Přinejmenším dva technologické nástroje, které by se daly označit za projevy pokročilé umělé inteligence, udržují aktuálně lidstvo v napětí ohledně dopadů na trh práce. Relativně čerstvě jde o generativní modely schopné na zadání vytvořit solidní textové, vizuální a jiné výstupy. O něco déle nás v nejistotě drží soubor sofistikovaných technologií slibujících v brzké budoucnosti autonomní řízení. Na obou se dá dobře ilustrovat, jak složitá je otázka vlivu technologií na práci – a jak obtížné jsou tím pádem jakékoli predikce. I okamžik jejich dostatečné vyzrálosti je totiž krajně nevypočitatelný. U autonomního řízení na něj čekáme už roky a našly by se jak názory, že průlom může přijít každým dnem, tak i ty, které tvrdí, že se nástrojů autonomního řízení nedočkáme nikdy. Celou věc komplikuje, že oba tábory mohou mít vedle pádných argumentů na hlásání svého stanoviska nějaký zájem – kupříkladu u rozruchu kolem chatbotu ChatGPT není zcela jasné, co je příčina a co je následek. Nadšení stejně jako i obavy mohou být důsledkem jeho revolučního potenciálu, stejně tak je ale mohou rozdmýchávat investoři.

Množství neznámých

Hledisko politické ekonomie je vůbec pro debatu o technologiích stěžejní, jakkoli obvykle zanedbávané. Důležité je totiž nejen, zda určitá technologie existuje a zda funguje spolehlivě, ale také jestli se pro ni najde nějaké využití, což jde ruku v ruce s tím, zda je vyrobitelná a provozovatelná za akceptovatelnou cenu tak, aby měla šanci se dostatečně rozšířit. Zejména analytickou perspektivu ziskovosti je přitom třeba v tržním prostředí uplatňovat důsledně – jen tak se vyhneme naivním představám o tom, že nás pokročilé technologie „zbaví těžké práce“. Pokud vůbec, zbaví nás totiž leda té, u které se to zaměstnavatelům vyplatí. Fakt, že obě množiny zdaleka nejsou totožné, by mohl zejména v Česku, které je zemí levné práce, představovat nepříjemné prozření.

Svou roli sehrává i řada dalších faktorů, počínaje tím, do jakého institucionálního kontextu nové technologie přicházejí. Politická ekonomie nám ukazuje, že se v tomto ohledu jednotlivé tržní ekonomiky podstatně liší (mluví přímo o „typech“ kapitalismu). Emblematický je v tomto smyslu rozdíl ekonomicko­-politického uspořádání mezi Spojenými státy, s jejich odporem k regulaci, pracovní politikou ve stylu „hire and fire“ a nadvládou rizikového kapitálu, oproti Evropě, inklinující k opatrnosti, regulaci, ochraně zaměstnanců a konzervativním metodám financování byznysu. Nakonec jde ale i o instituce v širším slova smyslu, jako jsou odlišné kulturní a uživatelské zvyklosti.

Klademe­-li si tedy otázku, zda bude rychle stoupat objem práce, kterou budou za člověka dělat technologie, je ve hře enormní počet vzájemně provázaných neznámých a k tomu se přidávají podobně nejednoznačné dopady na samotnou práci. Existuje totiž více různých trendů současně. Ano, práce může být automatizována takříkajíc bez náhrady, pravděpodobně ale nepůjde hned o celé profese, nýbrž jen o některé úkony. Ostražitost je třeba ve zvláštních, byť ne úplně vzácných případech, kdy lidská práce domněle mizí (například z přepážek v bankách nebo z pokladen supermarketů), ve skutečnosti ji ale z velké části za někdejší zaměstnance děláme my sami.

