S pojmy empatie, péče nebo bezpečný prostor se dnes operuje v nejrůznějších souvislostech. Původně terapeutický jazyk se proměnil v obecně sdílený rámec pro hodnocení uměleckých děl, veřejných projevů i způsobů vyjádření nesouhlasu. Nejde přitom jen o zvýšenou citlivost vůči zranitelným skupinám, ale i o změnu pohledu na to, co je považováno za legitimní reakci. Ironie, nadsázka nebo hra s významy se v tomto nastavení mohou snadno proměnit v problém, protože nejsou dostatečně „pečující“.

Zmíněný posun je patrný i v recepci komiksu Hovoří Pýthie, který s nadhledem zkoumá naši posedlost sebezdokonalováním. Jeho autorka Liv Strömquist dává počátek masového zájmu o recepty na životní štěstí do souvislosti s astrologií. Kateřina Bártková na webu iLiteratura knize vytýká, že se k tématu horoskopů vyjadřuje s pohrdáním a že nereflektuje důvody, proč je astrologie často považována za ženské téma. Dokonce tím prý reprodukuje misogynii. K astrologii, která je v komiksu zmíněna pouze jako jeden z mnoha způsobů, jimiž se moderní subjekt učil chápat štěstí coby osobní projekt, se tak v recenzi přistupuje jako k citlivé oblasti vyžadující zvláštní ohledy.

Právě tady se ukazuje ambivalence terapeutického přístupu. Péči o duševní zdraví se sice konečně dostává oprávněné pozornosti, jenže pokud se pečující přístup stane normativním požadavkem, vzniká nebezpečí tunelového vidění: nadsázka zraňuje, nesouhlas značí nedostatek empatie a humor je vnímán jako necitlivost. Terapeutický jazyk přitom nepůsobí represivně sám o sobě. Problematickým se stává ve chvíli, kdy se vydává za univerzální měřítko, jímž se posuzuje veškerá kulturní produkce. Umění je pak redukováno na materiál pro testování správně nastavené citlivosti, v němž není místo pro napětí ani víceznačnost.