Pro začátek si ujasněme pár pojmů. V českém prostředí se pravidelně setkáváme s předpokladem, že Holanďani mluví holandsky a Vlámové vlámsky, přestože se na třech českých univerzitách studuje nizozemština. Povědomí o tom, že Nizozemsko a vlámská část Belgie tvoří jednu jazykovou oblast, u nás stále chybí. Nizozemština totiž není jen úřední jazyk Nizozemského království (17 milionů mluvčích plus asi čtyři sta tisíc v bývalé kolonii Surinam), ale také vlámské části Belgie (6,5 milionu mluvčích). Nizozemsky tudíž píší jak Nizozemci, tak Vlámové. Dá se tedy případně mluvit o „nizozemské“ a „vlámské“ literatuře, nicméně termín „nizozemsky psaná“ zastřešuje obě tyto odnože.

Strohost versus rozevlátost

Mezi nizozemskou a vlámskou literaturou jsou sice rozdíly, ale nizozemská jazyková oblast je silně propojená. Projevuje se to třeba v tom, že se laureáty nizozemských literárních cen stávají i Vlámové, a naopak. Nejvýznamnější Cenu nizozemského písemnictví uděluje v tříletých intervalech střídavě nizozemský a belgický panovník bez ohledu na to, zda ji v tom kterém ročníku získal nizozemský nebo vlámský autor. Laureátem z roku 2024 je vlámský spisovatel Tom Lanoye, mimo jiné autor románu Třetí svatba (2006, česky 2020). Navíc mnoho vlámských autorů publikuje v nizozemských nakladatelstvích, čímž si významně rozšiřují okruh čtenářů. Čestná hostování na…