Když sborník Jestli mám zemřít, ať je to příběh (2024) získal loni na festivalu Ji.hlava cenu za nejlepší dokumentární knihu, do převládajícího proizraelského postoje českých médií i veřejnosti to příliš nezapadalo. Pokud člověk zapomněl, že cenu uděluje pouze pětičlenná porota, mohl na chvíli uvěřit tomu, že se v tuzemsku něco začíná měnit, že optika, která dehumanizuje palestinský národ, je ve světle utrpení v Gaze zkrátka neudržitelná, stejně jako postoj české diplomacie, který v podstatě dovozuje, že Izrael se v reakci na zrůdnosti masakru ze 7. října 2023 může dopustit čehokoliv, včetně etnických čistek a masového zabíjení civilistů. Spíše se však jednalo o snahu poroty obrátit pozornost k (česko­-)palestinským hlasům nebo například k takové perspektivě, která může být kritická k Izraeli, a přesto zůstávat židovská. Doufat, že se to skutečně podařilo, by ale bylo poněkud bláhové.

Dekolonizační apel

Na sklonku loňského roku vyšlo volné pokračování sborníku, jehož titul opět nese verš palestinského básníka, tentokráte Mahmúda Darwíše. Editorkou knihy Na této zemi je pro co žít je opět Tereza Langrová a název naznačuje nelehké zadání přinášet naději tam, kde se zdá, že už žádná nezbyla. V editorském výběru, který zahrnuje autorské příspěvky psané výhradně pro…