„Drill, baby, drill!“ prohlásil v roce 2008 ně­kdejší marylandský viceguvernér ­Michael Steele na sjezdu Republikánské strany ve snaze podpořit intenzivnější těžbu ropy a zemního plynu. Těžko mohl tušit, že po více než patnácti letech se jeho provolání stane jedním z hlavních sloganů prezidentské kampaně Donalda Trumpa a symbolem nejen kulturních, ale i skutečných válek dneška. To, jak zásadní roli hraje v globální politice i ekonomice těžba surovin, ostatně Trump dokázal hned po svém nástupu, kdy začal vyhrožovat anexí Grónska a takřka koloniálním způsobem tlačit Ukrajinu bránící se ruské agresi k dohodě o přístupu k nerostnému bohatství, zejména vzácným kovům. Rusko­-ukrajinská válka zároveň zcela změnila toky ropy a zemního plynu v Evropě. A tak už sice nejsme energeticky závislí na Rusku, ale ve stínu tohoto geopolitického úspěchu zapomínáme, že zůstáváme závislí na fosilních palivech – z planetárního hlediska není zas tak podstatné, že místo Sibiře vytěžujeme Ázerbájdžán nebo norské Severní moře. Soupeření o kontrolu nad surovinami zároveň nepřestává rozdmýchávat ozbrojené konflikty i v jiných částech světa – třeba v případě kobaltu v Kongu.

Souvislosti těžby

Spory o těžbu nerostných surovin a o podobu energetiky zásadně ovlivňují naše životy i v době míru – s postupující klimatickou krizí je v sázce ne­-li přímo budoucnost lidstva, pak přinejmenším zachování současného společenského řádu. Dobývání surovin přitom z definice nemůže být udržitelné – vždy se jedná o spotřebovávání neobnovitelných zdrojů, jejichž extrakce nutně zanechá následky. Představa, že bychom se mohli bez těžby obejít, přitom nejspíš přesahuje imaginaci i těch nejradikálnějších ekologů. Hornictví je tu s námi po tisíciletí a případy extenzivního odlesňování nebo úniků jedovatých látek do řek při těžbě jsou doloženy už ve starověkém Římě. Problém se vyostřil teprve se změnou měřítka, která přišla s průmyslovou revolucí, a pořádně jsme si ho uvědomili až s klimatickou krizí. S ní se vynořily zásadní existenční otázky, k nimž je snadné zaujmout vyhrocené postoje. Ačkoli víme, že těžba nejen fosilních paliv je neudržitelná, známe recept na to, jak se obejít bez nich, aniž by na to doplatily početné skupiny obyvatelstva?

S ukončením těžby totiž nejenže automaticky nezmizí environmentální problémy, ale navíc se k nim často přidávají i ty sociální. Například krušnohorský Jáchymov, kdysi jedno z největších měst v Českých zemích, upadl s vyčerpáním ložisek stříbra už v raném novověku. Dnes pod Krušnými horami sledujeme podobný proces v souvislosti s uhlím – jen v mnohem větším měřítku. Mnohé uhelné regiony v Evropě se tak často brání ukončení těžby a spalování uhlí i za cenu další ekologické devastace, protože tuší, že spravedlivá transformace často zůstává jen prázdným heslem. Zavírání dolů či elektráren bývá provázeno úbytkem obyvatelstva i pracovních příležitostí, a mnohdy také příklonem k pravicovému populismu nebo politickou apatií.

Těžba nerostných surovin proměňuje dotčené kraje na rovině ekologické, ekonomické, sociální i kulturní a její vliv na podobu současného světa lze stěží přecenit. Otázka transformace regionu orientovaného na uhlí se týká i oblastí v Česku, Německu a Polsku, včetně okolí dolu a elektrárny Turów na pomezí těchto tří zemí. V Estonsku je energetika závislá na těžbě ropných břidlic, jejíž útlum oddálila invaze Ruska na Ukrajinu. Plány na rozšiřování těžby ale zároveň často dokážou mobilizovat občanskou společnost a ekologický i sociální aktivismus: týká se to například Norska, jež zbohatlo především těžbou ropy a aktuálně v zemi probíhají spory o využití dalších nalezišť. V posledních letech se po celé Evropě objevují kontroverzní projekty na těžbu lithia, klíčové suroviny pro přechod na elektromobilitu. Nejdál tyto plány postoupily v Srbsku, kde vzbudily nebývale silnou negativní reakci veřejnosti.

