„Kniha je médium, které nám nejen předává příběhy, vědění a umění, ale také odráží ducha své doby. Soutěž Nejkrásnější české knihy roku tuto jedinečnost po šedesát let chrání, oslavuje a kultivuje,“ prohlásil při vyhlašování cen nejlepšího knižního designu za rok 2024 ministr kultury. V kategorii Bibliofilie a autorské knihy zvítězila Kniha roku (2024) Michaely Kukovičové a Magdaleny Rutové v grafické úpravě Jana Čumlivského. Kniha na nakladatelství Baobab nebývale velká, těžká a na první pohled fádní až ošklivá ale rozhodně nic nepředává – příběhy, vědění, umění –, ani ne­­oslavuje a nekultivuje. Naštěstí!

Pestré dny, blbý deníček

Obálka knihy imituje rozložité a zaprášené svazky klasiků vázaných v (krokodýlí) kůži. Nenajdeme v ní však kroniku národního obrození, již asociuje přeškrtnutý titul Jiráskova F. L. Věka, ale konvolut kreslených reportů, které si od dubna 2022 do dubna 2023 posílaly výtvarnice a ilustrátorky Magdalena Rutová a Michaela Kukovičová. Kniha roku v lecčem připomene komiksový deník Lucie Lomové Každý den jen nový (2022). Autorka řady úspěšných komiksů v jeho úvodu píše, že se zrodil z touhy po improvizaci a lehkosti a že si chtěla po plánovitém a pracném skicování užít „spontánní kreslení z první vody“. A tak sama sobě dala výzvu, že si každý den roku 2017 něco nakreslí a napíše, aniž by při tom zohledňovala možnosti publikování či čtenářskou zajímavost. Vzniklo pozoruhodné dílo, které ohledává limity komiksového i autobiografického vyprávění. Klíčový problém všech autobiografických narativů – a sice, jak se vyprávět – komiksový deník samozřejmě zintenzivňuje otázkou sebezobrazení. Řeší ji i Lomová a vyplývá z ní řada komických situací – když si nasazuje různé zvířecí hlavy nebo když se pokouší zobrazit poměrně složité mentální či emocionální stavy, jež se v běžné (deníkové) řeči často odbudou ustálenou metaforou (pocit kamení v břiše). Komiksová kresba dokáže v tu chvíli vtipně poukázat na rozpor mezi doslovným a obrazným jazykem a nesamozřejmost některých pojmenování, demonstrovat celou škálu narativní i performativní zkratky. A samozřejmě se ukáže, že „tímhle humorně skicovitým stylem“ se dají vyprávět i vážné věci (synův coming out, matčina nemoc, smrt přítele atd.). Lomová také komentuje autobiografické upírství: „Tenhle deník mě svádí vyprávět svůj život jako příběh. Taky mám sklon žít tak, aby se z toho dobře dělal komiks. (…) Život se trochu stává sběrem materiálu.“ Přemýšlí, co z toho, co během dne prožívá, by se hodilo do deníku; chodí na procházky, aby se mohlo něco dít. Zjevná dramata v přímém přenosu stylizuje do komiksového vyprávění a současně konstatuje, že „čím pestřejší dny, tím blbější deníček“.

Pohlednicové kalendárium

Kniha roku jako by začínala tam, kde končí komiksový deník Lucie Lomové. Netřeba klást otázku, zda a jak dokáže „lehkomyslná“ kresba zachytit vážné okamžiky. Kresba se totiž stává primárním (nebo spíše tím nejpřirozenějším a nejsamozřejmějším) módem vyjádření, zcela tedy mizí distinkce mezi okamžiky banálními a zásadními či zaznamenáníhodnými. A své místo tu mají i prázdné stránky, které udržují kalendářový rytmus vyprávění a současně nechávají některé dny bez záznamu. Čtenář pak do těchto bílých míst může dosadit třeba absenci (nebo naopak přebytek) vnějších podnětů, ale také autorskou únavu či nechuť. Komiksová i ilustrátorská zkratka vede k různým podobám grotesknosti zobrazovaného, jež dokáže jistou poťouchlostí obdařit jak fádní každodenní rutinu (péče o děti, návštěva rodičů), tak mimořádné či seriózní události (prezidentské volby).

Na rozdíl od komiksového deníku může sbírka kreslených reportů zacházet se vztahem obrazu a textu zcela libovolně. Kresleným zprávám logicky dominuje především vizuální vyprávění, text má spíše roli ekfráze. Ze všeho nejvíc připomíná nápis na pohlednici – vykazuje určitá epistolární pravidla (datum, oslovení); vzhledem k omezenému prostoru musí být úsporný, hutný, pointovaný, a tak mívá mnohem osobnější, neformálnější i hravější tón; deníkový fragment vpisuje do komentáře „pohledu“, jejž adresátovi posílá. Zápisy na pohledy vznikají většinou ve spěchu, improvizovaně, z momentálního nápadu, chytají se a rozvíjejí marginality nebo detaily vypozorované z obrázků na přední straně. Ledabylost i lehkomyslnost zápisu potvrzuje osobní a nespisovný jazyk, šifrované aluze srozumitelné výhradně adresátovi, pravopisné lajdáctví… A přesně tak vypadá i textová ilustrace Knihy roku, to zásadní se odehrává v černobílých kresbách, jimž dominují autoportréty a portréty rodiny, přátel, známých.

