Zatímco v Polsku, na Slovensku nebo v Ma­ďarsku se politické zásahy nejen do divadla, ale do kultury obecně staly realitou – od systematického omezování financí až po personální čistky –, v Česku zůstává toto téma obvykle v pozadí. Výjimkou byly jen jednotlivé spory, například kolem Městského divadla Kladno (viz A2 č. 20/2024) či rovněž kladenského Divadla Lampion. V polovině letošního srpna se však o pozornost postarali Motoristé sobě, uskupení, od něhož by zájem o divadlo čekal málokdo.

Zatloukat, zatloukat

Gabriela Sedláčková, lídryně hnutí v Olomouckém kraji a zároveň častá účastnice diskusních pořadů spřízněné televize Vox TV, na svém facebookovém účtu napsala: „Umělecké dotace dnes dostává ten, kdo politicky stojí na té správné straně. Vládní roztleskávač Jan Hrušínský dostal na své divadlo už desítky milionů, Bolek Polívka po nedávné podpoře Petra Fialy ve vládní kampani obdržel rekordních 24 milionů.“

Ve druhé části výroku je těžké nesouhlasit s tvrzením, že Občanská demokratická strana sama sobě škodí klientelismem, který vyvolává podezření z účelového rozdělování prostředků. V té první však Sedláčková neříká pravdu. Podle zjištění Českého rozhlasu Divadlo Na Jezerce v minulosti dotace dostávalo, ale nikoli již za vlády Petra Fialy. Ostatně, po podání Hrušínského předžalobní výzvy a žádosti o omluvu a finanční satisfakci ve výši deseti tisíc korun byl příspěvek z Facebooku okamžitě stažen. K údajnému „dotačnímu byznysu“ ředitele Divadla Na Jezerce se vyjádřil také předseda hnutí. Petr Macinka se ve svém příspěvku na sociálních sítích kolegyně zastal a odmítl se hrozící žalobou dále zabývat.

Zdá se, že cílem celé akce bylo především upozornit na část volebního programu Mo­toristů, která se věnuje kultuře, a zároveň se vymezit vůči údajným vládě loajálním elitám. A protože se Hrušínský skutečně ozval, mohlo hnutí okamžitě rozjet kampaň se sloganem „Dotace jen pro kulturu, ne politické šaškování“.

Za kulturu lidovou a národní

Program Motoristů, jak je patrné při jeho bližším čtení, nestojí na ucelené představě kulturní politiky, ale na souboru odmítání. Kapitola s názvem Bohatá kultura bez politických filtrů útočí na dvě oblasti považované za největší nešvary: veřejnoprávní média a status umělce. Strana, která se dle dostupných průzkumů pohybuje kolem pětiprocentní hranice pro vstup do poslanecké sněmovny, po České televizi a Českém rozhlasu žádá „vyvážené a profesionální zpravodajství“, a nikoliv „šířit úzký názorový proud“. O jaký názorový proud se má jednat, už nespecifikuje. Kromě toho navrhuje zrušení nového zákona o koncesionářských poplatcích. Status umělce označuje za „pozůstatek doby před rokem 1989“ a vidí v něm prvek „odměňování za politickou angažovanost“.

Divadlo se v programu objevuje jen okrajově – skrze podporu „mobilního divadla“. Co si pod tímto pojmem představit, není jasné, ale v kontextu důrazu na národní historii lze odhadovat, že půjde o novodobou, motorizovanou variantu kočovných souborů, s nimiž v 19. století jezdil Josef Kajetán Tyl nebo Matěj Kopecký. Přestože nelze podceňovat význam dostupnosti kultury mimo velká centra, návrhy Motoristů působí spíše jako snaha vytvořit dojem, že umění dnes slouží jen „elitám“, zatímco lidovým vrstvám je upíráno.

Citace z programu jako „Umění nemá moralizovat, ale kultivovat, vzdělávat, bavit a uchovávat paměť i tradice národa“ nebo „Kultura je prostorem svobody, krásy, tvořivosti a národní hrdosti“ působí spíše jako texty ze slavného spisu Zdeňka Nejedlého než jako realistický program 21. století. Pokud lze od někoho očekávat tlak na ideologickou konformitu, pak právě od Motoristů. S ohledem na jejich vymezování se vůči inkluzivnímu pojetí kultury je pravděpodobné, že by podporovali jen projekty splňující „národně definované“ hranice. Jejich inspirace politikou Viktora Orbána či Roberta Fica tuto obavu jen potvrzuje.

Dotace jako politické zaklínadlo

Jan Hrušínský, který se po svém nešťastném výroku o covidu ocitl mimo hlavní veřejnou debatu, se touto kauzou znovu dostal do popředí. Ačkoli by se z přestřelky mohlo zdát, že Motoristé a Hrušínský stojí na opačných stranách politického spektra, mají k sobě ve skutečnosti velice blízko. Podobně jako jeho protivníci divadelník rád využívá antikomunistickou rétoriku v tažení proti Andreji Babišovi, jemuž vyčítá zejména jeho spolupráci se Státní bezpečností. V kritice ANO je Macinka zatím velmi zdrženlivý, zato však Hrušínskému s chutí připomněl jeho předrevoluční minulost a účinkování v normalizačním seriá­lu Plechová kavalérie. Také v ekonomických otázkách nacházejí společnou řeč. V rozhovoru pro novináře Marka Wollnera na webu FORUM 24 Hrušínský uvedl, že by dotační systém nejraději zrušil úplně – tedy by šel ještě dál než samotní Motoristé.

Důležitější než samotná roztržka je ale skutečnost, že téma kulturních dotací se stalo snadno využitelným politickým nástrojem. Z kultury, která by si podle této logiky měla „vydělat sama na sebe“, se stává zaklínadlo oslovující voliče napříč spektrem. Přímé navýšení prostředků na kulturu si do programu troufne napsat jen málokterá strana; místo toho se objevují obecné fráze typu „Kultura si zaslouží pevné místo mezi prioritami každého správce věcí veřejných“, jak je tomu i ve zmíněném volebním programu. Jak toto „pevné místo“ konkrétně zajistit, však Motoristé nespecifikují.

Podobné kauzy tak fungují jako vítaná volební munice. Hnutí bez propracovaného programu mohou prostřednictvím kultury snadno útočit na své protivníky – a zároveň se vymezovat vůči abstraktním „elitám“. Namísto diskuse o smyslu kultury, jejím financování či roli ve společnosti se kultura proměňuje ve zbraň, symbol a rukojmí politických střetů.