Práce v kultuře stojí za starou bačkoru a všichni to vědí. V posledních letech, s inflací a klesajícími dotacemi, se už dříve neutěšená situace ještě zhoršila. Jednou z reakcí je větší sebeorganizace pracujících, kteří se přidávají k zaměstnaneckým odborům nebo profesním organizacím v jednotlivých kulturních odvětvích. Kromě toho lze sledovat, že otázka pracovních podmínek nebo obecně práce je už delší dobu také tématem výstav současného umění. Příkladem může být loňská výstava GOOD JOB v ústeckém Hraničáři, putovní projekt Není čas na práci. Není čas bez práce kurátorského týmu ze Společnosti Jindřicha Chalupeckého nebo právě probíhající výstava Palác volného času, kterou připravily kurátorky Karla Hlaváčková a Veronika Janoušek Čechová pro výstavní prostory Galerie hlavního města Prahy (GHMP) v Trojském zámku.

Na jednu stranu jsem ráda, že si téma práce získává čím dál víc pozornosti. Na stranu druhou se nemůžu ubránit dojmu, že jsou výstavy, které toto téma reflektují, příliš deskriptivní a ztracené v neutěšené situa­ci podobně jako ti, kdo se dnes snaží prací v kultuře uživit. Obzvlášť škoda mi to přišlo právě u výstavy Palác volného času, kterou jsem si přitom docela užila, protože je opravdu pěkně nainstalovaná. Každé dílo má dostatek prostoru, někdy i vlastní místnost, celek působí vzdušně a člověk neodchází vyčerpaný. Takže za výlet na druhou stranu města to rozhodně stálo. Kdyby mi šlo jenom o zabití volného odpoledne, ani bych nemrkla, prošla bych se zámeckou zahradou a možná si udělala procházku zpátky do Holešovic – ten den bylo opravdu krásně. Problém byl v tom, že jsem o výstavě chtěla napsat recenzi, navíc do čísla A2 věnovaného právě času a jeho aktuálním společenským souvislostem. Nedělní pohoda se začala pomalu drolit.

O čem mluvíme?

Vedle únavných diskusí o statusu umělce a prekérní práci v kultuře působí výstava o volném čase jako příjemné osvěžení. V první výstavní místnosti, které dominují pompézní bílo­-modrá kachlová kamna, se nachází dvojice obrazů od malířky Terezy Zichové s postavami barevných aristokratů zachycených v lehce komických fantazijních situacích. Kdekoliv jinde by mě tyto malby možná zarazily – jsou až příliš barevné, příliš schematické –, ale do této výstavy se skvěle hodí, protože nás hned na začátku znejistí, jak to kurátorky s tím „volným časem“ vlastně myslí. V jakém čase o volném čase mluvíme? Co znamená volný čas pro různé sociální třídy? A existuje vůbec něco jako volný čas?

Těmito otázkami se však výstava hlouběji nezabývá, přestože intermezzo v podobě časové osy zachycující zkracování pracovní doby v průběhu 20. století i brožurka sloužící jako průvodce vystavenými díly naznačují ambice uchopit volný čas jako socio­-ekonomický fenomén. Texty však bohužel zůstávají u konstatování zjevných skutečností: že volný čas je korumpován tlakem na produktivitu, že pro ženy čas mimo pracovní dobu často znamená takzvanou druhou směnu nebo že volný čas bývá spojován s kutilstvím, ručními pracemi a zálibami, které unikají financializaci na trhu práce.

Každý z těchto fenoménů ilustruje na výstavě některé z děl. Ruční práce zastupují atraktivní keramické objekty prezentované jako barokní zátiší; druhou směnu žen připomínají drobné výšivky Evy Volfové; pracovní trh a jeho dynamiku tematizuje Vlys od Zbyňka Baladrána a kobercová instalace Office Dekubitus Judity Levitnerové. Poslední dva jmenovaní tvoří nečekané duo, obzvlášť vzhledem k použitým materiálům a uměleckým strategiím, které spolu ostře kontrastují, proto se mi zdála tato kombinace poměrně povedená. Čtverečky ze šedého kancelářského koberce vyskládané vedle sebe na nízkém horizontálním soklu jako pexeso nicméně působí dost odpudivě. Snad je to záměr.