Galerie lidí

Skoro jako by se jednalo o další Album lidí. V roce 2009 vydal Baobab úspěšnou dětskou knihu Album lidí, v níž francouzský autor píšící pod pseudonymem Blexbolex v ironických dvojicích (čarodějnice/hasič, kovboj/herec) sestavil lidské typy, profese a role. Kniha roku ve dvojí perspektivě představuje poměrně výraznou profesní i sociální skupinu – pedagogy a studenty UMPRUM, okruh lidí kolem nakladatelství Baobab, Fra, dokonce se tu čte i A2. Pokud patříte ke stejné sociální bublině, pravděpodobně uvidíte tváře, které sami znáte nebo se míhají na sociálních sítích vašich přátel, poznáte kavárenské stolky, u nichž také vysedáváte, a tlachy, jež posloucháváte nebo sami vedete; čtete knihy a autory, o nichž se zde mluví, a navštívili jste stejné výstavy a snad i tytéž vernisáže.

Pozoruhodnou, leckdy až iritující sebestřednost Knihy roku podporuje i autorská komunikační situace. Průvodní nakladatelský text vydává knihu za „dvoj­-deník“ nebo „celoroční dialog dvou žen“, ale ke skutečnému dialogu, který bychom vzhledem k epistolárním náznakům mohli očekávat, nedochází. Jednotlivé reporty na sebe nereagují, naopak zdůrazňují, že skutečný dialog obou žen se odehrává jinde („napiš mi sms“, „více osobně“). Leckdy nemají ani typickou funkci reportu, neboť se zpravují o události, jíž se nejen účastnily obě (společná dovolená, setkání v kavárně), ale ještě tematizují toto vzájemné „zpravodajství“ – kreslím tě, jak mě kreslíš… Každá situace, každý portrét jako by mohl být donekonečna zmnožován a metamorfován tím, že se v sobě zrcadlí.

Vliv člověka a celeru

Kniha roku vystihuje povahu autorských knih, jak ji ve svém textu formuluje Helena Černohorská – jedná se o knihu neuvěřitelně bezohlednou. Jako by ji čtenář vůbec nezajímal: pokud nevíte, kdo je kdo ve světě českého knižního designu, a nevidíte do rodinných a profesních partiček, těžko se zorientujete; čekáte­-li genderovou agitku (má se přece jednat o dialog dvou umělkyň), asi budete zklamáni, protože se nedostaneme dál, než že muž, který vaří, je sexy. A taky si ji nemůžete jen tak číst v tramvaji. Úctyhodný rozměr a váha knihy vás nutí udělat si na čtení čas i prostor. Synoptické česko­-anglické vydání na druhou stranu budí dojem naprosté univerzálnosti řečeného/zobrazovaného. Ano, podobně jako z deníku Lucie Lomové vyplývá, že krea­tivní činnost je za prvé těžce podhodnocená a i držitelky řady cen se musí živit leckdy dost ponižujícími nebo otravnými „kšefty“, za druhé je to dřina – uzávěrky, termíny, nedostatek nápadů, práce navzdory partnerským vrtochům, rodičovským manýrům, dětským nemocem, společenské krizi, pocitům vlastní nedostatečnosti atd… Nakonec totiž v těchto reportech nejde o exkluzivitu workshopů v Mikulandské nebo o drby ze životů nadějných i zavedených umělců a pražských intelektuálů, ale o to, že můžeme narazit na mnohé, co důvěrně známe z vlastní trapné každodennosti. Například velikonoční kolorit – „Last minute hrotíme vejce. Vyblité jako vždy.“

A ani na trapnost se Kniha roku neohlíží, autorky nešetří své okolí ani sebe samotné. Z pěny dní v záznamech zůstanou v zásadě jen domácí práce, venčení psů a dětí, popíjení a kocoviny, konverzační fragmenty. Neuvěřitelně ironicky působí i pedagogické momentky – umprumácké prostředí nevidíme jako nějakou dílnu, kde spontánně vyhřezávají nápady a projekty (tedy pokud se do zorného úhlu nedostane Juraj Horváth a jeho ateliér), ale jako instituci, kde se schůzuje, chodí do bufetu a posuzují doktorandské projekty jako „předem vyplněná věštba levého oka, vliv člověka a celeru – neonarativní strategie v kontextu současného umění“. Sebeironicky se autorky také neustále vypořádávají s vlastním obrazem, nakonec právě jejich tváře vidíme v Knize nejčastěji. Ostatně autoportréty Knihu roku i zahajují – jednomu dominuje šílený účes a druhému opary nadživotní velikosti, o nichž ovšem Michaela Kukovičová prohlásí: „Budu dělat, že neexistujou.“ Spíše než sebezpytem tak Kniha roku zůstává „projektíčkem“, jenž nabízí nejen vtipné a zábavné čtení, které nechce kultivovat, ale do nejnepatrnějších nuancí ukazuje, co dokáže umění pozorovat. Třeba kolemjdoucí, vzor šatů, tři choleriky, jak vaří palačinky, nebo nudu všedního dne.