Ráno ženě slíbil, že odpoledne s sebou vezme psa. Už když to říkal, věděl, že se mu nebude chtít vzít odpoledne psa na procházku. Nikdy se mu nechce chodit ven se psem. Ale odpoledne bylo daleko a žena se navíc chystala k odjezdu – a tak to slíbil lehce a do odpovědi pohotově zařadil údiv nad tím, jak si žena vůbec může myslet, že by šel odpoledne na procházku a psa nechal doma. Žena se na něho zkoumavě a pobaveně podívala, ale měla se vším zpoždění, a tak se nezdržovala s ironií, která jí po tolika společných letech naskakovala v podobných situacích okamžitě a – jak uznával – stále v pozoruhodně vtipných variacích. Neřekla nic. Pak odjela.

Když se po obědě obouval a prudké slunce rozebíralo prosklenou halu na zářivé a temné obdélníky a za skly se tetelila nová zeleň, těšil se, s chutí probíral možnosti, kam jít, a pomyslel si, že psa na procházku prostě nevezme a později to zapře. Nepochyboval totiž, že až mu žena večer zatelefonuje, aby mu sdělila, že dojela dobře, zeptá se ho, jestli s sebou odpoledne vzal na procházku psa. Vzápětí si znechuceně pomyslel, že procházka se psem je a bohužel už zůstane tématem celého dnešního dne.

Obouval se a oblékal a uvažoval, že se psem obejde dům a potom ho nechá doma a na pro­­cházku vyrazí sám. Nechtělo se mu večer lhát. Přesněji, bylo mu jedno, jestli ženě – zvlášť pokud se týká psa, který je mu naprosto lhostejný – zalže nebo ne. Nepochyboval ani, že bez námahy dokáže zalhat tak, že jeho ženu nenapadne, že si vymýšlí. Pokud jde o tohle, pořád si věřil do té míry, že mu taková možnost vůbec nepřišla na mysl. Vadilo mu a obtěžovalo ho, že večer ho to lhaní čeká. Byl to podobný pocit, jako kdyby ho večer čekala ničím výjimečná schůzka, na kterou se netěší, i když k tomu vlastně nemá žádný důvod. Nebo jako by si musel večer jít něco vypůjčit k sousedům, jako by s nimi dávno bylo dohodnuto, že se u nich večer zastaví a něco si půjčí – něco, na čem se se sousedy ale ještě musí domluvit, co je třeba trochu vybírat a za co je koneckonců nutné poděkovat.

Můžu dům obejít i dvakrát, pomyslel si.

Tolik se mu chtělo jít nalehko. Pes je těžký.

Těžší než klíče, které – když žena není nablízku – vždycky schovává do proutěného košíku na deštníky, stojícího na terase, do žeber jednoho rozbitého skládacího deštníku, ačkoli ví, že ona to neschvaluje, že to považuje za lehkomyslnost, která se zaručeně jednoho dne vymstí.

Bez tašky, bez peněženky, bez dokladů. Bez klíčů v kapse – odjakživa nesnáší cokoli v kapsách, i kapesník, což žena, taky odjakživa, nemůže vystát, protože to považuje za změkčilé –, bez psa, na kterého se musí čekat a volat, bez jakékoli otravné večerní povinnosti. Takhle, přesně takhle chce odejít na odpolední dlouhou procházku.

Vždycky.

Když se obul a oblékl, byl rozhodnutý – říkejme tomu tak –, že psa s sebou v každém případě vezme a ještě se uvidí, zda jenom jednou kolem domu, nebo jestli dvakrát kolem domu, anebo na celou procházku.

Zamkl dům a klíče schoval do paraplat. Zapalovač po ženském způsobu vložil do krabičky cigaret a krabičku držel v ruce. Otevřel branku a pískl do zahrady na psa. V té chvíli si uvědomil, že zapomněl vodítko. Znovu odemkl a sáhl na věšák. Jakmile to udělal, pes, který se mu už pletl pod nohama, ale – jelikož se svým pánem měl své zkušenosti – nebyl si ještě ničím jistý, pochopil a radostí z nastávající společné procházky se hystericky rozštěkal, postavil se na zadní a předními tlapami se mu opřel o stehno. Tančili v otevřených dveřích, protože rozjařenému zvířeti nedokázal hned připnout vodítko k obojku. Cigarety mu vypadly z ruky a musel je zastrčit do kapsy saka. Nepřipnutý pes prudce vyrážel ze zahradní branky na ulici a na zavolání se zase vracel, aby se nechal připnout. Opakovali to čtyřikrát.

Jednou to obejdeme, a máš utrum, řekl si několikrát pro sebe nahlas, zatímco konečně připnutý pes brzdil a nečekaně povoloval, očichával každý centimetr a mezitím dál hystericky štěkal, kousal vodítko, točil se a skákal na zadních – jako vždycky na začátku venčení.

Vytáhl z kapsy krabičku se zapalovačem a cigaretami a držel ji v ruce.

Pak se vyřítili na ulici.

Vší silou strhl vodítko, pes zakníkal a zastavili se.

Vyklepal z krabičky zapalovač a cigaretu a zapálil si.

Vyšli.

Pes se zapříčil u podezdívky plotu a stáli.

Šli.

Když žena večer nevolala – bylo už deset, čekal na její telefonát od půl sedmé, cítil se nervózní a nemohl se vůbec na nic soustředit – zatelefonoval sám. Nezvedala, a tak vytočil číslo hotelové recepce, nechal ženu vyvolat od zahajovací večeře, vyčetl jí, že se mu neozvala, vypíná si zvonění a že se ani nyní, jak se mu podle všeho zdá, nezajímá o to, jak se měl, a pak ji živě a velice podrobně vylíčil, co celý den dělal. I s vydatnou vycházkou se psem, samozřejmě.

Autor je spisovatel.