Na sté čtyřicáté deváté stránce ­rukopisu uloženého pod signaturou Cod. 3378 v Badische Landesbibliothek v Karlsruhe (a přístupného online) jsou nad sebou vypodobněny dvě biblické hostiny. Obrázky se od sebe příliš neliší, na obou vidíme sedět pět lidí u dlouhého stolu. Muž a žena u levého okraje toho horního mají na hlavách královské koruny. Díky nadepsaným jmenovkám v nich rozpoznáme perského krále Achašveróše a jeho židovskou manželku Ester ze stejnojmenné starozákonní knihy. Obrázek tedy zachycuje jednu z řady opulentních slavností u královského dvora, o nichž se v té knize vypráví. Člověk s grotesk­ně pokrouceným obličejem na druhé straně stolu bude asi Haman, záporná postava příběhu. Už se blíží jeho prohra, ale on sám to ještě netuší. K ústům nese sousto z mísy, je to nějaká drůbež.

Lidé na dolním obrázku jedí ryby. Všichni se spokojeně a povzneseně usmívají. Jsou bez korun, nejsou to monstra. Popisek ve středověké němčině k dolnímu obrázku praví: „Toto je společenství dětí svatého Jóba“.

„Tu přišel k Jóbovi posel a řekl: ‚Právě ­orali s dobytkem a při něm se popásaly oslice. Vtom přitrhli Šebovci, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.‘ Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: ‚Z nebe spadl Boží oheň, zachvátil ovce a čeleď pozřel. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.‘ Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: ‚Kaldejci rozdělení do tří houfů napadli velbloudy, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.‘ Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: ‚Tvoji synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. Vtom se zvedl od pouště silný vítr a opřel se ze všech čtyř stran do domu. Ten se na mladé lidi zřítil a oni zahynuli. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.‘“

Utrpení „svatého“ Jóba, člověka krutě zkoušeného hravým Hospodinem, začíná touto sérií strašlivých zvěstí v první kapitole jeho biblické knihy. Obrat „ještě nedomluvil, když“ při čtení drtí jako rány kladivem a posledním úderem, pointou, jsou právě slova o hostině. Poklidná společná radost lidí na obrázku skončí špatně. Zřítí se na ně stěny domu, všichni zahynou. Ne následkem toho, co oni sami učinili, ale kvůli svému otci a kvůli věcem, jež se jich netýkají. S nimi pro tuto chvíli zahyne i Jóbova budoucnost. Stanou se zdrojem strašného překvapení.

Kniha Jób už se v cyklu Na mezi objevila (viz A2 č. 24/2019). Tehdy šlo o její víceméně dobrý konec. Protagonista se po celou dobu, v dlouhých veršovaných promluvách i při naslouchání promluvám čtyř přátel a Boha, nevzdal naděje, kterou má i podťatý pařez – naděje v to, že se opět zazelená –, a na konci se ukazuje, že ta naděje nebyla planá. Sláva. Jenomže rychlost ran sekery, které na naše pně dopadají, se za uplynulých skoro sedm let znatelně zrychlila. Stojíme spíš v situaci první kapitoly. Drtivé zvěsti si navzájem podávají dveře a blíží se k nám. Od pacholků na vzdáleném poli až k synům a dcerám. Lze očekávat, že brzy namísto zpráv dorazí hrůza sama. Sedíme u stolu a ze zdí k nám doléhá podivné praskání.

Rukopis s obrázky dvou hostin uložený v Karlsruhe byl vyhotoven někdy v polovině 14. století dost možná v českých zemích. Iluminace doprovázejí obsáhlou rýmovanou skladbu, německý překlad latinského traktátu Speculum humanae salvationis (Zrcadlo lidského spasení). Oddíly ze Starého zákona i obrázky, které se jich týkají, tu vždy podpírají nějakou stěžejní novozákonní pasáž, která se jim více či méně zřetelně podobá a zároveň mění jejich smysl. Hostina Jóbových dětí na sobě takto nese slovní i obrázkové zpodobnění nebeské hostiny spravedlivých ze závěru Matoušova evangelia a Zjevení Janova, v rukopise to vše najdeme na předchozí stránce. Koncové body biblického příběhu tak odnímají drtivost smrti, která čeká na Jóbovy děti – i hrůzám, které se dějí v Achašveróšově Persii či v Izraeli (třetím starozákonním obrázkem, který doplňuje Achašveróše a Jóbovy děti, je hodování jeruzalémského krále Šalomouna a královny ze Sáby). Smrt a hrůza touto juxtapozicí není zneplatněna. Spíš naopak: díky uzávorkování bezprostřední bolesti se na věci můžeme dívat příměji a neuhýbat zrakem. Sneseme ten pohled. Můžeme se nadechnout, i když hostiny končí a zdi se na nás sypou. Třeba ani nestihneme domluvit, a něco bude jinak.

Autor je komparatista.