Ráno ženě slíbil, že odpoledne s sebou vezme psa. Už když to říkal, věděl, že se mu nebude chtít vzít odpoledne psa na procházku. Nikdy se mu nechce chodit ven se psem. Ale odpoledne bylo daleko a žena se navíc chystala k odjezdu – a tak to slíbil lehce a do odpovědi pohotově zařadil údiv nad tím, jak si žena vůbec může myslet, že by šel odpoledne na procházku a psa nechal doma. Žena se na něho zkoumavě a pobaveně podívala, ale měla se vším zpoždění, a tak se nezdržovala s ironií, která jí po tolika společných letech naskakovala v podobných situacích okamžitě a – jak uznával – stále v pozoruhodně vtipných variacích. Neřekla nic. Pak odjela.

Když se po obědě obouval a prudké slunce rozebíralo prosklenou halu na zářivé a temné obdélníky a za skly se tetelila nová zeleň, těšil se, s chutí probíral možnosti, kam jít, a pomyslel si, že psa na procházku prostě nevezme a později to zapře. Nepochyboval totiž, že až mu žena večer zatelefonuje, aby mu sdělila, že dojela dobře, zeptá se ho, jestli s sebou odpoledne vzal na procházku psa. Vzápětí si znechuceně pomyslel, že procházka se psem je a bohužel už zůstane tématem…