„Korvína je hra; slovo literatura pochází z řeckého termínu lithos, tedy kámen. Ale Korvína je živá hra pro živé lidi (a také havrany). Dost na tom, že už mé jméno značí Kámen. Korvína je hra na alternativní úhel pohledu. Česky se tomu říká blbnutí, nebo též (v intelektuál­ních kruzích) ptákovina. Chytí­-li si ji literatura, ať si ji má; Korvíně je to jedno. Havrani totiž, havrani žerou všechno.“ Takto představil Petr Rákos, psychiatr a spoluzakladatel bohnického krizového centra, v rozhovoru pro Večerník Praha svůj prozaický debut Korvína čili Kniha o havranech (1993). A měl pravdu. Skutečně se jedná o nebývalou ptákovinu, konkrétně tedy o havraniádu, kde jazykové, motivické, narativní, žánrové a jiné hry boří všechny myslitelné meze.

Korvína čili Kniha o havranech vyšla pár měsíců před autorovou dobrovolnou smrtí a Petr Rákos ji označil za svůj debut, její vznik ale klade do roku 1987. Posmrtně, v roce 1995, vydal Český spisovatel souborně další dvě Rákosovy prózy: nedokončený Askiburgion čili Knihu lidiček a Fúrii čili Knihu stíhání. Tu dopsal v roce 1985, Korvíně tedy předchází. Podobně strukturované názvy knih budí představu, že by mohlo jít o trilogii. Jejich vztah má ale spíš povahu jakéhosi blíženectví utuženého opakováním některých motivů a nálad. Stejný zůstává i Rákosův autorský naturel: v groteskní taškařici dokáže propojit a znevážit literární tradici, dějinná i osobní traumata, deklamovat, mystifikovat, básnit i blábolit. A také šokovat – tím, co vše může být šaškovskou hrou znemožněno či ozvláštněno. Z absurdních říkadel a fantastických historek ale znenadání zazní tragické tóny, jdoucí až na dřeň bolesti, nicoty, marnosti.

Nemoha ustati v běhu

Fúrii, pojmenovanou po římských bohyních pomsty a kletby, otevírá motto: „Nemaje vzduchových měchýřů, musí žralok bez ustání plouti, a to po celou dobu svého života.“ Bezmezné mořské vody nahrazuje město. Autor, vypravěč a hrdina v jednom se stává „nejdynamičtějším tělesem“, jehož chůze Prahou se odehrává v rytmech jakési zběsilé fugy. V jednu chvíli prorůstá kamenitými těly oblouků a zažívá „vrásčitou zkušenost zdiv“, jindy nohama šeptá „modlitby v katedrále únavy“ a svou cestou ilustruje Kazatele, nejmarnější ze starozákonních knih, nebo píše trosečnické vzkazy v láhvi, neboť „je nutno psát zprávy v nouzi a beznaději, v neštěstí a samotě a házet je do vln“. Zevluje, těká a potácí se, ale především prchá před zběsilým a nekontrolovatelným růstem. To on je Fúrií, která jej pronásleduje, stejně jako město samo.

Rákosova antropomorfizace dovádí tradiční magická genia loci do extrému. Žádná kafkovská matička s drápy nebo meyrinkovský démon, ale roztoužená milenka. Na Letenské pláni propadne hrdina agorafilii, dráždí jazykem ústa a bradavky hory, město se prohýbá v náporech rozkoše a „jemné chvění drobných svalů a brnění v úponech šlach nasvědčuje tomu, že nejde o kámen, ale o živou tkáň v křeči“. Hrdina­-chodec je s náruživým městem spřízněn především růstem, jenž se odehrává v tkáni města i jeho vlastního těla. Spleť organických, botanických i anatomických metafor – v lecčems připomínající poetiku Skořicových krámů (1933, česky 1968) Bruna Schulze – náleží popisu urbánní džungle i nádorovému bujení uvnitř hrdinova těla. Tachykreom má blánu potaženou „výstelkami dužnin rajských jablíček“, cévní říčky jsou „vneseny do plánu novotvaru jako železniční síť na mapě Evropy“.

Ve chvíli, kdy se metafory nebo obrazy marnosti příliš rozkošatí, přeruší vypravěč samomluvu odkazem na přiložené tabulky. A tabulka s časem dosaženým při průchodu vybraným ulicemi v závislosti na povětrnostní situaci nebo soupis dálkových pochodů ve světovém písemnictví, katalog her z čekáren nebo příklady chorobopisů rozehrají další možné hry. Na závěr však hrdinu stiženého diagnózou „nemoha ustati v běhu, jde, nemaje spočinutí, a tedy štván“ růst chaosu doběhne a jeho řeč se rozpadne do jazykových metastáz nesrozumitelných slov a izolovaných grafémů.

