Je to již bezmála třicet let, kdy se objevil v kinech film Mission: Impossible (1996). Tom Cruise v té době nebyl vnímán jako akční hvězda s vysokým, takřka maniakálním pracovním nasazením. Tehdy ještě v popkulturní paměti neexistovaly sekvence zobrazující, jak herec neustále a neúnavně běží. Cruise napříč osmdesátými a devadesátými lety hrál především přidrzlé, leč sympatické mladíky, kteří v něčem vynikali a museli to svému posměvačnému okolí neustále dokazovat. Záhy si však začal vybírat zvučná režisérská jména a stejně tak se začal objevovat po boku etablovaných a zkušených herců.

Agent mnoha tváří

V první Mission: Impossible všechny zkušenosti zužitkoval, poprvé také v roli producenta. Od počátku šlo o „jeho“ franšízu. Postava elitního špiona Ethana Hunta do určité míry odráží samotného Cruise a slouží jako takzvaný star­-vehicle. Mission: Impossible postupem let začala sloužit jako synonymum špičkových kaskadérských kousků, realizačně pracných a nákladných akčních scén, tvůrci vždy bravurně kombinovali praktické efekty s těmi digitálními. Z těchto technicky brilantních atrakcí se stalo poznávací znamení série. ­Cruise náročné kousky, kdy balancuje na hraně letadla, pobíhá před valící se vodou, případně šplhá na vrcholy mamutích budov, sám podstupuje a v rámci marketingu na to klade velký důraz. Každá ze scén dává okázale najevo, že v život ohrožujících situacích se neocitl kaskadér, nýbrž samotný herec.

Série vychází z původního televizního seriá­lu vysílaného v šedesátých letech, později také v upravené podobě na konci osmdesátých let. Přes dvě stě epizod kladlo důraz na týmovou spolupráci, agentská struktura měla pevný morální základ, síla tkvěla v jednotě. Crui­sova špionážní reimaginace udělala z tajné organizace pochybnou instituci. Ethan Hunt – jakožto až pro film vytvořený protagonista – se musel potýkat se zradou a všudypřítomnou nejistotou. Jim Phelps, v televizním seriálu jedna z hlavních a nejoblíbenějších postav, zde byl ztvárněn jako ústřední antagonista, což u skalních fanoušků vyvolalo značnou vlnu nevole.

Cruisova verze s tou původní sdílí znělku, název a technologické vychytávky. Jinak nezůstal kámen na kameni. Každý film plánované série měl navíc mít unikátní vypravěčské i stylistické pojetí a jiného režiséra. První díl režíroval Brian De Palma. Snímek čerpal z detektivní tradice, přinášel skvěle inscenované akční sekvence a pracoval se signifikantně pokřivenou rakursou. Mission: Impossible II (2000) od Johna Wooa byl nevázanou extravaganzou s prvky hongkongské akční školy, jež se vyznačuje takřka operním pojetím bitek či přestřelek, dlouhými záběry a extrémní stylizací. Třetí příspěvek z roku 2006 od J. J. Abramse byl realističtější, dominovala těkavá kamera a rychlé střihy po vzoru tehdejších trendů načrtnutých sérií snímků o agentu Jasonu Bourneovi.

Polidštění agenta

Ethan Hunt se v každém filmu měnil, pomysl­ně hledal vlastní identitu. V první části šlo o muže, jemuž se pod tíhou zrady bortil svět. Spoustu času trávil ve vlastních myšlenkách a přemýšlením řešil i důležité dějové zvraty. Ve druhém filmu se transformoval v „cool“ drsňáka, jehož jednání mělo hlavně vypadat dostatečně fotogenicky a okázale. Ve třetím dílu už nacházíme usedlého muže s manželkou, v takřka civilním podání. Dosud byly jednotlivé filmy uzavřené, nekomunikovaly spolu. Původní vize byla naplněna.

Zlom přišel s titulem Ghost Protocol (2011), během jehož příprav studio Paramount kvůli Cruisově problematické osobnosti a napojení na scientologickou církev uvažovalo o rozvázání spolupráce. Jde o první titul, jehož fikční svět a chování postav komunikují s předchozí částí. Kolem Hunta se semkl stálý tým, a ačkoli je každý film nadále odlišně vyprávěn a vždy se točí okolo jiné zápletky, události se promítají i v dalších částech. Hunt dostal neměnnou identitu, vyznačující se především šílenou zarputilostí, a série nový nádech.

