Když sborník Jestli mám zemřít, ať je to příběh (2024) získal loni na festivalu Ji.hlava cenu za nejlepší dokumentární knihu, do převládajícího proizraelského postoje českých médií i veřejnosti to příliš nezapadalo. Pokud člověk zapomněl, že cenu uděluje pouze pětičlenná porota, mohl na chvíli uvěřit tomu, že se v tuzemsku něco začíná měnit, že optika, která dehumanizuje palestinský národ, je ve světle utrpení v Gaze zkrátka neudržitelná, stejně jako postoj české diplomacie, který v podstatě dovozuje, že Izrael se v reakci na zrůdnosti masakru ze 7. října 2023 může dopustit čehokoliv, včetně etnických čistek a masového zabíjení civilistů. Spíše se však jednalo o snahu poroty obrátit pozornost k (česko­-)palestinským hlasům nebo například k takové perspektivě, která může být kritická k Izraeli, a přesto zůstávat židovská. Doufat, že se to skutečně podařilo, by ale bylo poněkud bláhové.

Dekolonizační apel

Na sklonku loňského roku vyšlo volné pokračování sborníku, jehož titul opět nese verš palestinského básníka, tentokráte Mahmúda Darwíše. Editorkou knihy Na této zemi je pro co žít je opět Tereza Langrová a název naznačuje nelehké zadání přinášet naději tam, kde se zdá, že už žádná nezbyla. V editorském výběru, který zahrnuje autorské příspěvky psané výhradně pro sborník i překlady dříve publikovaných textů, je opět patrná snaha ukázat českým čtenářům každodenní tvář izraelské okupace i apartheidního režimu, ale také například „normalitu“ diskriminace těch Palestinců, kteří mají – ovšem pouze nominálně – izraelské občanství. Texty jsou mnohdy otevřeně angažované, plné emocí, ale také reálií, které rozbíjejí představu o jediné demokracii na Blízkém východě, rovnocenném postavení Palestinců s izraelským pasem, ba dokonce odvěké nemožnosti soužití obou znesvářených národů. Zřetelným spojníkem velmi různorodých příspěvků je pak především dekolonizační narativ.

Zvláště v příspěvcích autorek česko­-pales­tinského původu se přiznaně pracuje s patosem (v jednom případě dokonce revolučním). Ten nicméně k osobně laděnému psaní patří, a když jde o zprostředkování mnohagenerační zkušenosti útlaku, je těžké se mu vyhnout i proto, že je často účinnější než prostý výčet historických nespravedlností. Když se jedna z autorek po vylíčení vlastních zkušeností s diskriminací proklamativně obrací na čtenáře s řečnickou otázkou: „A já se teď ptám vás, moji čeští spoluobčané, opravdu můžeme o Izraeli mluvit jako o jediné demokracii na Blízkém východě?“, je to snad až příliš polopatické, to ale nic nemění na relevanci takového tázání.

Co neradi slyšíme

V žánrově nejednotném sborníku vyčnívají především dva texty: překlad z roku 2022, jehož autorkou je Hanín Zu’ábí, první Palestinka, která byla zvolena poslankyní Knesetu, a příspěvek Nadii Kotashové, jež má české i palestinské kořeny.

První jmenovaná pregnantně obnažuje jaksi z podstaty nerovnoprávné postavení tzv. izrael­­ských Arabů, jež se projevuje nejen v otevřeně diskriminační legislativě, ale také v nedemokratických výnosech samotného poslaneckého sboru namířených vůči palestinským kolegům a kolegyním (věděli jste, že v Izraeli existuje zákon, jenž dovoluje, aby byl zvolený zástupce z ideologických důvodů vyloučen?). Autorka přitom poukazuje na logický předpoklad, že stát, který je definován nikoliv na občanském, nýbrž na etnickém principu jako židovský, nemůže být zároveň demokratický vůči palestinské menšině: „Naše účast v izrael­ském politickém systému byla ve skutečnosti spoluúčastí na koloniálním projektu se vším, co k tomu patří, pokud jde o podřízení a nepřátelství, a nebyla založena na uplatňování skutečných liberálních principů ze strany Izraele, ani z naší strany.“