Když je únor v srdci

Titul a podtitul Korvíny odkazují jednak na havrany, jednak na renesanční knihovnu založenou uherským králem Matyášem Korvínem, jež shromažďovala jednu z největších sbírek vědeckých spisů. V úvodu nás vypravěč­-havranolog varuje, že řada osob bude připomínat naše blízké, a slibuje, že „kdo se nepobaví, ten se alespoň urazí“. Mezi počátečním a závěrečným apelem – „Zajímejte se o havrana, havran se zajímá o vás. Havran žere kdeco.“ – vystavěl autor labyrint aluzí, parodií, skřeků a obrazů, který prostřednictvím jakéhosi panvyprávění o havranech, havranovosti, havranizaci či Havranlandu sestavuje univerzální příběh. Havrani tíhnou k chaosu. Mimo to je vypravěč definuje jako ty, co žijí na severu a marně bojují se zimou. „Havrani ve vás poznají únor. A když je únor v srdci, je všude (…) Všichni havrani jsou muži a naopak.“ Havran by mohl být joyceovským kdožkolvěkem. Nepřipomíná jen naše blízké, připomíná nás.

Žánrová i stylistická hra, v druhém vydání knihy z roku 2009 navíc podpořená grafickou úpravou Juraje Horvátha, v tomto románu dostupuje vrcholu. Ani ne dvousetstránkový text má dvě stě sedm kapitol. Některé sestávají z pouhé otázky a odpovědi: „Víte vy, jak sní havrani? Jako vy.“ Jiné z básnického obrazu: „Kdyby byl havran červený, ztěžklo by září černými jablky.“ Najdeme zde všechny myslitelné žánry: kosmogonický i hrdinský mýtus, kroniku, fiktivní historii, apokryfy, anekdoty, tance smrti, fernetovou litanii, dokonce kázání či pastýřský list. Fragmenty, sourodé havraními záležitostmi, spojuje několik výrazných epických linií. Je tu variace na bajku, v níž se lišák ryšák a havran ješita dohadují o ztvrdlý eidam a sdílejí vášeň pro operu; jindy se upíná pozornost na osud havrana Vastaga Orrszarvú, „někoho mezi kanibalským diktátorem, ajatolláhem Chomejním a ředitelem Pražských dopravních podniků“. Havranland se pak jeví jako dystopické společenství uspořádané na základě „programu na zachování přirozené agresivity, upřímné útočnosti a důsledné nesnášenlivosti“.

Jazyk se přizpůsobuje jednotlivým žánrovým polohám a do hry se zapojují nejen ilustrace a fotografie, ale i slovník „výslovnosti výslovně cizích slov a slov vůbec“ nebo fiktivní lektorské posudky, jež nabízejí různé interpretace: první lektor se kochá „svěží havraniádou psanou vlhkým jazykem“, druhý se pohoršuje nad „snobským intelektuálním populismem“ a „lepkavou žemlovkou deliria o havranech“ a ornitolog konstatuje, že „havrani zachovávají převahu ornitohumánních rysů a jako takoví se jeví být neřešitelností prvého řádu, nahlížitelní speciálním prizmatem“.

Nemaje spočinutí

Havrany v Rákosově posledním textu nahrazují „lidičky“, jimiž vypravěč míní „tvory nevynikající jinou schopností než nadáním asimilovat se v podmínkách světa“. Askiburgion, česky Oškobrh – keltské hradiště v centru středočeské kotliny – představuje možná pomyslnou srdeční krajinu, jak ji známe třeba z Šiktancova Tance smrti (1992). Románový fragment sestává ze tří knih, vytištěných na různobarevném papíře podobně jako Pavićův Chazarský slovník (1984, česky 1990), i když některými motivy a kompozičním řešením odpovídá Askiburgion čili Kniha lidiček spíš postmoderní hře v pojetí Itala Calvina.

Nejkratší, pouze dvoukapitolová Niobe či Kniha bolesti má být sice moučníkem, ale lidičky se zde zaměňují s Lidicemi a v gramatice bolesti se skloňuje Osvětim, deprese i jaterní biopsie. V Alchemille čili Knize o městě se vypravěč vrací ke svému dětství, rodinným traumatům a vyznává se z lásky k městu, jež ho bradavkou své věže odkojilo. Tragikomickou polohu zde obstarávají úryvky z babiččiných dopisů. Intimní etudy se mísí s kronikářským vyprávěním, jehož archaická stylizace činí z nedávné historické události mýtus a posléze frašku: poté, co se vylije nafta ze sovětských okupačních tanků, „obrátil se ten díl vod v pelyněk, a mnoho lidí zemřelo od těch vod, nebo zhořkly. I zemřely vody lázně občanův na let mecítma: a nedobře bylo, ježto lid byl tisknut.“

Herkulea čili Kniha pýchy pak prostřednictvím Bernarda Né, „jenž má tendenci páchat hrdinskou činnost“, hledá odpověď na otázku, kdo je opravdový muž, respektive v čem spočívá pravá povaha hrdinství. Tu nalezne v „chronické odvaze“, schopnosti každý den se vzbudit a vstát z lůžka. I osud sympatizuje s tím, „kdo všechno ztratil“, protože „komu se roztříštilo vše, komu Pánbu vypnul proud, jen ten pozná pravý pocit hrdosti. Hrdosti posledního dechu, než se vypnou monitory.“