Na režii Brada Birda navázal pátým snímkem Národ grázlů (Rogue Nation, 2015) Christopher McQuarrie, který už zůstal u každého z dalších filmů. Hunt nyní čelil celosvětovým spiknutím i osobním ztrátám. Z neohroženého samorosta se stal lídr, který se může spolehnout na svůj tým, o nějž se také strachuje. Každá z částí si ale zachovávala svébytnou stylistiku a vyprávění, tvůrci stále více pracovali se starosvětsky realizovanou akcí i s různými zákoutími dějin kinematografie, jakkoli důraz dále kladli na kaskadérské spektákly, úzce propojené s robustními vozidly, rychlostí a technologiemi obecně.

Nejnovější, osmý díl Poslední zúčtování je skutečným zúčtováním se sérií a ze všeho nejvíce se odvíjí od subjektivního vnímání a vnitřních pochodů protagonisty. Jde tu o hledání priorit, tíhu minulosti i proměnlivou skutečnost, jejíž povaha závisí na úhlu pohledu. Děj úzce navazuje na předchozí část, Hunt se svým týmem musí porazit umělou inteligenci, která chce – nakrmená negativním chováním lidí – ovládnout svět, zároveň o nadvládu nad ní usilují světové velmoci. Na pozadí boje o čas tak probíhají geopolitické střety a jediný, kdo je morálně pevný a může chaos umírnit, je nepřekvapivě Hunt. Ten však neustále řeší etická dilemata, kdy na jedné straně stojí osud světa a na druhé odpovědnost za své blízké. Strukturně tak snímek stojí na repeticích a množství flashbacků.

Starosvětsky, leč potměšile

Vzhledem k zacílení na mezilidské vztahy se film značně opírá o melodramatické prvky. A rozhodně jde o nejupovídanější díl z celé série. Tato skutečnost v kombinaci s upřímným vyobrazováním patosu mimo jiné stojí za vlažným přijetím veřejnosti. Každý divák začal mít na sérii jiné nároky, každý má jinou představu o tom, jak by měla vypadat. Paradoxně tak někteří zapomínají, že každý díl je odlišný, z čehož plynou jejich specifické kvality. Ten poslední se nejvíce dotýká bolesti, výčitek a obav. Film dojemné momenty záměrně neshazuje jako většina dnešní block­busterové produkce, jež neustále musí upomínat na svou sebereflexivní povahu. Mission: Impossible se tak jeví jako jeden z posledních mohykánů klasické hollywoodské zábavy.

I proto postavy bojují proti umělé inteligenci analogovými silami – v čemž je něco starosvětského, ale také potměšilého; když se zdejší hrdinové chovají nevěrohodně, jde rozhodně o přiznanou věc. Potvrzuje to vyprávění záměrně oscilující mezi intenzivním dramatem a nadsazenými, takřka béčkovými prvky, ale také dvě rozsáhlé akční sekvence. V první se Hunt noří do útrob vraku ruské ponorky, která se zároveň pozvolna kutálí po šikmém mořské dně. V té druhé se jedná o pronásledování dvou dvouplošníků, které místy takřka popírá gravitaci. Klaustrofobický ponor do hlubin pomocí dezorientujícího střihu rozbíjí vnímání okolního prostoru, nebezpečný let zase uhrane dokonalým vedením pozornosti a neuvěřitelnou plynulostí akce, která odkazuje až kamsi do časů němé grotesky.

I ty zmiňované přebujelé dialogy jsou stříhané nečekaně, nápaditě a velmi dynamicky, kolikrát se doplňují výpovědi odehrávající se mezi odlišnými postavami, na odlišných místech a v jiném čase. Konkrétní záběry a motivy zase promyšleně odkazují k minulým dílům série, tvůrci dovedně pracují s napětím skrze paralelní i křížový střih.

Tom Cruise s pomocí svého tvůrčího týmu stvrzuje pozici jakéhosi novodobého Bustera Keatona či Harolda Lloyda. Mnoho výtek může směřovat k tomu, že jde pro Cruise o jeden velký egotrip, neb snad každý tu vyzdvihuje Huntovu důležitost, ale bylo tomu někdy dříve jinak? Cruise jakožto nestárnoucí anomálie visící z letadla maže hranici mezi hercem a postavou a zůstává v dnešním Hollywoodu posledním reliktem z dob, kdy se ještě chodilo na hvězdné tváře. Hunt našel svou identitu, aniž by ztratil cokoli ze své půvabné enigmatičnosti. Motiv (ne)důvěry v individuality i lidstvo samotné je určující pro Huntovo jednání i samotný film. ­Cruise se tak jakožto samozvaný spasitel tradiční hollywoodské zábavy rozloučil stylově, emotivně i promyšleně. Anebo se neloučí?

Autor je filmový publicista.