Čtyři země, čtyři suroviny

Právě tyto čtyři případy jsme si zvolili jako témata reportáží projektu Vytěžené kraje, který s podporou Nadace Rosy Luxemburgové zahajujeme v tomto čísle Ádvojky. Na česko­-polsko­-německém trojmezí, v Srbsku, Estonsku i Norsku se na problémy spojené s utlumováním či naopak rozšiřováním těžby snažíme dívat především optikou tamních obyvatel, kterých se těžba přímo dotýká. Zároveň se přitom ukazují meze extraktivismu a otazníky kolem udržitelnosti celého evropského ekonomického modelu, stejně jako omezená schopnost politiků nabídnout dotčeným regionům jinou, lepší budoucnost.

Důl Turów představuje jednu z největších kauz týkajících se těžby uhlí a vzhledem ke svému umístění v cípu Polska na hranici s Českem a Německem má i mezinárodní dosah, mimo jiné kvůli kontroverzní česko­-polské smlouvě z roku 2022 a snižování hladiny spodní vody na české straně. Těžba sice může pokračovat až do roku 2044, i díky občanskému aktivismu (anebo klesající rentabilitě uhlí) však pravděpodobně skončí dříve, stejně jako provoz přilehlé uhelné elektrárny. To zároveň vyvolává otázky o budoucnosti regionu, který je dosud na uhelném průmyslu závislý.

Lithium je v současnosti velmi poptávaný alkalický kov zejména pro výrobu baterií. Jeho význam dál roste i v souvislosti s Green Dealem, produkce lithia v Evropské unii je však mizivá. Velké zásoby má právě Srbsko, jež podepsalo s EU dohodu o jeho těžbě, kterou by měla realizovat globální těžařská společnost Rio Tinto. V okolí města Loznica, kde by dobývání mělo začít, se proti němu staví občanské sdružení Ne damo Jadar. Li­­thium se v Srbsku zároveň stalo jedním z hlavních politických témat, které se promítlo i do aktuální vlny občanských protestů v Bělehradě a dalších městech.

Estonsko je známé jako země, která vcelku úspěšně prošla postsovětskou transformací. Málokdy se ale zmiňuje jeho relativní energetická soběstačnost, jejímž základem je těžba ropných břidlic. Využití tohoto fosilního paliva s poměrně nízkou výhřevností zajišťuje polovinu domácí spotřeby elektřiny, ale zároveň umisťuje Estonsko mezi země s největšími emisemi na obyvatele v EU a navíc produkuje nebezpečný odpad. ­Plánovaný útlum ropných břidlic byl po roce 2022 od­dálen ruskou invazí na Ukrajinu.

Norsko je jednou z nejbohatších zemí světa a státem považovaným za lídra v oblasti ochrany lidských i environmentálních práv. Za svůj blahobyt ale Norové vděčí zejména těžbě ropy a plynu v oblasti Severního moře, a sami se tak významně podílejí na produkci emisí a dalším znečištění planety. Právě na tento přetrvávající rozpor se naše reportáž zaměří. Navzdory klimatickým závazkům Norsko dokonce plánuje těžbu rozšířit do arktických oblastí, proti čemuž (spíše neúspěšně) protestují místní ekologičtí aktivisté. V důsledku války na Ukrajině a snahou odpoutat se od Ruska se navíc další těžba norské ropy stává politicky mnohem přijatelnější.

Reportáže se tak soustředí na čtyři různé suroviny, čtyři evropské lokality s různou ekonomickou situací a na různé fáze těžby. V průběhu projektu se k nám jako autorka připojí Magdaléna Michlová, o výtvarnou stránku se postará Magdaléna Gurská. Všechny texty postupně vyjdou také v audioverzích, které budou k poslechu na našich streamovacích platformách. A teď už vás zveme ke čtení první reportáže, kterou najdete na následující dvoustraně.