V recenzi na několik dílů z reportážního cyklu Česká expedice, který Československá televize vysílala v průběhu roku 1966, napsala tehdejší redaktorka Mladé fronty Eva Pleskotová, že „tyto pořady si nevybíráme podle názvu, ale jdeme se podívat, co nám připravil Jindřich Fairaizl“. V současnosti už Fairaizlovo jméno nefunguje ani jako známka kvality, ani jako referenční bod. Jeho filmy se už dávno nereprízují a člověk na ně narazí spíš náhodou. Lehce bizarní součástí kolektivní paměti se z jeho vybroušených a pateticky pronášených komentářů stalo jen čtyřverší, jež uvozuje každý z dílů televizní Sanitky. Na jejím scénáři se Fairaizl (coby autor námětu a sběratel podkladů pro většinu dílčích zápletek vycházejících z prostředí záchranné služby) podílel, ale nemohl pod ním být podepsán.

Pokud je dnes Jindřich Fairaizl připomínán, pak nikoli jako autor, s nímž by bylo možné spojit určitý styl, tvůrčí metodu nebo skupinu děl, ale v souvislosti s nešťastným vyústěním jeho osobního příběhu. Tvůrce, který v důsledku normalizačních čistek musel opustit ČST a posléze mu byla úředně zakázána i jakákoli „činnost v kulturní oblasti“, v polovině sedmdesátých let navázal spolupráci se Státní bezpečností v naději, že se bude moci vrátit k profesionální tvorbě. Tato naděje se ovšem nikdy tak docela nenaplnila: v průběhu osmdesátých…