Proběhly Vánoce, pobyly a odešly. I tentokrát přišly do času o něco tísnivějšího, než byl ten před rokem touhle dobou. Do adventu, času zatěžkaného školními akademiemi, strašnými zločiny a zpíváním koled. Většina známých vánočních písní je situována až za „betlémskou událost“. Kristuspán je narozený; noviny neseme o tom, že čistá panna už své dítě vložila do jeslí. To děťátko v jeslích spí i uprostřed tiché noci, o úzkostech těhotenství a bolesti porodu se nezpívá. Roráty ani kancionálové písně o dcerce sionské, která se může těšit na pokojného hosta, či o králi, který vchází do svého chrámu, dnes mimo sakrální prostor příliš nerezonují.

Zdá se, že jedinou českou písní, která by se alespoň dotýkala situace před večerem čtyřiadvacátého prosince a žila by během adventního času ve veřejném prostoru, je ta od Zdeňka Borovce a Jaromíra Vomáčky: „Vánoce, vánoce přicházejí“ (držím se zde dobově poučené interpretace a píšu „vánoce“ s malým v). Něco se v budoucnu stane, přichází to, a proto je, milí přátelé ve společenství otřesených, potřeba nasadit masku hřejivého štěstí a veselí. Zase, jako každý rok, se blíží série drobných katastrof trýznivých svou trapností. Ta trapnost se násobí, série se opakuje zas a znova – a pořád se o ní zpívá. Je poučné sledovat děti, které se s touhle písní seznámí nejspíš ve školce a nejdřív se jim líbí, fascinuje je svou ostentativní podvratností a groteskností, omamuje kouzlem rodinné satiry. A pak, s každými dalšími Vánocemi, s každou sérií produkce a recepce té písně v kolektivu, v rádiu nebo na vánočních trzích, ta libost opadá. Nakonec ji spláchne puberta. Třeba ji někdy vzkřísí stesk po dětství.

Stesk mi zatím nenajel. Borovcův text je­nom čtu a poslouchám přitom album To Mega Therion od Celtic Frost. Bez ohledu na styl a na obal od H. R. Gigera, z něhož na nás ďábel střílí prakem z krucifixu, je to možná ještě méně subverzivní adventní zvuková kulisa, než by byla ta píseň.

„Thérion“ je řecky zvíře, veliké a nebezpečné už z povahy věci, ani nemusí být „mega“. Tam, kde se zpívají roráty a písně z kancionálů, bývá před Vánoci čítána biblická kniha Izajáš, která je takových zvířat plná. Alespoň pro řeckou verzi ze Septuaginty to platí. Jedovatá a dravá „théria“ ohrožují komunitu, ke které prorok promlouvá, jindy se lidem zase ústy proroka slibuje, že už jim ta zvířata nijak neublíží. A pak se ve čtyřicáté třetí kapitole různé proudy spojí a nebezpečí pomine. „I slaviti mne bude zvěř polní, drakové i sovy, že jsem vyvedl na poušti vody a řeky na pustinách.“ Bůh takhle mluví skrze proroka v Kralické bibli, která je řeckému textu bližší než modernější překlady. Zvěř čili „théria“, a také draci a sovy, dle Septuaginty vlastně „sirény“ a „dcery vrabců“, všechny ty bytosti, pouštní, přízračné a dravé, se radují z vláhy, která může přijít, z obnovení světa.

Příslušná Hospodinova promluva v Izajášovi začíná výzvou, která je ve svátečném čase možná ještě lákavější než vidina řek v poušti uprostřed klimatického rozvratu: „Nevzpomínejte na první věci.“ Tedy: nevzpomínejte na to, co bylo, a nemějte strach z toho, že se to vrátí. Nebojte se zlých snů uprostřed dlouhých nocí. Nebojte se výčitek. Nenechte se spoutat myšlenkou, že budete opět naslouchat tichu u společného stolu, zpívat s knedlíkem v krku koledy, anebo čekat, až se někdy v březnu od příbuzných dozvíte, že jste je svým dárkem vlastně urazili. To, co roste, je živé jako nová naděje pro pařez. Izajáš má takové zelené obrazy obzvlášť rád.

Zmíněné album od Celtic Frost je vedle pěkného názvu, obecné inovativnosti a Gigerovy obálky zajímavé po mém soudu také pěkně adventně upracovaným hekáním frontmana Toma G. Warriora a hlavně vycizelovanými konci jednotlivých songů. Nejsou tu fadeouty ani plané exhibice. Každé číslo skončí, na zlomek vteřiny zarezonuje v tichu a pak je odváto. Z pomlky pak povstane to, co je nové. Nějaká nová deathmetalová tma.

Advent je veliké zvíře, které se lísá a škrábe. Vždycky nás něčím zasáhne a zraní. Nakonec ale dostane napít, napase se a samo se odvalí. A pak se budou moci osvěžit i ti zranění. Úlevnou radostí z ticha.

Autor je komparatista.