Jako Columbo

Palác volného času podněcuje k různým myšlenkám, prospělo by mu ale, kdyby se smysl výstavy nesnažil polopatě vysvětlovat v doprovodné brožurce. Pokud se na výstavu vydáte, doporučuji vyhnout se čtení textů a snažit se významy mezi jednotlivými díly nacházet bez ní. Především to ale chce ptát se nejprve na to úplně nejzákladnější: existuje vůbec něco jako volný čas? S termínem „volný čas“ totiž výstava operuje velmi samozřejmě, já si jeho významem ale ne­­jsem vůbec jistá.

To, čemu říkáme volný čas, předpokládá, že svůj život dělíme na dobu, kdy vyděláváme peníze, a dobu, za niž peníze nedostáváme. Takhle jednoduché to je. To je ale model, který zavedl až tovární kapitalismus v průběhu 19. století – a my ho považujeme za samozřejmý až příliš samozřejmě. Předtím, než lidské životy začal ovládat volný trh, jasné dělení mezi prací a volným časem (velmi zjednodušeně řečeno) neexistovalo. Práce byla určitě těžká, ale byla součástí života a byla více či méně přímo propojena s tím, co bylo k jeho udržení potřeba. Oproti tomu v době „bullshit jobs“ jsme úplně ztratili ponětí o smyslu činnosti, kterou vykonáváme, a volný čas se tak zdá být hlavně únikem ze začarovaného kruhu aktivit, za něž sice dostáváme peníze, ale nedávají nám často vůbec smysl. Jsme jako poručík Columbo ve videu Ztracený případ (2014) od Romana Štětiny, které na výstavě lze – s trochou trpělivosti, protože trvá skoro hodinu – zhlédnout. Někdo nám sebral zápletku, chodíme sem a tam ve scénách, které nikam nevedou.

Čas bez peněz

Kurátorky se rozhodly pojmout téma volného času zeširoka, což je trochu škoda, protože výstava ztrácí ostrost tam, kdy by mohla jít více do hloubky. Například v reflexi vztahu práce versus umělecký svět, kterou s nadsázkou a humorem glosuje Peter Kolárčik. Kromě jeho videoklipu Robota, v němž se po­­usmívá nad pracovními možnostmi, jež jako čerstvý magistr umění má, je na výstavě k vidění také starší video Šedá myška o umělcově otci, který si rád doma po práci kutí. Do práce nechodí proto, že by ho bavila, ale „aby byly peníze na jídlo“. Kolárčikova videa jsou upřímná a nemoralizující – jsou totiž osobní a zároveň sebereflektivní.

Od výstavy současného umění bych čekala právě takovou sebereflexi a také znejistění samozřejmosti, s jakou pohlížíme na současnou podobu práce. Možná je načase přehodnotit, co považujeme za práci a co za koníčky. Nebo ve „volném čase“ pracovat na jiných scénářích budoucnosti, které nám budou dávat smysl tváří v tvář vyhrocenému kapitalismu. Na mysli mám komunitní organizování, péči nebo emoční práci.

Pracující v kultuře většinou vůbec nevědí, jak vypadá život mimo jejich práci. Čas odpočinku a zábavy jim splývá s časem práce a naopak. Zásadní problém ale nespočívá v tom, jestli máme víc nebo míň hodin na to, abychom seděli doma na gauči. Problém je špatně placená práce a často nesmyslná byrokracie, na niž v kultuře narážíme. Práci v kultuře jsme si vybrali, protože nás baví, jak těsně je spojená s naším každodenním životem a zálibami; unavení a frustrovaní jsme ale z toho, na kolika projektech musíme pracovat, abychom měli na nájem. Důležitější než se ptát, kdy máme volný čas a jak by měl vypadat, je tedy otázka, kde jsou naše důstojné platy.