiné, výsostně symbolické scéně omylem urazí genitálie sošce anděla.

K uvědomění si vlastní identity hrdinku nepřivede nějaký konkrétní impuls. Do jisté míry jí pomůže internet, její cesta k sebepřijetí je však vykreslena jako proces trvající několik desetiletí. První lékař, kterého navštíví, o transsexualitě nejspíš ani neví a předepíše jí antidepresiva a testosteron a doporučí „sex s nějakou fajn kočkou“. Když se hrdinka v dospělosti vyoutuje a rozhodne se podstoupit tranzici, pozorujeme, jaký má toto rozhodnutí vliv na její okolí a s jakými materiálními obtížemi se potýká.

Život na hraně

Aniela o sobě jednou řekne, že „žije na hraně“, a forma snímku toto tvrzení průběžně tematizuje. Scény z různých období propojuje motiv fyzických bariér a okrajů. Pozorujeme, jak hrdinka posedává na zábradlí nebo postává na mostě tak, že ji od pádu dělí pouhé centimetry. Její vnitřní rozpolcenost a nejistotu naznačuje i častá kombinace růžového a modrého osvětlení. Momenty úlevy a euforie doprovází teplé růžové světlo, zatímco v méně jednoznačných scénách se obě barvy v záběru mísí.

Kontrast, který příběhu dává ambivalentní vyznění, však neprostupuje jen mizanscénou, ale i střihem. Příkladem jsou scény zachycující intimní styk mezi Anielou a její ženou. Kamera zpočátku snímá pár pod peřinami tak zblízka, jako bychom byli spoluúčastníky. Nevidíme nic než jejich tváře, slyšíme vzdechy a polibky. Detailní záběry však rychle vystřídá celek a pohled z dálky. Najednou vidíme prostředí dětského pokojíčku a cítíme stejné odcizení jako protagonistka sama.

Možná nejvýraznějším prvkem, který divákům zprostředkovává hrdinčin komplikovaný vztah k vlastnímu tělu i její psychické rozpoložení, je zvuk. Hudba často zdánlivě neladí s tím, co zrovna vidíme – jako by vůbec nedoprovázela obraz a místo toho vyprávěla vlastní příběh. K záběrům extatických oslav revoluce, kdy Aniela tančí v kostýmu zdravotní sestřičky, například hraje pomalý a melancholický motiv zvonkohry.

Dobře míněná karikatura

Ač v závěrečném titulku stojí, že je snímek věnován všem LGBTQ+ osobám a jejich blízkým, nelze přehlédnout jeho místy didaktické vyznění. Film se věnuje spoustě dílčích témat – bohužel ale na úkor soudržnosti celku. Jako by se scenáristé snažili vytvořit filmový ekvivalent encyklopedického hesla, zahrnuli do příběhu podmínky trans lidí za socialismu i po revoluci, jejich vztahy s církevními institucemi i partnery a dětmi, ale také ekonomické a legislativní překážky, které brání průběhu tranzice… Každé z těchto dílčích témat by přitom vydalo na samostatný film.

Výsledkem jsou matoucí, nerozvinuté a ne­konzistentní příběhové linie, které mnohdy netrvají déle než několik minut. Velkou záhadou druhé poloviny filmu zůstává například vztah Aniely a její manželky. Ta na Anielin coming out reaguje pokaždé jinak – jednou na ni křičí, jindy ji tiše podporuje, potom se jí naopak vyhýbá. Není však vykreslena v dostatečné emoční hloubce, abychom si mohli její chování vyložit jako přirozenou reakci někoho, kdo musí bojovat s vlastními předsudky.

Ostatně ani Aniela nepůsobí o mnoho plastičtěji. Za celé dvě hodiny se o ní vlastně nedozvíme nic víc, než že je trans. Nemá žádné zájmy, dovednosti (v rozhovoru s už dospělým synem se sama přizná, že nic neumí) ani výrazné vlastnosti. Nevidíme ji prožívat mnoho emocí, které se nevážou k její genderové identitě, a to ani potom, co projde sociální tranzicí. Většinu času tráví ve stavu mučednického boje s okolím i sama se sebou. Tato vyprázdněnost působí dvojsečně. Patrně má sloužit předobrazu „trans zkušenosti“ – výrazné charakterové rysy by hrdinku připravily o prvek univerzality. Cynický divák by však mohl říct, že tím scenáristé dělají LGBTQ+ komunitě medvědí službu. Hrdinku totiž nelze vnímat jako plnohodnotnou postavu, ale spíš jako dobře míněnou karikaturu. Ve výsledku tak jednoduchost scénáře divákům brání v komplexním prožitku empatie.

Kdyby si tvůrci předsevzali pouze vzdělat nepoučeného diváka, dosáhli by jistě svého cíle. Film ve vší didaktičnosti objasňuje diváctvu své téma a ukazuje širokou škálu možných poloh trans zkušenosti. Nejsilnější dojem však nepochybně zanechávají tiché scény, kde se do popředí dostává samotná filmová řeč. Jedině ty totiž snímek odlišují od dlouhé řady nevýrazných příběhů o ztrápených LGBTQ+ protagonistech.

Autorka je filmová publicistka.

Žena z… (Kobieta z…). Polsko, Švédsko 2023, 132 minut. Scénář a režie Małgorzata Szumowska, Michał Englert, kamera Michał Englert, hudba Radzimir Dębski, hrají Małgorzata Hajewska­-Krzysztofik, Joanna Kulig, Mateusz Więcławek, Bogumiła Bajor ad. Premiéra v ČR 21. 11. 2024.