Stanislav Biler se ve své čtvrté knize rozhodl pokračovat v tradici vlastního novinářského stylu. Román Nejkrásnější město na Zemi je ztělesněním jeho snah konfrontovat čtenáře s drsnou realitou městského života a sociál­ních problémů v Česku. Pod sarkastickým titulem se skrývá Brno s jeho aktuálními kauzami, pachy, psími výkaly a výfukovými plyny z aut. Do tohoto města přijíždí anonymní muž XXXX, aby pomohl své sestře a navštívil strýce, kteří se dlouhodobě nacházejí v těžké životní situaci.

Něco přes dvě stě stran knihy se vesměs točí kolem tří ústředních témat: bydlení, dopravy a vzdělání. Biler se sice primárně zaměřuje na zcela konkrétní problémy Brna, ale jeho kritika se evidentně vztahuje i k širším celorepublikovým trendům. Popis bytové situace tak není jen kritikou rostoucích cen, ale poukazuje i na změny v sociální struktuře a na tendenci posledních let, kdy si čím dál více lidí nemůže dovolit kvalitní bydlení, což posiluje rozdělení společnosti.

Kdo by nesouhlasil?

Biler v Nejkrásnějším městě na Zemi vytváří skličující obraz městského života, kde se postavy pohybují jako funkční loutky (chudá matka, vlivný náměstek, muži v modrých oblecích, řidiči SUV) sloužící k rozvíjení tezí, které můžeme znát už z jeho publicistických článků a videí, plných – už poněkud opotřebovaného – sarkastického jazyka. Například v textu k Bilerovu videoseriálu Všichni tady umřeme z 9. prosince 2024 čteme: „Už více než deset let se dramaticky rozevírají nůžky mezi růstem ceny vlastního bydlení a nájmů a růstem platů, kdy platy nestíhají sledovat růst cen bydlení.“ V románu tuto myšlenku tlumočí ústy vlivného náměstka: „Voda v řece stoupne a pak zase klesne, ale když jednou stoupnou ceny na trhu, nikdy už neklesnou, a pokud snad přece jen trochu klesnou, pak jen proto, aby později stouply mnohem více.“ Podobně v článku ze 6. května 2023 autor píše: „Češi se stěhují do obřích krabic na kolech, aby se cítili v bezpečí. Největším nebezpečím jsou přitom ti druzí ve svých SUV“, načež tuto tezi rozvíjí v knize: „V reklamě jede spokojená rodina novým SUV prázdným městem, pak odbočí do divočiny a pak má piknik na pláži. Ve skutečnosti jede v SUV nasraný chlap, nebo celá rodina bez sebe vzteky, ve skutečnosti nikam nejedou, protože stojí dvě hodiny v koloně v autě.“

Na tom, že Biler své názory z publicistiky přenáší do beletrie, samo o sobě ovšem není nic špatného – tady se ale publicistika převlečená za beletrii stává ochrannou známkou díla. Otázkou také je, nakolik je takový počin relevantní. Možná, že podobný výsledek by na základě Bilerovy publicistiky mohl vytvořit i algoritmus umělé inteligence.

Kromě představitelů moci žádné jiné postavy Bilerův monolog nezpochybňují – rozpor se koneckonců ani nepředpokládá. Kdo by také nesouhlasil s tím, že ceny bydlení, ať už při koupi bytu, nebo pronájmu, jsou nehorázně vysoké? Že současná situace je neudržitelná? Kdo by rozporoval fakt, že je těžké sehnat místa v mateřských, základních a středních školách nebo že mnozí politici jsou zkorumpovaní? Tyto pravdy už léta opakuje nejen Stanislav Biler, ale i řada dalších novinářů. Možná autor zkrátka chtěl, aby jeho hlas byl působivější, a tak se rozhodl napsat román a vydat ho v nakladatelství domovské redakce.

Sourozenci z Brna

Jako inspirace Bilerovi zřejmě posloužily nejen vlastní publicistické texty, ale i některá starší díla české a světové literatury. S Invalidními sourozenci (1974) Egona Bondyho jeho novinku sbližuje antiutopická atmosféra s protagonisty na správné straně barikády i ústřední dvojice sourozenců, kteří však tentokrát nežijí na ostrově obklopeném stoupající vodou, ale v bezútěšném městě plném aut, kde XXXX nečelí přímo státní moci, ale divokému kapitalismu a síle developerů. Jenže zatímco Bondyho postavy vycházejí z existenciálního zkoumání lidské svobody, Bilerovi hrdinové se proměňují v karikatury, které slouží k vyjádření autorových frustrací ze současného systému. I tento rozdíl ukazuje, že Biler v literární tvorbě zůstává věrný především svému novinářskému přístupu. Jinde zase jako by přebíral prvky divadelních her Václava Havla – třeba když se pokouší vysmát absurditě jednání úředníků místní radnice ve chvíli, kdy se protagonistova sestra snaží domoci práva na bydlení: „To není možné, volal na ni. Ty podmínky nelze splnit. Kdyby je bylo možné splnit, splnil by je nakonec každý, a nakonec by každý chtěl bydlet, musíte uznat, že to by vůbec nešlo, tolik bytů město ani nemá. Vy navíc máte to dítě, to by vůbec nešlo, dítě má běhat v lese a vy s ním jako srna.“ Pokus o aktualizovanou kritiku „ptydepe“ však selhává a text se mění ve slabou parodii Havlova stylu.

Kromě toho Bilerovo Brno připomíná drama Maxima Gorkého Na dně (1902, česky 1950), kde se v prostoru noclehárny sejdou marginalizovaní lidé z různých společenských vrstev, kteří ztratili nejen postavení, ale i jakékoli vyhlídky. I Gorkého postavy jsou sice do značné míry figurkami, znázorňují ale také sílu naděje a lidské schopnosti čelit krušné realitě. Oproti tomu Bilerovým postavám nezbývá nic jiného než se spokojit s rolí hlásné trouby jeho publicistiky.

Fráze a beznaděj

Svou knihou se Biler patrně pokouší české společnosti otevřít oči. Ty má však jeho publikum dávno otevřené. Pravdy o situaci na trhu s bydlením a marketingových lžích jsou ostatně nejspíš zřejmé i mnoha lidem mimo jeho čtenářskou bublinu. Podstatné je samozřejmě to, jak každý autor se svými tématy zachází. Biler ale žádný nový pohled ani řešení nenabízí, pouze moralizuje a redukuje složité problémy na černobílý konflikt dobra a zla. Pokouší se o výpověď generace, která zažila sametovou revoluci v dětském věku, tedy dnešních čerstvých čtyřicátníků, ve skutečnosti však jde spíše o tlachání plné křečovitých metafor a nekonečného opakování frází o kapitalismu, falši a beznaději.

Fanoušci Bilerovy publicistiky mohou Nejkrásnější město na Zemi ocenit jako její knižní shrnutí. Pokud ale hledáte literární dílo s propracovanými postavami, originálním příběhem a ucelenou koncepcí, budete zklamáni.

Autorka je komparatistka a literární kritička.