Vyjdu po schodech, opřu se o dřevěné zábradlí a sleduji, jak se paprsky odpoledního slunce odrážejí na čelních sklech aut zaparkovaných na Velkém náměstí v Hradci Králové. Malé korálky světla tvoří jakousi vizuální symfonii – první vjem, který si odnáším z nově postavené vyhlídky Corral od studia Archwerk. Cílem této dočasné stavby je otevřít diskusi na téma současné podoby náměstí jakožto místa, kde stavíme budoucnost na hodnotách minulosti.

Spor o studnu

„Corral je vyhlídka, z jejíhož ochozu můžete sledovat dění v historickém centru z jiné perspektivy a zamýšlet se nad podobou Velkého náměstí, jeho proměnami i problematickými rysy,“ představuje projekt Galerie moderního umění, která je společně s končícím Centrem architektury Královéhradeckého kraje jeho garantem. Kromě nového pohledu na Velké náměstí však instalace poukázala i na to, že ve veřejném prostoru je jednodušší dívat se zpátky a dolů než dopředu a do dáli. Diskusi o jednom z nejpalčivějších hradeckých témat, jímž je parkování v centru města, kde se střetává místní restauratérská lobby s politickou reprezentací a hradeckými občany, tak nakonec zastínila debata o studni dočasně schované v dřevěné konstrukci vyhlídky.

Instalace volně odkazuje na španělské corral del carbón, čtvercové patrové stavby, v jejichž středu se ukrývala studna a které se v průběhu staletí stávaly místem setkávání a prolínání kultur. Hradecká studna je ale atrapou, jež byla na náměstí umístěna teprve před sto lety. „Není to kašna, jak si většina lidí mylně myslí,“ uvádí Michal Kudrnáč, vedoucí dosluhujícího Centra architektury. „Jedná se o secesní studnu, která vznikla v součinnosti s místní Odbornou školou pro umělecké zámečnictví.“ To nicméně nezabránilo početné skupině místních v boji za osvobození „tradiční historické kašny ze spárů nevkusného dřevěného lešení“. Rozruch provázel už oficiální vernisáž Corralu.

Tříska v srdci Hradce

V květnový podvečer se kolem dřevěného objektu shromažďuje skupina lidí. Po úvodním slovu vedoucích institucí dostávají prostor samotní autoři. Architekti Martin Kloda a Ha­­na Procházková popisují vznik instalace a zdůrazňují její udržitelnost, danou použitím neopracovaného smrkového dřeva. Když se ale dostanou ke stoletím prověřeným geometrickým principům a matematickým zákonitostem architektury, které lahodí oku, ozve se z davu výkřik: „Jak to víte? Mému oku to teda rozhodně nelahodí.“ Architekti se snaží navázat dialog, ale hlouček nespokojených návštěvníků si přišel potvrdit svoji pravdu a o rozhovor zájem nemá. Vyhlídku nazývají „hřebíkovým pseudouměním“, jehož hlavní funkcí je zadřít si třísku.

Když je zastihnu na ochozu, smutně se dívají do zarostlé studny, na jejímž dně se povalují obaly od sušenek. „Mně nevadí nic moderního, ale tohle je plot,“ prohlašuje nejhlasitější z odpůrců Corralu. Podobných odsudků se objekt dočkal i na facebookové skupině Hradec Králové – Salón republiky. Tryzna za historickou kašnu, která je ve skutečnosti sto let starou atrapou studny, každopádně odkrývá určité aspekty našeho vnímání veřejného prostoru, který považujeme za samozřejmost, dokud v něm někdo nenaruší zavedený pořádek. Změna pak místo dialogu vyvolává strach z neznámého a prostor, který unikal naší pozornosti, najednou dostává nový význam, někdy – jako v případě hradecké studny – až mytický.

Jak však vést dialog s odpůrci, ale i s příznivci, když mají názor předem zformulovaný? Většina lidí stoupá po dřevěných schodech vyhlídky na parkoviště s jasným přesvědčením: „to, co uvidím, mi nevadí, protože bez parkování na náměstí se neobejdeme“, anebo „parkoviště mi vadí, radši zavřu oči a představím si, jak se na náměstí bez aut opět vrátí život“. Možná důležitější než samotný výhled je tak zprostředkování zkušenosti těch, jimž současná podoba náměstí jako velkého parkoviště dennodenně ztěžuje život – chodců, cyklistů, lidí s pohybovým hendikepem nebo rodičů s malými dětmi.

Rodičovský gladiator race

Sama navštěvuji náměstí s kočárkem celkem často. Důvod je jednoduchý: kofein. Vím, že cesta bude náročná, ale na jejím konci mě čeká odměna. Jak se blížím k centru, doprava houstne. Jeden z řidičů parkuje na chodníku, kde je jediné místo pro průjezd s kočárem. Sedí v autě a kouří. Poprosím ho, aby odjel. Přichází posměšná odpověď. Po krátké hádce mu pohrozím městskou policií, a vybojuji si tak lehké couvnutí – akorát na průjezd kočáru. Mezi mnou a ulicí V Kopečku, jež vede k náměstí, leží už jen jeden Gočárův okruh. Na přechodu přichází další střet. Tentokrát s řidičem dodávky, který mě najížděním na kočár upozorňuje, že mi v půlce přecházení blikla červená. Když se přede mnou konečně otevře náměstí, zjistím, že se zde s příchodem jara objevily předzahrádky, které zaberou víc než tři čtvrtiny chodníku. Jít boční cestou nelze, protože tam probíhá výkop, a nedá se jít ani jeho středem, protože tam je parkoviště. Proplétám se tedy mezi předzahrádkami, lešením a silničním značením, které je umístěno na chodníku. Město se navíc v rámci taktického urbanismu rozhodlo osadit náměstí stromy v obřích květináčích. To je skvělý nápad, jen škoda, že betonové krychle umístili na chodník, nejspíš aby neubrali parkovací místa. Corral i káva jsou už ale na dohled. Poslední vysoký obrubník – a pak hádka s rezidentem, kterému vadí, že jsem si kočár u pití kávy zaparkovala vedle sebe na chodníku poblíž vchodových dveří, kam chce najet autem.

Když po cestě zpátky vystoupám na dřevěnou vyhlídku, nevidím jenom zbytečné parkoviště, ale i místní nerovnosti, jak terénní, tak lidské. Podle studia Archwerk odkazuje Corral k archetypu rajského dvora, v jehož centru se nachází studna s osvěžením pro všechny. Hradecký problém je ale mnohem hlubší než studna, kolem které je dřevěná konstrukce vystavěna. V současné podobě náměstí je totiž ono pomyslné osvěžení vyhrazeno exkluzivní skupině uživatelů, zatímco ostatní bojují s překážkami. Instalace vybízí k novému pohledu, zamyšlení a diskusi; v dalším kroku bychom ale měli přejít ke zprostředkování žité každodennosti těch, jež současné dispozice městského centra ze „salónu republiky“ vylučují. Jinak se může stát, že hradecká studna zůstane navždycky atrapou bez schopnosti občerstvovat poutníky, ať už přicházejí odkudkoli.

Autorka je doktorandka filosofie.