_{Za fotografem Stanislavem Strakatým (1970–2025)}

_{All things counter, original, spare, strange;
Whatever is fickle, freckled (who knows how?)
With swift, slow; sweet, sour; adazzle, dim…}

^{Gerard Manley Hopkins}

Každý dnes zná nějakého fotografa, na světě je opravdu hodně fotografů, i já – který fotografie nijak zvlášť nevyhledávám – znám hodně fotografů, protože jsem na světě. Ne každý z nich ale, když o něj jenom v mysli zavadím, se mi okamžitě promění ve fotku, kterou si pamatuju a na niž se pořád těším!

Fotograf Stanislav Strakatý, který zemřel 3. listopadu 2025, ano.

Na jeho pohřbu se sešlo sedm lidí, přesně sedm, jeden z nich přišel až na úplný konec, nikdo nefotografoval, ani na mobil. A nikdo o něm a o jeho fotkách zatím nenapsal ani řádek. On z toho (obojího) není smutný, myslím – ale taky se nesměje. S přivřenýma očima a plachým držením těla – on při setkáních vždycky působil, jako by se schovával za imaginárním stromem, zpoza kterého ale zároveň nezapomenutelně vykukuje – postává někde podobný opilci, který dvacetkrát za minutu usíná a hned se zas probouzí, podobný také strašně zvědavému zvířeti. Někde stojí a něco si o tom pohřbu pro sebe drtí mezi rty.

Abych byl přesný, ty fotografie jsou dvě.

Na první z nich je lebka v potoce. Kančí lebka bez dolní čelisti, otočená zuby navrch, jeden klekták vypadlý, druhý ne. Potok je mělký, proud slabý, skoro nehybný; taková potoční strouha, což se asi neříká. Kalná voda se vleče kolem kamenů, zaplétá se s nimi. Svazuje je a beze spěchu rozplétá. Možná před chvílí krátce zapršelo a nyní se trochu vyjasnilo (žádné světelné drama) – a černý hustý proud­-neproud se zaleskl a odrazil světlou oblohu. Fotograf si do toho všeho lehl jako nějaký klacek a zmáčkl spoušť ve chvíli, kdy se potok a lebka sobě podobaly.

Olejové meandry v potoce jsou tolik podobné zaklesnutím a zaháknutím a spárům lebečních kostí!

Ostatky života se proměňují v potok, potok se zahušťuje do lebky.

Ačkoli pod povrchem obrazu zuří vážná a zásadní úvaha, jsem úplně vedle především z toho pozorného a výtečně provedeného přirovnání potoka a zvířecí lebky (tak běžné, tak objevné sousedství). Koupu se v tom sblížení všemi smysly a nechce se mi z vody. Ne, píšu špatně, pořadí je jiné: kančí lebka a potoční strouha si přede mnou prohazují skupenství a já, díky tomu, že dlouho fascinovaně zírám do toho prohazování, přecházím k hlubšímu soustředění. Ani nevím jak.

Na druhé fotce, s níž si Stanislava Strakatého pletu, je zelená brána. Možná zámecká, možná od velké zahrady velké vily. Kovář si kdysi dal záležet a vytepal na ní lipové listy i větve, tulipány, růže, hrozny v révoví i hlavu bohyně Démétér. Ta brána je divukrásná – to vidíme všichni, i cyklisté. A fotograf? Fotograf samozřejmě taky! Ale není takovej, aby – jako leckdo; fotografů je opravdu hodně – potvrdil, co vidíme. Stanislav Strakatý udělal něco jiného. Počkal si a jedné noci kováře přistihl, jak v práci pokračuje. Jak v transu svého mistrovství, ve vytržení z krásy a kouzla řemesla, ková a tepe a ohýbá dál, jak dělá z kovu zídku, okolní keře i stromy, kus chodníku s opadaným listím, jak ková tmu a třpyty v zahradě za branou. Když to měl hotové, fotograf stiskl. A to je ta fotka! Ke všemu udělaná tak, že vyhlíží, jako by veškeré delikátní kovářství vytáhli před našima očima ze dna moře, z vraku úžasného korábu, který ztroskotal v 17. století. Strakatého zelená brána je tedy také žalozpěv!

Řekl jsem, že si fotograf při focení lehl přes potok jako klacek. A potom, že u brány čekal na dávno mrtvého kováře, dokud nepřišel. To jsou dost podezřelé spekulace a formulace. Pravda ovšem je, že s chutí u těch fotek sním o okamžiku a okolnostech okamžiku, kdy to „cvaklo“. Ke Strakatého snímkům – všem, které znám – mě přitahuje také to, že téměř u každého z nich mě podobné teorie napadají rychle a zlehka.

Kdybych, napadá mě, fotografa Stanislava Strakatého fotografoval, zmáčknu to přesně v tomhle okamžiku: on přivírá, skoro zavírá oči, ale tak nějak divně vláčně, jako by mu nezmizely za víčkem, ale potáhly se něčím pomalým z přírody. Pak si olízne rty, taky nějak medově pomalu. Dívám se a jsem připravený – šedovlasý muž naložený v akvárku, s foťákem v ruce, který divně drží, jak podšálek s příliš plným hrnkem. Leží, zírá. Po dlouhé době spoušť mlaskne, jednou, málokdy dvakrát. A já to stisknu taky!

Fotografie Stanislava Strakatého jsou vždycky vzrušené a napínavé a nějak neskutečné, ale mimořádné je především to, jak k těm vlastnostem přicházejí. Připomíná se mi líčení jednoho přírodovědce, který byl několikrát napaden lvicí. Píše, že při útoku lvice se oběti zdá, že její tlapy se v mžiku třikrát až čtyřikrát zvětšily. Stanislav Strakatý mačkal spoušť fotoaparátu ve chvílích, kdy tlapy skutečnosti provedou tenhle hrozivý střih. A ještě bych řekl, že Stanislavovy fotky mi nikdy nepřipadají smutné. To jenom cesta k nezvyklému, vzácnému a původnímu spíš veselá nebývá. A vždycky je v ní vzdor.

Autor je spisovatel a překladatel poezie.