Text Nadii Kotashové pak představuje tradici nenásilné kulturní intifády, přičemž se zaměřuje zejména na dženínské divadlo, které se dnes nazývá Al Huríja. Esej má sice zpočátku ambice představit kulturní palestinské národněosvobozenecké hnutí v jeho úplnosti, ale činí to spíše povšechně a výběrově. Příběh třetí generace palestinského divadla odporu je však zpracován velmi podrobně a nevyhýbá se přitom ani demytizaci průvodní legendy, v níž se projevuje „neomisionářské rámování“, jelikož jednou z jeho matek zakladatelek byla izraelská levicová aktivistka Arna Mer Khamis. Kotashová ukazuje, že kulturní intifáda nestojí v opozici vůči ozbrojenému odporu, že umění je svého druhu zbraní, což nakonec potvrzuje perzekuce, která v průběhu let opakovaně dopadá na ­člen(k)y
divadla a nezřídka končí vězněním, nebo dokonce fyzickou likvidací. Je dost možné, že právě její text může v českém prostoru svým bojovným stylem (končí zvoláním „Ať žije revoluce!“) vzbudit nevoli, jenže také nejlépe nasvěcuje děsivou situaci, v níž vás pouhá angažovanost v divadelním souboru může stát život.

Podobně sporně může v českém kontextu rezonovat i text Niny Lakhani, založený na citacích spoluzakladatele hnutí za bojkot, stažení investic a sankce (BDS) a Palestinské kampaně za akademický a kulturní bojkot Izraele Omara Barghútiho. V Česku si kritika těchto striktně nenásilných hnutí většinou vystačí s tvrzením, že jde o čistý antisemitismus, podobný tomu českému lidovému z přelomu 19. a 20. století („Nekupujte u Židů cukr, kafe, mouku, protože nám zabili modrookou holku!“). Už ale nezmiňuje, že kampaň BDS cílí adresně na firmy, které prokazatelně profitují na kolonizaci, třeba tím, že jejich produkty pocházejí z okupovaného území nebo dotují snahy izraelských osadníků vytvořit velký Izrael od řeky k moři. Jak připomínají hned dva texty sborníku, mezinárodní bojkot a sankce v minulosti pomohly k pádu jihoafrického apartheidního režimu a odmítání britského zboží a institucí bylo zásadním prvkem nenásilného odporu i v případě Mahátmy Gándhího, jehož bychom asi těžko označili za protibritského rasistu.

Nevzdávat se

Čtenáře znalého rozmanitosti různých sionistických proudů minulosti může iritovat přístup, který mezi nimi příliš nerozlišuje. Jako by byl jen jeden sionismus, jako by neexistoval sionismus Martina Bubera pramenící z jeho „dialogického“ socialismu, jako bychom měli zapomenout na sionisty typu spisovatele Amose Oze. Ve světle současných událostí, kdy je na vzestupu otevřeně rasistický osadnický sionismus, jenž má zástupce přímo ve vládě, je ale možná namístě podobné výhrady spolknout. Při vědomí krize izraelské levice a jejího posunu k nesnášenlivosti to bohužel platí dvojnásob.

Hned několik autorů i autorek konstatuje, že hledat naději na smírné (a spravedlivé) řešení izraelsko­-palestinského konfliktu je vzhledem k tragické přítomnosti v podstatě nemožné. Snaha dostát názvu sborníku se tak jeví veskrze utopicky a je patrná především ve zmínkách o činnosti marginálních palestinsko­-izraelských iniciativ a nevládních organizací, které se i v době, kdy se jakýkoli mírový proces zdá být v nedohlednu, v malém snaží o experimenty soužití. Naději je tedy třeba identifikovat spíše jako neutuchající aktivitu, která vedla například ke vzniku tohoto sborníku. Slovy filmařky židovského původu Nataši Dudinské, která žila třicet let v Izraeli: „Jakmile se člověk vzdá naděje, přestane se o ni zasazovat.“