Nadto mohou automatizovanou práci v téže instituci nebo alespoň odvětví nahrazovat místa nová. Nejlepším příkladem, kde se taková technologická revoluce už odehrála, jsou banky. Ty mají v současnosti jen málo společného s domy plnými lidí s nižším či vyšším ekonomickým vzděláním; ve skutečnosti to jsou v podstatě svého druhu IT firmy. Typické je i to, že u nových pracovních pozic jsou kvalifikační předpoklady natolik odlišné, že je rekvalifikace v podstatě vyloučená. Mimo to průběžně, nicméně zcela nevypočitatelně dochází ke vzniku míst a profesí zcela nových. Technologický vývoj se neodehrává ve vzduchoprázdnu. Současně s ním na trh práce působí mnoho dalších vlivů, od demografie a generačních představ o práci přes geopolitickou situaci, včetně například migrace, až po nutnost přechodu na udržitelný způsob hospodaření. Modelování budoucí podoby trhu práce tak připomíná věštění z křišťálové koule.

Kvantita a kvalita

Vedle otázek množství výdělečné práce je třeba věnovat pozornost i rozmanitým dopadům technologií na její kvalitu. Obojí spolu mnohdy úzce souvisí – třeba v situaci, kdy v určité profesi dojde k automatizaci některých jejích součástí tak, že se zmenší počet pracovních míst, ale také se zhorší jejich kvalita, dojde k dekvalifikaci a s ní i k zhoršení vyjednávací pozice dotčených zaměstnanců. To je reálná hrozba kupříkladu v průmyslu, kde pracovníci dříve strojům a jejich fungování rozuměli a ovládali je, automatizované výrobní linky je však degradují na zaměnitelný dohled.

Jde ale o víc – o dramatickou proměnu kvalifikačních předpokladů, kdy už málokteré pracovní místo není alespoň zčásti IT práce. V dlouhodobějším výhledu mohou změny nabrat takové obrátky, že nároky na rychlost a rozsah rekvalifikací ztratí lidské měřítko. Už nyní se potýkáme s enormním zrychlením práce, s abstraktními systémy, které pro uživatele často představují black box, a se smazáváním hranic mezi volným časem a prací, kterou díky technologiím lze mnohdy vykonávat kdykoli a odkudkoli. Dlouhodobé dopady takového pracovního života ještě nemohly být dostatečně probádány, pozitivní překvapení nás ale čeká jen těžko.

Ve stále ještě ostře genderovaných trzích práce jde přitom vždy také o rozdílné dopady na ženy a na muže. Samostatnou kapitolou je platformizace práce, kdy virtuální rozdělovníky propojující nabídku s poptávkou, zvané digitální platformy, umožňují rozmělňování klasického zaměstnaneckého vztahu v takovém rozsahu a do té míry, že se hovoří o novodobém nádenictví. A dalo by se pokračovat.

Pohroma, nebo plán?

Aktuální technologický vývoj je tedy komplexní, mnohorozměrná záležitost. To by však nemělo vést k rezignaci, která by jen posílila dosud převládající, na logice zisku založený princip laissez­-faire. Naopak je třeba zorientovat se v ní pomocí správných měřítek (zejména těch, která nabízí politická ekonomie) a vymýtit bezdůvodný, technologickými firmami šířený optimismus, že nakonec všechno dopadne dobře samo od sebe. Užitečné je uvědomit si, že velké společenské změny mohou přijít v zásadě dvěma způsoby, totiž „by disaster“ a „by design“. Máme­-li dojem, že se na nás taková revoluce prostřednictvím technologií valí, je třeba usilovat o to, aby byla kompatibilní s určitou vizí společenského pokroku (ať už je to zkracování pracovní doby, či ono vzývané posílení objemu kreativní práce na úkor práce těžké a repetitivní).

S dosud převládajícím přístupem můžeme leda tak doufat, že se nám úplná katastrofa buď zázrakem vyhne, nebo alespoň nějak zvládneme odstranit utržené škody. A to je z hlediska potenciálu, který digitální technologie teoreticky mají, smutně málo.

Autorka je politoložka.