slunce vychází

tolik tolik vážek

se dívá

V Evropě je pak negativní prvek symbolické role vážek posílen i pověrou o jedovém žihadle vážek. Vážky tak bývaly považovány za prostředníky a pomocníky Ďábla, po­­sly neštěstí či nemocí a nositele klateb, což dosvědčují příklady lidových názvů jako např.: německé Teufelspferd, anglické de­­vil’s ­needle či ear cutter či velšské gwas­-y­-neidr, sluha zmijí – a zcela analogicky slovinské kačji pastirj, pastýř hadů.

Slunce už svítilo a ohřívalo břehy a hladové volavky pomalu stoupaly k vrcholkům strání.

Plaval jsem.

A vtom je spatřil.

Tři různé shluky vážek.

Ty vážky spaly, všechny. A jejich modrá těla volně dýchala. Některé z nich si pod hlavou a křídly ustlaly větve vodních irisů. Jiné si lehly jenom tak, do stonků blatouchu a sítin.

Oddychovaly klidně, mírně.

Spaly.

Nic z toho, co se o nich vypráví – o tom, že se opilé nad řekou honí za láskou a na březích zarostlých růžovými hyacinty hrají na flétny –, nic takového jsem neviděl.

A náhle nejstarší z nich procitla – zaslechla asi, jak volavky plachtí –, prudce se zvedla mezi svými družkami a zahvízdla. Potom i volala a všechny budila.…